Dosavadní vrchol plzeňské operní sezony: Verdiho Macbeth

Plzeňská opera uvedla 2. dubna 2016 premiéru opery Macbeth Giuseppe Verdiho, pod taktovkou dirigenta Jiřího Štrunce a v režii Martina Otavy. Dílo bylo v Plzni nastudováno po čtyřiatřiceti letech, kdy zaznělo naposledy, navíc jen v tehdejším Komorním divadle, v době rekonstrukce historické budovy.

Pro Florencii komponovaný Macbeth měl svoji premiéru roku 1847, zazněl v blízkém sousedství Luisy Miller, která měla v šedesátých letech československou premiéru v Plzni ve skvělém nastudování šéfdirigenta Bohumíra Lišky; dodnes ji mám uloženu v paměti. Díla předznamenala přeslavné Verdiho operní trio Rigoletto – Traviata – Trubadúr. Macbeth ani Luisa Miller přes nesporné kvality nedosahují popularity zmíněného trojhvězdí. Nejsou to díla často uváděná. Není ani obtížné rozpoznat důvod. Neskýtají takový gejzír snadno zapamatovatelných melodií, z nichž se namnoze staly doslova přední „hity“ na pomezí takzvaného vyššího populáru.

Opera Macbeth, v díle Verdiho první objevivší se Shakespearovo téma, tolik štědrého inspirátora řady operních libret, se přes mnohé hudební podobnosti se šťastnějšími díly autora, jeví jako svébytná. Neobsahuje typický milostný trojúhelník ve vztazích, je více koncentrována na psychologii dvojice hlavních postav. Chorobná ctižádost, nezřízená touha po moci, manipulace muže silně ambiciózní ženou až k těžkému zločinu, to jsou základní ingredience tohoto dramatického díla. Hudebně vnímáme Verdiho melodické invence doslova nabité emocemi, vyznačující se celou řadou krátkých neobelcantových árií až překvapivé údernosti, hudebních zvratů i řady působivých sborových scén. Působivá opera s velkým námětem z divadelní říše velkého Shakespeara je až neobvykle věcná a stručná.

Inscenace není zasazena režisérem Martinem Otavou do historické doby skotského středověku. Ale také není ani přesunutím děje kamsi do jiných souvislostí, nechce historické paralely, čehož se dnes u režií v opeře bojím nejvíce.

Oddychl jsem si. Režie si dobře uvědomuje míru vysoké nadčasovosti Shakespearova námětu. Zaujme funkční, působivou a zároveň prakticky flexibilní scénou Jána Zavarského, navíc vhodně posilující akustiku jeviště. Rovněž idea univerzalismu v realizaci kostýmů Aleše Valáška působí v souladu s barvami jeviště a využitím světel kompaktně. Režie zde pracuje hojně se světelnými efekty, dotvářejícími silně výraz situací. Martin Otava se plně soustřeďuje na výklad erotických vztahů, kde není vzácně onen milostný trojúhelník typu Maškarního plesu. Muž je ženou přiveden obratnou manipulací do zločinu. „Podobné drama se může dnes odehrát v jakékoliv podobě“ – prohlašuje Martin Otava o své vizi a pojetí opery. Ano, toto drama je až mimořádně nadčasové, nabízí tak racionální koncepci pojetí. Z Otavovy vize se odvíjí především zřetelný důraz na interakce hlavních postav dramatu, jejich pocity, touhy, vztahy, které se v premiérovém obsazení dařilo přesvědčivě jevištně realizovat a dobře herecky ztvárnit. Žádná operácká klišé minulosti zde nedominovala. Ano, tento přístup je pro mne moderním typem režie, ne třeba konvenční Burianova Tosca se stojícími pěvci na rampě, s herectvím devatenáctého století, natož ty inscenace, jež se snaží nacpat danou předlohu takzvaně „moderně“ do indiferentního času a doby (na absurdní extrém Fibichovy Šárky snad raději ani nevzpomínat).

