Kéž by dnes jejich následovníci zanechali stejně kvalitní stopu

Letošní rok nabídl dvě příležitosti připomenout si dlouholetého sólistu a režiséra Opery Národního divadla Roberta Poláka. 7. března uplynulo sto padesát let od jeho narození a 7. července si připomínáme devadesáté výročí jeho úmrtí. Robert Polák nepatřil k zářivým hvězdám české opery, ale především díky svým režijním aktivitám a věrné oddanosti divadlu se zapsal natrvalo do historie naší první scény.

Robert Polák se narodil 7. března 1866 v jihočeských Nových Hradech. Od dětství inklinoval k umění a po maturitě na gymnáziu v Třeboni byl přijat na Akademii výtvarných umění. Pobyl tam ale velice krátce, protože ho zlákalo divadlo, s nímž se měl možnost seznámit v empírovém zámeckém divadle ve svém rodišti, kde vystupovaly nejrůznější divadelní soubory, občas i s inscenacemi komorních oper. V roce 1884 se stal členem Pištěkovy divadelní společnosti, která v sezoně 1884-1885 účinkovala v Brně, kde bylo 6. prosince 1884 ve skrovňoučkých podmínkách tak zvané “staré boudy na Veveří” otevřeno stálé české profesionální divadlo. 7. září 1884 proběhlo první operní představení, kterým byla Smetanova Prodaná nevěsta.

Osmnáctiletý mladíček Polák zaujal diváky, mezi nimiž nechyběl Leoš Janáček, svým výkonem v roli Kecala. Po Kecalovi přišly další role. Přísný a nesmlouvavý kritik Leoš Janáček ocenil talent i úsilí mladého zpěváka, ale upozornil i na jeho limity a nedostatky. Robert Polák se ve svém pěveckém umění zdokonaloval v tehdy proslulé pražské Lukesově pěvecké škole.

U Pištěka strávil celkem sedm let a vytvořil si zde základní pěvecký repertoár. Poté působil další tři roky ve společnosti Pavla Švandy ze Semčic, kde si repertoár dále rozšířil. Jeho výkony zpovzdálí sledoval jeho budoucí šéf Karel Kovařovic. Podle dobové kritiky se Polákův měkký kulatý hlas vyznačoval neobyčejnou libozvučností, přirozenou tónovou krásou s vysokou kulturou hudebních frází a bezvadnou výslovností. Vedle toho měl Robert Polák přirozený herecký talent vystihnout charakter dané role především v komických rolích.

V roce 1894 odešel z Národního divadla jeden z jeho nejvýznamnějších sólistů, basista Vilém Heš, který dosáhl na vytoužené angažmá ve vídeňské Dvorní opeře. Heš byl ve své době pokládán za ideálního představitele Kecala. V dané situaci byl Robert Polák angažován do Národního divadla. 27. května 1894 v této roli pohostinsky poprvé vystoupil na jeho jevišti v inscenaci režiséra Josefa Šmahy, kterou dirigoval Adolf Čech. V srpnu, po divadelních prázdninách, už v ní účinkoval jako člen souboru. Ve “zlaté kapličce” pak působil nepřetržitě jedenatřicet let až do své smrti. V roli Kecala, kterou zpíval na jevišti Národního divadla celkem sto šestnáctkrát, se zapsal mezi její významné představitele, byť mu byla občas vytýkána někdy až příliš drsná komika. Musíme mít ovšem na paměti, že tehdy tímto způsobem k roli neúspěšného dohazovače přistupovali prakticky všichni její interpreti.

Díky svým hlasovým dispozicím byl Robert Polák přímo ideálním představitelem basových postav v operách Bedřicha Smetany. Za přímo vzorový byl pokládán jeho výkon v roli rozšafného Otce Palouckého v Hubičce, kterým byl v mnoha desítkách představení. Vynikal v komických postavách hajného Mumlala ve Dvou vdovách a vysloužilce Bonifáce v Tajemství, ale stejně dobře se vypořádal i s postavami žalářníka Beneše v Daliborovi a jeho jmenovce v Čertově stěně.

Blízké mu byly i postavy Antonína Dvořáka – Martin v opeře Šelma sedlák, Lucifer v Čertovi a Káče a purkrabí Filip v Jakobínovi. V Rusalce se objevil v jedné inscenaci v roli Hajného. Ve Škroupově Dráteníkovi byl představitelem role Kůla. V dílech Zdenka Fibicha ztvárnil postavy Stefana v Bouři, Nolose v Hedy a byl prvním představitelem Darguna v Pádu Arkuna. V Kovařovicově Psohlavcích vystřídal role Lamingera a správce Koše. Ve Foersterově Evě to byla role Graziana. Diváci se s Robertem Polákem mohli rovněž setkat v dalších českých operách. Byly to například úlohy Pana France ve Starém ženichovi Karla Bendla, Váni v opeře U božích muk Stanislava Sudy, Božka v Ostrčilově díle Vlasty skon a Bobeše v Zichově Malířském nápadu.

