Ač ve stínu konkurence, dlouhá léta věrně sloužili Národnímu

Osobnosti české opery

Ve více jak stotřicetileté historii Národního divadla se můžeme setkat  ve všech oborech s osudy řady velmi talentovaných sólistů (a neplatilo to jen o opeře), kteří byli do divadla angažováni s mimořádným očekáváním jejich budoucí kariéry. Ne všichni však zcela splnili očekávání, s nimiž do divadla přišli. Důvody mohly být a patrně byly velice rozdílné. Musíme si uvědomit, že v Národním divadle vždy panovala mimořádně silná konkurence. Ne každý zpěvák či herec unesl tíhu zodpovědnosti, kterou v minulosti členství v Národním divadle znamenalo. Svou roli nepochybně mohl sehrát i fakt, že po dlouhou dobu, kdy Národní divadlo plnilo do značné míry především roli umělecké instituce výrazně spoluvytvářející a posilující národní vědomí, byl repertoár silně orientován na českou operní tvorbu, zatímco určité typy operního repertoáru minulosti byly z nejrůznějších důvodů odsouvány na vedlejší kolej, jako například veristické opery, anebo se jako díla belcantového typu na repertoáru neobjevovala vůbec. (Tím samozřejmě nechci říci, že dnešní extrém, kdy se česká klasika objevuje na programu spíše sporadicky, je správný).

Tři sólisté, jejichž jména si letos v dubnu připomínáme, patří právě mezi ty umělce, kteří v počátcích svého pražského působení byli zhusta pověřováni velkými úkoly, jež posléze byly nahrazovány spíše rolemi středního a menšího typu. Všichni tři ale rovněž patřili po léta k těm, kdo se také podíleli na úspěších naší první operní scény.

9. dubna jsme si mohli připomenout pětatřicáté výročí úmrtí barytonisty Josefa Křikavy. Den poté – 10. dubna by oslavil své pětadevadesátiny jeho o více jak čtvrtstoletí mladší oborový kolega Jiří Schiller a 22. dubna uplyne pětačtyřicet let od úmrtí dlouholetého basisty souboru Josefa Celerina.

Josef Křikava se narodil 23. března 1895 v Rakovníku. Vyučil se strojním zámečníkem, ale zájem o zpěv ho vedl ke studiu u Emila Buriana.

Krátce působil ve svazku Divadla východočeských měst a v roce 1921 se stal sólistou opery olomouckého divadla, v němž působil s přestávkou dvou let (1926-38), během nichž si „odskočil“ do Plzně až do roku 1930. Olomouc se stala místem jeho mimořádných uměleckých úspěchů. Šéfem formujícího se uměleckého souboru se stal v roce 1923 velmi talentovaný a ambiciózní dirigent, synovec Oskara Nedbala, Karel Nedbal. V neuvěřitelně krátkém čase se mu podařilo v nesmírně obtížných podmínkách vytvořit kvalitní soubor a olomoucká opera se stala pojmem. Věnoval se systematicky uvádění dosažitelných špičkových děl tehdejší doby, například operám Richarda Strausse, věnoval také maximální péči složení souboru a výchově mladých umělců. Do historie se během svého prvního olomouckého působení (1921-1928) zapsal především slavnými zájezdy. Spolu s ředitelem Drašarem zorganizovali v květnu a červnu 1924 mimořádně úspěšný několikatýdenní zájezd do Vídně, na němž bylo uvedeno všech osm Smetanových dokončených oper, Dvořákovy opery Čert a Káča, Rusalka a Kovařovicovi Psohlavci. V sezoně 1927-1928 pak olomoucká opera zajížděla se svými inscenacemi do polského Krakova, v němž tehdy nepůsobil stálý operní soubor. Jedním z mladých členů souboru, kteří se těšili značné pozornosti jak divácké obce, tak odborníků, byl právě Josef Křikava.

