K nedožitým pětaosmdesátinám předního brněnského tenoristy Vladimíra Krejčíka

Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století probíhala ve všech souborech tehdejšího Státního divadla v Brně poměrně rozsáhlá generační proměna jejich složení. Například v baletu a v činohře se to týkalo i změny vedení souboru. V Janáčkově opeře fungovalo od roku 1952 velmi dobře, ba vzhledem k daným dobovým podmínkám můžeme dnes klidně říci znamenitě, stabilizované vedení pod vedením profesora Františka Jílka. Nicméně i tam bylo nutné omladit sólistický soubor. Do Brna přišla v té době řada mladých sólistek a sólistů a prakticky všichni z nich se v krátkém čase stali protagonisty nejen tohoto souboru, ale české opery oněch let. Jedním z nich byl i tenorista Vladimír Krejčík, jehož nedožité pětaosmdesátiny si připomínáme 7. října.

Vladimír Krejčík se narodil v městečku Uhříněves, které je dnes součástí hlavního města Prahy. Když byly Krejčíkovi tři roky, zemřel mu otec. Umělecké geny zdědil po mamince, která hrávala ochotnické divadlo; student Vladimír zpíval ve sboru místního evangelického kostela. V roce 1952 absolvoval Střední průmyslovou školu chemickou a poté vojákoval ve Znojmě. Tam účinkoval ve vojenském souboru. V roce 1953 se zúčastnil soutěže v sólovém zpěvu, postoupil do závěrečného kola v Praze a tam zaujal předsedu poroty, kterým byl známý sbormistr, profesor Vojtěch Bořivoj Aim. Profesor Aim úzce spolupracoval s Armádním uměleckým souborem.

Na Aimovo doporučení byl Vladimír Krejčík angažován do sboru opery Smetanova divadla (tedy dnešní Státní opery). Postupně byl obsazován i do drobnějších sólových úkolů. V Dvořákově Králi a uhlíři, kterého nastudovali dirigent Jan Hus Tichý a režisér Luděk Mandaus u příležitosti výročí narození Antonína Dvořáka v roce 1956, to byla rolička Prvního kavalíra. O rok později zpíval roli Posla při druhé premiéře inscenace Aidy (premiérovým Poslem byl tehdy Bohumír Vích).

Vladimír Krejčík toužil stát se sólistou. Nastudoval proto několik rolí, aby se s nimi pokusil o získání angažmá. Jeníka v Prodané nevěstě si nejprve zazpíval v Ostravě – po boku Mařenky, kterou ztvárnila jeho pozdější častá brněnská partnerka v této roli, Milada Šafránková. Jeníka si potom zopakoval v Liberci, kde k němu přidal ještě Víta v Tajemství. Od 1. prosince 1958 se stal sólistou liberecké opery.

Během dvou sezon, které v městě pod Ještědem strávil, se úspěšně představil především v partech českého repertoáru. Vedle již zmíněných to byl například Jiří v Jakobínovi, také se zde poprvé setkal s autorem, v jehož operách později v Brně exceloval, s Leošem Janáčkem. Bylo to v postavě Rechtora v Příhodách lišky Bystroušky.

V roce 1960 se Vlaimír Krejčík v pěvecké soutěži Pražského jara probojoval do finále a poté už následovalo angažmá v Brně, kam ho František Jílek přivedl v listopadu 1960. Brňanům se představil jako Jeník v nové inscenaci Prodané nevěsty a v roli Kormidelníka vstoupil do inscenace Bludného Holanďana, která měla premiéru ještě před prázdninami v roce 1969.

Je zajímavé, že Brno bylo posledním z tehdejších osmi českých operních souborů (v Českých Budějovicích se opera v té době teprve konstituovala), v němž byla některá z Wagnerových oper v poválečném období poprvé uvedena. Svou roli v tom sehrála patrně zkušenost z doby okupace, kdy si nacisté v Brně počínali mnohdy daleko brutálněji než v jiných městech. Důkazem toho bylo mimo jiné i uzavření Zemského divadla v Brně v listopadu 1941 a uvěznění řady prominentních členů divadla. Následky pociťujeme v Brně dodnes. Chtěl bych využít příležitosti, jež se mi naskýtá, a poděkovat na tomto místě velmi upřímně profesoru Václavu Věžníkovi, který po léta věnuje pozornost brněnskému německému divadlu a jeho v mnohém pozoruhodné historii. Myslím si, že je to příklad pro brněnské uměnovědné instituce, které by této tématice měly věnovat zvýšenou aktivitu. Fundovaná analýza minulosti je v této chvíli potřebnější než návraty k omluvám, které někdy mohou nechtěně působit i kontraproduktivně.