Podstatou každé operní inscenace je zajisté hudební nastudování díla. Po jisté době se objevil u pultu v Plzni důvěrně známý dirigent Jiří Štrunc, který má cennou zkušenost se studiem díla v Praze. To je vždy pro dirigenta přidanou hodnotou, neboť již poznal problematiku z ryzí praxe, nejen ze studia partitury. Jiří Štrunc tuto zkušenost dobře využil a docílil muzikantsky zajímavý celek. Podle hry orchestru se pozná vždy úroveň divadla. Tuto prostopravdu operních domů přetavil Jiří Štrunc do přesvědčivého celku tempickým rozvrhem, zvraty temp, dramatickým cítěním dílčích vrcholů, až na několik momentů drobných zaváhání i solidní souhrou. Jeho dirigentské gesto je přehledné, technicky vycizelované, s promyšleně prováděnými avízy ve změnách temp. Orchestr imponoval především v robustních forte, se skupinou žesťů tentokráte v dobré kondici. Dynamika by snesla ještě více pozornosti k nižším stupňům, ale to je zřejmě dlouhodobá záležitost, která zatím obecněji ne zcela vychází. Rozumím, že nelze ubírat dynamiku ve vyhrocených dialozích, kde pěvci náhle tak říkajíc nejdou zvukově „přes rampu“. Je ale zřejmě lépe pár frází dialogů obětovat na oltář zachování plného zvuku orchestru. Ale například Bruckner Orchester v Musiktheatru v Linci důslednou pianovou, ba i pianissimovou, dynamiku ovládá bravurně. Proč to u nás v té míře nejde? Kvůli platům? V tom to asi zcela nebude.

Ve Verdiho díle, kde kraluje neobelcanto, musí dominovat krásné velké barevné hlasy s plynulým tokem kantilény. Pěvecké osobnosti zde rozhodují dominantně o úspěchu. Ostatně proto je toto období italské opery tolik milováno pěvci i publikem. Proto má tolik zanícených diskofilů. Jsme zde v tenatech – terminologií adjektiva muzikologa Kurta Honolky – typicky pěvecké opery. S pěveckými osobnostmi tudíž tento typ opery stojí a padá. Inscenátoři to dobře vědí, zřetelně vyvinuli snahu, aby nalezli co nejoptimálnější obsazení klíčových rolí. Tři barytonisté v alternaci role titulní, dokonce čtyři (!) sopranistky jsou obsazeny do vypjaté sopránové partie Lady Macbeth. Premiéru si vydobyl v titulní roli možná trochu překvapivě Pavel Klečka v náročné roli Macbetha.

Klečka byl na premiéře výrazně v popředí inscenace průbojným a pružným fondem. Pěvec zvučného, voluminózního fondu s pevným hlasovým rozsahem na sebe upozornil v Jihočeském divadle pěknými kreacemi rolí Amonasra a Tonia. Přece jen to ale nejsou celovečerní typy rolí typu Macbetha, na němž doslova stojí tíha celého představení. Premiérový večer se stal velkým úspěchem příjemně muzikálního a jevištně tvárného barytonisty. Jeho interpretaci šlechtí nejen průrazný barytonový fond s pěkně krytými výškami v plném forte, ale i v mezza voce, nýbrž i rovnováha, s jakou herecky staví vývoj postavy. Bez dnes tak častého přehrávání působí Klečkův Macbeth pozitivně vyváženým, pravdivým, proto i přesvědčivým, jevištním výrazem. Po velké árii Pietà, rispetto, amore sklidil Pavel Klečka na Plzeň nezvykle dlouhý, avšak zcela zasloužený aplaus publika, kdy dlouho nemohl pohotový dirigent Jiří Štrunc dát avízo orchestru k pokračování hudby. Několikrát měl již ruce v pozici dirigentské přípravy, leč co platno, publikum prostě trvalo na svém.

V roli Lady Macbeth imponovala temperamentní maďarská sopranistka Csilla Boross pohyblivostí a barvitostí objemného a nosného sopránového fondu mladodramatického charakteru. Zaujala příjemnou jistotou koncentrovaně tvořených vysokých poloh partu a výrazovým prožitkem rozsahově obtížné role.