Karel Nedbal jej ve své vzpomínkové knize Půl století s českou operou charakterizuje následovně: Josef Křikava spojoval tehdy mladistvě štíhlý zjev se snad nejkrásnějším hlasovým materiálem, kterým se česká opera té doby mohla pochlubit. Jeho projev mu připomínal timbrem i technikou jeho učitele Emila Buriana, vyzdvihuje jeho vznešeného krále Vladislava v Daliborovi, moudrá knížata v Libuši a Šárce a furiantského Kalinu v Tajemství, stejně jako skvěle zvládnutého Jochanana ve Straussově Salome a Oresta v Elektře. O jeho smetanovských postavách, především o králi Vladislavovi z Dalibora a Vokovi z Čertovy stěny, se stejně vyjádřila i vídeňská kritika.

Není divu, že se o mladého barytonistu začal zajímat i šéf Opery Národního divadla Otakar Ostrčil. Na tomto místě si připomeňme, že koncem dvacátých let průběžně došlo k radikální obměně sólistů v barytonovém oboru. V roce 1926 zemřel nečekaně Emil Burian, na podzim 1928 se stal obětí automobilové nehody Václav Novák, jeden z nejvýznamnějších barytonistů v historii Národního divadla, dnes bohužel širší veřejnosti již téměř neznámý, blížil se konec aktivní pěvecké kariéry budoucích úspěšných pedagogů Hilberta Vávry a Bohumila Soběského. Na jejich místa přicházeli nadějní sólisté tehdejší mladé generace. Nejprve to byl v roce 1926 člen olomoucké opery Miloš Linka. Po něm přišli v roce 1929 z Brna Zdeněk Otava a z Ostravy Stanislav Muž a v roce 1930 je následoval z Olomouce i Josef Křikava.

Křikava předtím ale už několikrát, jak to tehdy bylo obvyklé, v Praze hostoval. Nejprve to bylo v roce 1926 v roli Lescauta v Massenetově Manon Lescaut, poté v postavách Manrica a Jiřího Germonta v operách Giuseppe Verdiho Trubadúr a Traviata. Nástup Josefa Křikavy do Národního divadla byl vskutku triumfální. Byl obsazován především v širokém spektru velkých barytonových rolí světového operního repertoáru, na něž byl také patrně hlavně angažován. Podle dobových svědectví byl pro ně i výrazně herecky disponován. Divákům se představil v titulní roli Verdiho Rigoletta, v Maškarním plese ztvárnil roli Renata, v Donu Carlosovi Markýze Posu. V Pucciniho Bohémě převzal role Marcela i Schaunarda, v Madame Butterfly konzula Sharplesse, v Tosce zaujal jako představitel barona Scarpii, stejně jako v rolích Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Tonia v Leoncavallových Komediantech.

Zpíval a hrál Escamilla v Bizetově Carmen a titulní roli v Rossiniho Vilému Tellovi stejně jako v Čajkovského Evženu Oněginovi. Vytvořil rovněž role ušlechtilých hrdinů, jako byli Jeleckij v Pikové dámě a Wolfram ve Wagnerově Tannhäuserovi. V Mozartově opeře Così fan tutte zpíval Guglielma. Z českých oper to byl vedle Krále Vladislava v Daliborovi především Bohuš v Dvořákově Jakobínovi a Kníže ve Dvořákově opeře Šelma sedlák.

Václav Talich si jej po svém nástupu obsadil v roce 1937 do role Revírníka v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, svůj verdiovský repertoár si rozšířil o Dona Carlose v Síle osudu. Občas si ještě zazpíval některé ze svých starších špičkových rolí, jako například Rigoletta nebo Tonia v Komediantech, ale zvolna začaly z jeho repertoáru skutečně závažné úkoly mizet, a tak Karlu Nedbalovi nezbývalo než si povzdechnout: „Litoval jsem vždy znovu, že tohoto skromného pěvce už Praha nepoznala na výši, kterou v Olomouci představovali jeho Vladislav, Přemysl, Tomeš a Kalina.“

Vystupoval často úspěšně v takzvaných druhooborových rolích, z nichž některé, jako například Krušinu v Prodané nevěstě, Hajného v Rusalce anebo Květenského ve Škroupově Dráteníkovi, vytvořil v mnoha desítkách představení.