Vladimír Krejčík byl v mnohém průbojné Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Nevěsty messinské obsazen do role dona Césara a pak už šly role jedna za druhou. Za čtyři desítky let svého brněnského působení patřil Krejčík k jejím nejvytíženějším sólistům. Byly sezony, kdy byl obsazen ve všech premiérovaných inscenacích. Týkalo se to zejména šedesátých let.

Není divu. Ve Vladimíru Krejčíkovi získala Janáčkova opera především ideálního představitele pro český klasický repertoár. Jeho měkký, lahodně znějící, velmi příjemný a technicky dokonale zvládnutý tenor jej přímo předurčoval pro smetanovské a dvořákovské role. Zdárně se ovšem vyrovnal i s úlohami, které tento obor přesahovaly, což byl třeba případ jeho tenorových hrdinů v operách Giacoma Pucciniho (Rudolf v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly a zejména Cavaradossi v Tosce).

Krejčík měl smysl pro detailní herecké vypracování postavy. Dokázal dobře pracovat i s mimikou svého výrazného, ostře řezaného obličeje, což uplatnil zejména v moderním repertoáru, který v éře dramaturga Václava Noska byl na scéně Janáčkova divadla velmi častým hostem. Skvěle se uplatnil v širokém záběru komických rolí.

Po nástupu byl pochopitelně obsazován především do postav z klasického českého repertoáru, jimiž si získal brněnské publikum. Víta v Tajemství následoval Ladislav Podhajský ve Dvou vdovách, Vítek v Daliborovi, Jiří v Jakobínovi, Princ v Rusalce a především Števa v Janáčkově Její pastorkyni, kterého ztvárnil ve třech inscenacích. V této roli se svou spontaneitou, přesným pochopením a interpretací Janáčkovy partitury jednoznačně zařadil mezi její špičkové představitele.

Při otevření Janáčkova divadla 2. října 1965 jej František Jílek a Miloš Wasserbauer obsadili do role Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky, kterou zvládl zcela perfektně. V dalších inscenacích zmíněné Janáčkovy opery, v nichž se soubor vrátil ke klasickému pojetí (Lišák jako „kalhotková“ role), byl přesvědčivě autentickým představitelem postavy Rechtora. V Kátě Kabanové byl ve třech inscenacích představitelem Tichona, ve Výletech páně Broučkových ztvárnil trojroli Mazal – Blankytný – Petřík. V několika postavách vystoupil v prvním brněnském provedení Julietty Bohuslava Martinů. V Mirandolině zpíval a hrál roli Fabrizia a v prvním českém uvedení Řeckých pašijí (pět měsíců po curyšské premiéře na jaře 1962) Michelise. Šedesátá léta mu přinesla také dvě další velké role ze soudobé operní tvorby, Pavla ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma a Dromia Efeského v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího.

Jeho parketou byly také opery Mozartovy (Ferrando v Così fan tutte, don Ottavio v Donu Giovannim, Tamino v Kouzelné flétně a v závěrečné fázi své umělecké kariéry se setkal i s rolí Pedrilla v Únosu ze serailu). Byl také výborným interpretem titulní role v opeře Josefa Myslivečka Tamerlán.

Z jeho klíčových rolí ve velkých romantických operách připomeňme Alfreda ve Verdiho Traviatě, titulní roli v Gounodově Faustovi a Markétce a Lenského v Evženu Oněginovi, z dalších postav pak zejména vynikajícího Jurodivého v Musorgského Borisi Godunovovi.

Mimořádným úspěchem bylo jeho ztvárnění  titulní postavy v Brittenově Albertu Herringovi, v němž bravurně uplatnil všechny finesy svého pěveckého i hereckého projevu. Z dalších Krejčíkových rolí v moderních operách dvacátého století se zmiňme alespoň o Anatomu Kuraginovi v Prokofjevově Vojně a míru, Antoniovi v Zásnubách v klášteře a Duchovním v průkopnické inscenaci Honnegerovy Svaté Jany na hranici.