Mimořádně obsáhlý je seznam postav, jež Robert Polák vytvořil v dílech světové operní tvorby. Obsahuje stěžejní hrdiny basového oboru, stejně jako přemnoho rolí středního typu až po drobné úkoly, jak to tehdy bylo v operní sólistické praxi běžné. Z těch velkých dominují především postavy, v nichž mohl Robert Polák uplatnit své výrazné schopnosti komediální charakteristiky. Byli to například titulní hrdina Donizettiho Dona Pasquala a Dulcamara z Nápoje lásky, starosta van Bett z Lortzingova Cara a tesaře a doktor Cajus z Nicolaiových Veselých paniček windsorských, Bartolo v Rossiniho Lazebníkovi sevillském i v Mozartově Figarově svatbě, Farlaf v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Kovář Bijou-Alcindor v Adamově Postilionovi z Lonjumeau anebo městský písař Sixtus Beckmesser ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských.

S jeho jménem se ale setkáme i u postav vážných nejrůznějšího typu, od čtveřice zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, přes Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi až po Poustevníka ve Weberově Čarostřelci či Komtura v Mozartově Donu Giovannim, kterého vystřídal za mladistvého Masetta z doby svých začátků. V prvním českém provedení polské národní opery Halka Staislava Moniuszka byl představitelem Dziemby.

V devadesátých letech devatenáctého století se ještě v Národním divadle provozovala opereta. Je zcela přirozené, že v tomto žánru exceloval právě Robert Polák v řadě významných úkolů. Připomeňme alespoň jeho ředitele věznice Franka ve Straussově Netopýrovi (tehdy se na českém jevišti jmenoval Cela), Majora v Hervého Mamselle Nitouche, Pluta v Offenbachově Orfeovi v podsvětí, Agamemnona v Krásné Heleně anebo pana Beaubisona v Heubergerově Plesu v opeře.

Robert Polák patřil i mezi pohybově nadané operní sólisty, kterým byly běžně svěřovány tak zvané charakterní role v baletech. Vytvořil jich na jevišti Národního divadla pěknou řádku, zmiňme se alespoň o Jirkovi v Nedbalově Pohádce o Honzovi anebo Coppéliovi z Délibesovy Coppélie.

Stejně tak bylo běžné, že operní sólisté vystupovali v menších úlohách v činoherních inscenacích s velkým počtem postav. Nejvýraznější z Polákových činoherních rolí byl vysloužilý voják Šavlička ve Strakonickém dudákovi. Na samotném začátku Tylovy báchorky zpívá známou píseň o tom, že peníze jsou pány světa a proto byla tehdy tato role obyčejně svěřována operním sólistům. S dalšími většími činoherními úkoly se Robert Polák setkal v roli hostinského Marka ve Stroupežnického Našich furiantech a Náměstka legátova v Jiráskově Janu Žižkovi.

Zásadní změnu v životě i umělecké kariéře přinesl Robertu Polákovi rok 1900. Staročechy ovládané Družstvo Národního divadla bylo vystřídáno Společností Národního divadla, v níž hlavní slovo měli Mladočeši. Znamenalo to proměnu ve vedení divadla. Ředitele Šuberta vystřídal umělecky vysoce erudovaný teoretik umění Gustav Schmoranz. Zatímco ředitel Šubert přímo řídil chod uměleckých souborů divadla, Schmoranz jmenoval šéfy souborů. Do čela opery postavil Karla Kovařovice, do činohry přišel nejprve jako dramaturg a posléze jako její šéf Jaroslav Kvapil a nově vznikla i funkce šéfa výpravy, kterou byl pověřen výtvarník Karel Štapfer.

Provedené změny značně posunuly fungování divadla směrem k modernímu pojetí jeho organizace a řízení. Jedním z jejich důsledků byl i vznik funkce režiséra opery, do níž jmenoval Karel Kovařovic Roberta Poláka.

Do té doby byli pověřováni režiemi operních inscenací buď činoherní režiséři anebo operní sólisté s určitým vztahem k organizaci jevištní činnosti. Režisér byl tehdy chápán spíše jako hlavní pomocník dirigenta, který je zodpovědný za to, aby dění na jevišti bylo v souladu s požadavky partitury, a také se více méně staral o výtvarnou podobu inscenace, pro něž se nové dekorace a kostýmy vyráběly spíše výjimečně. Tak například před sto lety, v roce 1916, uvedla Opera Národního divadla devět nových premiér. Pouze u jediné, kterou bylo první pražské uvedení Janáčkovy Její pastorkyně, bylo uvedeno jméno autora výpravy Karla Štapfera. Jen pro zajímavost, v uvedeném roce se skládal repertoár Opery Národního divadla ze šestačtyřiceti inscenací, mezi nimiž byly zastoupeny pochopitelně všechny Smetanovy opery a tři stěžejní Dvořákovy tituly (Jakobín, Čert a Káča a Rusalka).