Zvláště to platilo o Mistru zedníkovi v Tajemství, jehož byl ve čtyřech různých inscenacích takřka výhradním interpretem. Ve více inscenacích také ztvárnil roli Radovana v Libuši. Připomeňme ještě některé jeho další role tohoto typu, jako byli Alonso ve Fibichově Bouři, Ščelkalov v Musorgského Borisi Godunovovi anebo Fedor Pojarok v průkopnické Chalabalově a Gavellově inscenaci opery Rimského-Korsakova O neviditelném městě Kitěži.

Jeho představitelských schopností bylo často využíváno v inscenacích novinek. Zmiňme se alespoň o rolích Státního zástupce v Bratrech Karamazových a Šaška v Enšpíglově šibalství Otakara Jeremiáše, Antifola Efeského v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Starostovi v Smrti kmotřičce a Rybářovi v opeře Tři zlaté vlasy děda Vševěda Rudolfa Karla.

Josef Křikava se dvakrát objevil i ve filmu. Nejdříve jej obsadil režisér Bořivoj Zeman v roce 1947 do role zpěváka Šimůnka v komedii Nevíte o bytě a o dva roky později do postavy pokladníka Bolka v dobově silně poplatné komedii Pan Novák.
Josef Křikava zemřel v Praze 9. dubna 1971.

Další z barytonistů Národního divadla, které si připomínáme, Jiří Schiller, se narodil 10. dubna 1921, tedy ve chvílích, kdy Josef Křikava zahajoval svou pěveckou kariéru.

Pražský rodák Schiller studoval zpěv na konzervatoři u Jana Konstantina. V sezoně 1942-1943 zpíval externě v ostravském divadle, sezonu 1943-1944 strávil v německém Görlitz.

V roce 1945 se stal členem nově vzniklé Velké opery 5. května, kde záhy zaujal místo jednoho z čelních nejvíce obsazovaných sólistů. Dirigenti si chválili jeho průrazný, poněkud ostřejší baryton typického zabarvení, který mu ve spojení s nesporným hereckým talentem umožňoval působivé ztvárnění komplikovaných charakterů, jimiž barytonoví hrdinové zhusta bývají.

Své přednosti skvěle uplatnil například v rolích Tausendmarka ve Smetanových Braniborech v Čechách, Guglielma v Mozartově opeře Così fan tutte, Escamilla v Bizetově Carmen, Marcela v Pucciniho Bohémě, barona Scarpii v Tosce a konzula Sharplesse v Madame Butterfly, Tonia v Leoncavallových Komediantech anebo v postavě Jiřího Germonta ve Verdiho Traviatě. V inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových zpíval Básníkův hlas a Českých jesličkách Jaroslava Křičky byl Herodesem.

Tyto role zpíval i poté, co se Velká opera 5. května stala v létě 1948 součástí komplexu Národního divadla. Přibyly k nim mnohé stěžejní role další jako Amonasro ve Verdiho Aidě a titulní hrdina v Rigolettovi, v němž ztvárnil i postavu hraběte Monterona, zákeřný Vladimír Galickij v Borodinově Knížeti Igorovi a Tomskij v Čajkovského Pikové dámě.

Ze Schillerových postav v české operní tvorbě připomeňme například Kalinu v Tajemství, Budivoje v Daliborovi, Radovana v Libuši, Adolfa v Dvořákově Jakobínovi. Lambra ve Fibichově Hedy, Květenského ve Škroupově Dráteníkovi, Lammingera v Kovařovicových Psohlavcích. Dvořana v Novákově Lucerně a doktora Kolenatého v Janáčkově Věci Makropulos.

Podobně jako před ním Josef Křikava i Jiří Schiller začal být i on postupně obsazován do středních a menších úkolů, které vždy spolehlivě odváděl, ať to byly role Míchy v Prodané nevěstě či Matouše v Hubičce, Mistra zedníka v Tajemství, Konráda Nachtigalla ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Montana ve Verdiho Otellovi, Knížete v Čajkovského Střevíčkách anebo Dziemby v polské národní opeře Stanisława Moniuszka Halka.

