Requiem za Sedláka kavalíra v Opavě

Tak opavské divadlo zvítězilo nad ředitelem Karlem Drgáčem, vypudilo jej a je spokojeno. Nejsem si však jistá, není-li to vítězství vítězstvím Pyrrhovým, pojmu-li ředitele Drgáče pouze jako osobu zástupnou za kteréhokoli jiného nově příchozího. Ředitel má být záštitou tvořivé úrovně domu, který vede, měl by do něj přinést čerstvý vítr. Musíme doufat – třeba budeme mile překvapeni, když bude na ředitele Slezského divadla vyhlášen regulérní konkurz s regulérní komisí a bude vybrán někdo, kdo nevyhovuje pouze politické moci vládnoucí toho času na radnici, nebo někdo, kdo nebude muset splnit podmínku, aby ponechal ve funkci nynější staronové vedení operního souboru. Na premiéře Faurého Requiem a Sedláka kavalíra jsem nabyla neodbytného dojmu, že ve Slezském divadle vládne (s prominutím) smrádeček, ale teploučko. Proč jsem propadla takové skepsi?

Malý příklad: operní soubor Slezského divadla má jednu zvláštnost – chce-li divák předem vědět, kdo bude v divadelní sezoně tu kterou operu dirigovat a režírovat, jak bude vypadat celý inscenační tým, nedozví se to z divadelních materiálů ani těsně před premiérou. Tajnosnubná Opava. Každé seriózní divadlo ohlašuje svůj dramaturgický plán včetně týmu, který bude odpovídat za úroveň inscenace. Tady divák kupuje zajíce v pytli. Vedení souboru může měnit inscenátory až do poslední chvíle. Někde je zakopán pes. A přitom snad přece všichni dobře vědí, že by Opava byla bez svého divadla nekulturním maloměstem…

Requiem Gabriela Fauré jako balet v kombinaci s veristickou operou Sedlák kavalír Pietra Mascagniho je dramaturgická dvojice přinejmenším neobvyklá. Můžeme se pouze dohadovat, jaké je pozadí takové volby. Choreograf Valerij Globa a režisér Lubor Cukr se domluvili na společném půdorysu, ba i na téměř shodné podobě scénografie, která sboru vymezila zadní a boční prostory jeviště, čímž jej opticky, ale bohužel také akusticky uvěznila za perforovanou stěnou. V Opavě uvedli dvě „sborová“ díla, v nichž byl jejich protagonista, sbor, zbaven jakékoli akce kromě zpěvu, ale také jeho vyznění bylo podvázáno. Večeru to neprospělo ani v nejmenším.

Faurého Requiem naplnil Valerij Globa quasi příběhem o lidech, které Zjevení (Jan Březina) dovede ke spáse. Jeden sólista a čtyři dosti nesourodé páry málo výrazně a nepříliš nápaditě „baletili“ na skladatelovu nebaletní hudbu. Operním sólistům Tereze Kavecké a Zdeňku Kaplovi bylo dovoleno přijít dopředu na proscénium.

Ve druhé části večera vyprávěl svůj příběh režisér Lubor Cukr: jeho Santuzza přichází na jeviště s kufrem a ujmou se jí jeptišky. Patrně začínáme koncem opery, k podivnému vyprávění potřebujeme na chvíli prostřený stůl a později také nosič na lahve, aby mohl Turiddu nalít víno sobě a Lole. Sám pánbůh ví, co se stále přítomné Santuzze v hlavě honí, vidí před sebou světce, kteří jí splývají s postavami, s nimiž se setkala, setkává či snad ještě setká. Panenka Maria i s výraznou korunou nebeské královny a Turiddova matka Lucia jsou propojeny do jedné postavy, aby mohla opera skončit sošnou pietou, Turiddu se Santuzze propojuje s několikanásobným Kristem nesoucím kříž. Režisérova koncepce není celistvá, obsahuje roztříštěné výjevy, které jsou statické a mnohdy nesrozumitelné. Výsledkem je operní inscenace, která silné veristické opeře vzala její vášnivou živelnost a nenahradila ji ničím jiným podobně působivým. Santuzza je patrně pouhou pozorovatelkou něčeho, co je pro ni zřejmě na hranici reality a exaltované fantazie, ale z průběhu inscenace to čitelné nebylo. Každý si mohl střípky matoucího jevištního dění poskládat po svém.

Mladý dirigent Marek Šedivý byl postaven do nezáviděníhodné situace. Mohl sice hudební složku inscenace vést bez ohledu na scénické řešení, ovšem za podmínky, že nuceně ztuhlý a vzdálený sbor (snad zamýšleno jako součást kostelních fresek?) probudí z letargie. Sbor nastupoval často až po jeho gestu a výsledné hudební nastudování působilo vlažně, málo naléhavě. Divím se, že se nevzbouřila sbormistryně Kremena Pešakova, která už léta se sborem opavského divadla obdivuhodně pracuje . Obávám se však, že něco takového se v opavském divadle „nesluší“, protože všichni drží pusu a krok, domnívajíce se, že brání „své“ divadlo. Hlavně s ničím nepohnout, udržet status quo.

Nazveme-li věci správnými jmény, pak je tato inscenace naplněna jakousi unavenou a také únavnou setrvačností. Santuzzu zpívá Katarína Jorda Kramolišová, která střídala v posledních třech letech role jako Hana Glawari, Lady Macbeth, Kostelnička, Čo-Čo-San, Rosalinda v Netopýrovi, Abigaille v Nabuccovi, a je už to na jejím hlase pochopitelně znát. Alexander Vovk je Alfiem bez temperamentu, podobně bezbarvě působí také Lola Ilony Tiché a Matka Lucia, alias Panna Maria (Šárka Maršálová). Turiddu – Jakub Rousek jej zpívá po italsku, naplno – je většinou také podivně nedotčen tím, co se kolem něj děje. Není to jenom jejich vina, vedl je přece režisér. Opera končí, Santuzza vstoupila do kláštera. Za socialismu se musel pánbůh občas vyškrtávat i z lidových písní. Teď je nadprodukce křížů a svatých více než přípustná. Horší je, když se církevní symboly stanou pouhou vatou, jako tomu bylo tentokrát v Opavě.

Hodnocení autorky recenze: 40%

Gabriel Fauré:
Requiem
Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
(Sedlák kavalír)
Premiéra 21. února 2016 Slezské divadlo Opava

Requiem
Hudební nastudování: Marek Šedivý
Dirigent: Marek Šedivý
Režie a choreografie: Valerij Globa
Scéna: Jaromír Vlček
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistryně: Kremena Pešakova
Balet, orchestr a sbor Slezského divadla Opava
Premiéra 21. února 2016 Slezské divadlo Opava

Tereza Kavecká
Zdeněk Kapl
Zjevení – Jan Březina

Sedlák kavalír
Hudební nastudování: Marek Šedivý
Dirigent: Marek Šedivý
Režie: Lubor Cukr
Scéna: Jaromír Vlček
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistryně: Kremena Pešakova
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava
Premiéra 21. února 2016 Slezské divadlo Opava

Katarína Jorda – Santuzza
Jakub Rousek – Turridu
Ilona Tichá – Lola
Alexander Vovk – Alfio
Šárka Maršálová – Lucia

www.divadlo-opava.cz