V prvních letech Národního divadla se operní režii věnoval především herec a činoherní režisér, absolvent malířské akademie František Kolár, všestranně vzdělaný herec s výtvarným cítěním Edmund Chvalovský či dva operní pěvci, herecky mimořádně talentovaný oblíbený buffo tenorista Adolf Krössing anebo rutinér František Hynek, který vycházel ve své režijní činnosti z dlouholetého působení na německých scénách. Prim v této skupině hrál nepochybně vynikající herec a zkušený režisér Josef Šmaha, který měl cit jak pro jevištní řešení situací, tak pro vedení herců a zpěváků, a dokázal je silou své osobnosti inspirovat. Kovařovicovi šlo o to, aby v souladu s moderními trendy operní inscenace dostaly určitý specifický rukopis. Robertovi Polákovi byl už vzhledem k jeho původnímu zájmu o výtvarná studia blízký důraz na výtvarnou složku inscenace, který byl charakterizován jako realismus spojený s dekorativností. Polák jako režisér velmi dbal jak při vedení herců, tak při výtvarném řešení inscenace (sám byl často i autorem kostýmních návrhů) o precizní vystižení detailu.

Polák byl režisérem rozhodujících inscenací Kovařovicovy éry, například v již zmíněném roce 1916 režíroval osm z devíti nových premiér (tu devátou, vlasteneckou Novákovu operu Karlštejn, režíroval sám ředitel Schmoranz). Přes veškerou, mnohými faktory danou, limitovanost snah Roberta Poláka dospívaly jeho inscenace dle zachovaných svědectví k určité inscenační koncepci, a tím se staly předstupněm ke skutečně moderní operní režii, která se ale do Národního divadla dostala až počátkem dvacátých let s příchodem Ferdinanda Pujmana.

S Robertem Polákem se i poté, co byl jmenován režisérem, mohli diváci na jevišti setkávat, později ale spíše už jen v menších úkolech, často v jeho vlastních inscenacích. Bylo jich za těch třicet let hodně přes stovku, včetně některých představení svých předchůdců, které obnovoval pro účely kmenového repertoáru. V souladu s dobovým programem divadla režíroval s výjimkou Čertovy stěny všechny Smetanovy opery. Mimořádnou událostí byla jeho režie prvního uvedení Dvořákovy Rusalky a byl také prvním inscenátorem Armidy, stejně jako dlouhé řady premiér původních českých novinek. Připomeňme alespoň Fibichův Pád Arkuna, Kovařovicovu operní adaptaci Babičky Boženy Němcové Na starém bělidle, Foersterovu Jessiku, Ostrčilovy opery Vlasty skon a Kunálovy oči a Malířský nápad Otakara Zicha. K nim musíme připočíst senzační úspěch pražské premiéry Janáčkovy Její pastorkyně při její opožděné pražské premiéře 26. května 1916. Inscenace, k níž se spolu s výtvarníkem Karlem Štapferem inspiroval studiem moravského folkloru, se hrála osm let a dosáhla šestašedesáti repríz. V roce 1922 byl rovněž režisérem prvního pražského uvedení Káti Kabanové.

Inscenoval také mnohé stěžejní tituly světového repertoáru. Byly mezi nimi Mozartovy opery Figarova svatba a Don Giovanni, Verdiho Aida a Otello, Bizetova Carmen, Offenbachovy Hoffmannovy povídky a Charpentierova Louisa. Z díla Richarda Wagnera se jako režisér setkal s Tannhäuserem, Lohengrinem, Mistry pěvci norimberskými a Parsifalem. Úspěšné byly jeho první pražské české inscenace Straussovy Elektry a Růžového kavalíra a Weberova Čarostřelce.

Z ruské operní tvorby režíroval například Glinkova Ruslana a Ludmilu a Carskou nevěstu Nikolaje Rimského-Korsakova. A byl také autorem prvního českého uvedení polské národní opery Halka Stanislava Moniuszka.

Když procházíme uměleckou dráhu Roberta Poláka a jeho vrstevníků, uvědomujeme si, jak obrovské rozdíly existují mezi tím, jak se opera provozovala před sto lety, a jak je tomu dnes. Myslím si, že toto téma by stálo za hlubší úvahu a analýzu. A rozhodně bychom si měli jména tehdejších tvůrců připomínat. Vykonali v mnohdy velmi obtížných podmínkách obrovský kus práce. Kéž by jejich dnešní následovníci zanechali po sobě stejně kvalitní stopu jako oni.