V některých operách vyměnil časem velké role za menší úkoly, v Carmen Escamilla za Moralese, v Traviatě Jiřího Germonta za Barona Douphola, někde vystoupil postupně v několika menších rolích.

Všestranné schopnosti Jiřího Schillera byly hojně využívány v inscenacích českých oper dvacátého století. Na prvním místě jmenujme titulní postavu Beneše z Weitmühle v opeře Králův mincmistr Zbyňka Vostřáka na motivy Tylových Kutnohorských havířů, dále Hradního pána v Smrti kmotřičce Rudolfa Karla, Tryfona Borisyče v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Správce v Zichově Malířském nápadu a Le Grange v jeho moliérovských Preciézkách či Poněšického v Zuzaně Vojířové Jiřího Pauera.

Jeho schopnost přesné herecké charakteristiky bylo dobře využito v mluvených operních rolích jako byli Selim paša v Mozartově Únosu ze serailu, Samiel v Čarostřelci či Ladas v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů.

Sólistou Opery byl do roku 1972. Naposledy účinkoval, pokud se nemýlím, v malé úloze Klíčníka v Životě prostopášníka Igora Stravinského. Po konci své pěvecké kariéry sloužil Národnímu divadlu obětavě v nelehké a leckdy nevděčné úloze inspicienta.
Jiří Schiller zemřel v Praze 6. října 1976.

Křikavův generační kolega Josef Celerin se narodil 19. listopadu 1898 v Plzni. V Českých Budějovicích absolvoval v roce 1918 Učitelský ústav a souběžně s tím studoval zpěv u profesora Gustava Svojsíka.

Učitelskou profesi vykonával jen velmi krátce, přičemž hned po založení budějovického divadla v roce 1920, v něm začal externě vystupovat a v roce 1924 se stal jeho sólistou. V roce 1924 se stal členem olomoucké opery, kde díky šéfovi Karlu Nedbalovi byl od začátku pověřován mnoha závažnými úkoly českého i světového repertoáru a s olomouckou operou se podíval i do Krakova a do Vídně. Ve svých vzpomínkách takto Karel Nedbal ocenil výkon Josefa Celerina v Charpentierově Louise: „Mladý basista sametového hlasu, převzatý z Českých Budějovic, postavil na scénu otce pěvecky a herecky tak věrohodného, že mu pod maskou ustaraného pařížského proletáře sotvakdo věřil jeho tehdejších sedmadvacet let.“ Jeho schopnost precizní pěvecké a herecké charakteristiky provázela Josefa Celerina po celý jeho život na divadle, ať se jednalo o stěžejní postavy anebo menší úkoly.

Josef Celerin se dále pěvecky školil u profesora Carla Emericha a u tenoristy Národního divadla Miloslava Jeníka. Protože si v Olomouci vybudoval rozsáhlý repertoár, byl do Národního divadla poměrně často zván k hostování. Nejprve to bylo v listopadu 1925 v roli Vodníka v Rusalce, poté následovala jeho vystoupení v roli Matouše ve Smetanově Hubičce, Kecala v Prodané nevěstě, žalářníka Beneše v Daliborovi anebo Marbuela ve Dvořákově opeře Čert a Káča.

1. ledna 1930 se Josef Celerin stal sólistou Opery Národního divadla. Byl jím s tříletou přestávkou v období 1942-1945, kdy musel na základě takzvaných árijských zákonů divadlo opustit a určitou dobu byl internován v pracovním táboře, až do svého odchodu do důchodu v roce 1965. I poté se s ním mohli diváci ještě dlouhou dobu setkávat v nejrůznějších drobnějších úložkách, v nichž se do svého milovaného divadla vracel. Naposledy to bylo v roličkách Celníka v Bohémě a strýčka Yakusidé v Madame Butterfly na přelomu let 1968-1969.