Role Macduffa nepatří u Verdiho k velkým, jejím pěveckým klíčem je vedle ansámblů zejména krásná árie s recitativem ve čtvrtém dějství v Adagiu – Ah, la paterna mano. Italský tenorista Paolo Lardizzone ji vystavěl v plynulé kantiléně svého barevného, znělého spinto tenoru obdivuhodně stylově, s plně a zároveň lehce tvořenými suverénními výškami (závěrové hes ve frázi „possa a colui le braccia“ zaznělo v prostoru auditoria skvěle, však následně vyvolalo bouři potlesku). Paolo Lardizzone je šťastným objevem vedení plzeňské opery, což se prokázalo již několikrát (je navíc čerstvým držitelem Ceny Thálie na jihu Čech za roli Radama v Aidě – recenzi jsme přinesli zde). Basový part Banca svěřili inscenátoři Františku Zahradníčkovi. Zaujme ihned od svého vstupu nosným charakterem pozoruhodně voluminózního, zrnitého basového fondu pěvce, který zejména ve vyšších polohách partu vyzrává k osobitému pěveckému projevu.

V menších rolích premiérového večera na sebe upozornil jevištně Tomáš Kořínek jako Malcolm, Lékaře ztvárnil zkušený Pavel Horáček, Dvorní dámu Lady Macbeth Radka Sehnoutková.

Verdiho Macbeth přeje sborům, představuje nejen smíšený sbor, ale rovněž jeho složky v podobě výrazných hudebních ploch pro ženský a mužský sbor. Sbor plzeňské opery, nastudovaný sbormistrem Zdeňkem Vimrem, předvedl hlasově kompaktní, vyrovnaný výkon. V této divadelní sezoně – dle mého pocitu a pozorování – nejsoustředěnější ve vnitřní harmonii, kompaktní, vyrovnaný. Ve fortových vrcholech obdivuhodně nosný na svůj počet pěvců v prostoru. Zřejmě není ve sboru přítomna žádná „vata“, jak říkáváme rádi ve sborovém světě. Navíc jevištně velmi tvárný, ve sboru čarodějnic imponující, také v pružném, přirozeně jevištně působícím pohybu.

Premiéru Macbetha neváhám označit v této divadelní sezoně za globálním pohledem vzato nejpřesvědčivější kumštýřský počin plzeňské opery. Po představení jsem slyšel i srovnávání operních fandů – jezdících pilně za operou i do zahraničí – se soudobou pražskou inscenací. Plzeňská v jejich srovnání dosti jednoznačně vyhrávala. Neviděl jsem ji, ani se moc nedivím, ale hlas lidu – hlas boží. Proto zaznamenávám. Navíc tito lidé, často diskofilové, mají značné nároky při dnešní snadné dostupnosti inscenací globalizovaného světa. Regionální scény? Neexistují. Vše je dnes propojeno, Praha není tak dominantní, jako bývala v minulosti. Pěvce z Prahy vidím dnes na krajských scénách stále a dokola. Na novou inscenaci Macbetha do Plzně se vyplatí zajet, ovšem v úvodu zmiňované tolikeré obsazení hlavních rolí bude třeba ve výběru patrně zvažovat. 22. dubna se má dle mého „špionážního“ průzkumu v roli Lady Macbeth představit Katarína Jorda Kramolišová. Mám zaznamenáno v kalendáři, poskytuji tak jeden z možných brzkých tipů repríz.

Hodnocení autora recenze: 90%

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Norbert Baxa / Marek Šedivý)
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor Divadla J. K. Tyla Plzeň
Premiéra 2. dubna 2016 Velké divadlo Plzeň

Macbeth – Pavel Klečka (alt. Martin Bárta / Vladimír Chmelo)
Banquo – František Zahradníček (alt. Jevhen Šokalo)
Lady Macbeth – Csilla Boross (alt. Ivana Veberová / Ivana Šaková / Katarína Jorda Kramolišová)
Dvorní dáma Lady Macbeth – Radka Sehnoutková (alt. Ivana Šaková)
Macduff – Paolo Lardizzone (alt. Tomáš Černý)
Malcom – Tomáš Kořínek (alt. Michal Bragagnolo)
Král Duncan – Pavel Feiferlík
Lékař – Pavel Horáček (alt. Dalibor Tolaš)

www.djkt.eu