O lidské velikosti a malosti. V Brně chystají poctu Alfrédu Radokovi, s hudbou Martinů

Umělecky ambiciózní poctu režiséru Alfrédu Radokovi připravuje v roce čtyřicátého výročí jeho smrti brněnské Národní divadlo. V inscenaci nazvané Otvírání studánek Alfréda Radoka spojí motivy z jeho života s hudbou Bohuslava Martinů a Víta Zouhara. Významné místo v představení dostane také tanec, stejně jako videoprojekce. Jde o jeden z provozně nejnáročnějších počinů Mahenovy činohry pod současným uměleckým vedením, avizovalo vedení souboru.

I přes výpravnost a silný multimediální rozměr by měl základem představení zůstat v podstatě komorní příběh lidské velikosti a malosti, věrnosti a zrady, a hlavně lásky dvou lidí vypuzených z vlasti. V úloze Radoka se představí Dušan Hřebíček, jeho manželku ztvární Eva Novotná.

„Z dostupných pramenů sice víme, jací manželé Radokovi byli, budeme k nim však hledat vlastní cestu. Provokativní pak bude nahlížení slavných osobností a okamžiků našeho národa skrze Radokův osud,“ uvedl na zahajovací zkoušce režisér Jan Antonín Pitínský.

Pro autora a současně i dramaturga souboru Martina Sládečka je Radok geniálním umělcem, byť širokou veřejností stále není zcela doceněný. Mezi postavami jeho hry jsou také někdejší Radokovi spolupracovníci — Miloš Forman, Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Jako figury typických soudruhů dovedené až do groteskního rozměru vystupují v představení komunistický politik Václav Kopecký a kulturní ideolog Ladislav Štoll.

První část představení, které má premiéru 29. dubna, tvoří inscenace Sládečkovy hry se Zouharovou hudbou. Po přestávce diváci vyslechnou a zhlédnou celou kantátu Otvírání studánek od Martinů v podání divadelního orchestru, filharmonického sboru Kantiléna a pěveckých sólistů. Autorem tanečního ztvárnění kantáty je Jiří Bartovanec.

Alfréd Radok, jenž žil v letech 1914 až 1976, patří k legendám českého divadla. Do jeho kariéry ovšem opakovaně zasahovaly politické události. Několikrát musel odejít z Národního divadla v Praze. Natočil také několik filmů, založil Laternu magiku. V roce 1968 emigroval, působil pak zejména v Göteborgu. Zemřel ve Vídni, kde měl režírovat v Burgtheatru.