Během svého působení v Národním divadle odehrál několik tisícovek představení v mnoha desítkách inscenací, z nichž v mnohých vytvořil postupně několik rolí od hlavních až po epizody. Kromě Dvou vdov účinkoval ve všech Smetanových operách. V Prodané nevěstě byl Kecalem i Míchou, v Hubičce Otcem Palackým i Matoušem, v Libuši Chrudošem, v Tajemství se setkal se všemi třemi basovými partiemi této opery – s Duchem frátera Barnabáše, Bonifácem i Malinou. Mezi jeho parádní role můžeme počítat Beneše v Daliborovi i v Čertově stěně a Kmeta v Braniborech.

V Dvořákově Jakobínovi byl po léta výborným představitelem hraběte Viléma, kde plně uplatnil svůj kultivovaný pěvecký i hlasový projev, a podobně tomu bylo i v roli knížete Gremina v Evženu Oněginovi, kterého zpíval v prvních letech svého pražského působení. Oproti tomu v další dvořákovské roli, Luciferovi v Čertovi a Káče, dal naplno průchod své přirozené komediálnosti. Z jeho dalších postav v českém repertoáru připomeňme alespoň Stárka v Janáčkově Její pastorkyni a dvojroli Farář-Jezevec v Příhodách lišky Bystroušky, Vitoraze ve Fibichově Šárce a Diega v Nevěstě messinské, Vrchního v Novákově Lucerně, Purkrabího v opeře Karlštejn téhož skladatele a Lánu ve Škroupově Dráteníkovi.

Mezi jeho velmi úspěšné role patřil Basilio v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, kterého s chutí zpíval a hrál v mnoha desítkách představení. V několika různých inscenacích byl rovněž výborným představitelem zahradníka Antonia v Mozartově Figarově svatbě a k podobnému typu rolí můžeme připojit postavu Mužného, jak se jmenoval pan Page v někdejší inscenaci Nicolaiových Veselých paniček windsorských a Lorda Kokburna v Auberově Fra Diavolovi. V několika inscenacích byl výtečným představitelem poručíka Zunigy v Bizetově Carmen. Ve verdiovských operách se blýsknul především v postavách bandity Sparafucila v Rigolettovi a Ramfise v Aidě, v operách Giacoma Pucciniho v postavách Collina v Bohémě a Kostelníka v Tosce.

Po roce 1945 byl Josef Celerin už téměř výhradně obsazován do středních a menších rolí. S jeho jménem se ale setkáváme ve velké většině tehdy studovaných inscenací, ať šlo o opery klasické či současné. Z jeho výraznějších nových rolí v tomto období se zmiňme alespoň o Matěji Přibkovi z Kovařovicových Psohlavců, Farářovi z Foersterovy Debory, Sousedovi z Burianovy Maryši, Kaifášovi z Kubelíkovy Veroniky, Kunešovi z Pauerovy Zuzany Vojířové a Zimoňovi ze Suchoňovy Krútňavy.

V operách světové klasiky to byli například Starosta v Čajkovského Střevíčkách, lord Syndham v Lortzingově opeře Car a tesař, Kuno ve Weberově Čarostřelci anebo Reinmar von Zwetter ve Wagnerově Tannhäuserovi.

V dobách, kdy bylo běžným zvykem, že činoherní i operní sólisté, kteří měli určité pohybové schopnosti, byli obsazování do menších takzvaných charakterních rolí v baletu, účinkoval v řadě baletů (Modrý květ, Andersen, Petruška, Z pohádky do pohádky a další) i Josef Velečin.

Třikrát se Josef Celerin objevil před kamerami. Poprvé to bylo v roce 1933 ve Kvapilově, Pollertově a Inemannově filmovém přepisu inscenace Prodané nevěsty v roli Míchy. Míchu vyměnil za Krušinu o osm let později ve Slavíčkově filmu Pantáta Bezoušek rozsáhlé sekvenci z představení v Národním divadle, které titulní hrdina filmu navštíví. V padesátých letech na sebe vzal podobu žalářníka Beneše v Krškově filmovém přepisu Smetanova Dalibora. Na nahrávce Beneše tehdy zpíval Zdeněk Kroupa.

Josef Celerin zemřel v Praze 22. dubna 1971.