Zajímavé zpestření přinesl Vladimíru Krejčíkovi přelom šedesátých a sedmdesátých let. V ostravské opeře tehdy řešili přechodný nedostatek v určitých oborech a do řady inscenací byli přizvání brněnští sólisté. Významné místo mezi nimi měl právě Vladimír Krejčík, který si získal přízeň ostravských operních fanoušků mimo jiné v rolích Jeníka v Prodané nevěstě, Ladislava ve Dvou vdovách, Jiřího v Jakobínu, v titulní roli Offenbachových Hoffmannových povídek, rytíře des Grieuxe v Massenetově Manon či Štěpána v opeře polského klasika Stanisława Moniuszka Strašidelný dvůr. Později se do Ostravy vrátil v roli Maxe ve Weberově Čarostřelci.

V sedmdesátých letech zpívá Vladimír Krejčík stále řadu svých vypjatých partií. Přidal k nim ještě titulní roli ve Verdiho Donu Carlosovi a Maxe ve Weberově Čarostřelci. Jednou z velmi významných událostí tohoto období byla Jílkova a Páskova inscenace Debussyho Pelléa a Mélisandy, v níž byl Vladimír Krejčík vynikajícím interpretem titulní role.

Svůj janáčkovský repertoár rozšířil o skladatele Živného v Osudu a solicitátora Vítka ve Věci Makropulos.

Vytvořil v té době i další role „mladíků“ jako byl carevič Kvidon ve výtečné Věžníkově inscenaci Zlatého kohoutka Nikolaje Rimského-Korsakova, Fentona ve Verdiho Falstaffovi anebo Vladimíra v Borodinově Knížeti Igorovi.

Stále více se ale „přehrával“ do postav charakterních a komediálních. S úkoly tohoto typu se setkal v operách Smetanových (Varneman v Braniborech v Čechách, Michálek v Čertově stěně, Principál v Prodané nevěstě anebo Strážník v Hubičce). Milovnickou roli Jiřího v Jakobínu vyměnil ze rozkošného učitele Bendu, Pinkertona v Madame Butterfly za dohazovače Gora, Lenského v Evženovi Oněginovi za Triqueta.

Z dalších jeho rolí klasickém repertoáru jmenujme dona Gaspara v Donizettiho Favoritce a markýze de Chateauneuf v Lortzingově Caru a tesaři. V opeře italsko-německého autora Ermanna Wolfa-Ferrariho na goldoniovský námět Náměstíčko byl výtečným představitelem komické role dony Cate, v Ravelově Španělské hodince ztvárnil roli Gonzalva.

Výborně se uplatnil v dalších inscenacích oper Bohuslava Martinů v rolích Oskara v jednoaktovce Dvakrát Alexandr, Burana v Ariadně a Učitele ve Veselohře na mostě a v obou inscenacích děl Albana Berga (Malíř Schwarz v Lulu a Hejtman ve Vojckovi). Do této kategorie patří i titulní role v Milhaudově Theesově vysvobození, Jarištin v Šostakovičově opeře Nos, Nozdrev ve Ščedrinových Mrtvých duších a především ústřední postava malíře Čertkova ve světové  premiéře opery Mečislava Vajnberga Portrét, kterou v roce 1983 nastudovali dirigent Václav Nosek a režisér Georgij Ansimov. Na tomto místě připomeňme také Krejčíkovy role v původních novinkách, Klementa v Růžích pro Johanku Otmara Máchy, Gajdošíka v Cikkerově Jurovi Jánošíkovi a Apollona v Diogenovi Ilji Hurníka, uvedeného v rámci Večera tří apokryfů.

Značnou pozornost věnoval dramaturg Václav Nosek uvádění tak zvaných předklasických děl, zejména v programech své miniopery. V Gluckově Alcestě ztvárnil Krejčík ústřední mužskou roli Admeta, dále pak to byly dvě postavy v operách Jiřího Antonína Bendy, Capellet v Romeovi a Julii a titulní role v jeho opeře Walder.

V roce 1994 odešel Vladimír Krejčík do důchodu. Diváci se s ním ale nadále mohli setkávat jak v rolích ze staršího repertoáru, tak v nových premiérách. Bylo to například v postavě císaře Altouma v Pucciniho Turandot, Otce Školastyka v Podéšťových Hrátkách s čertem anebo Stařičkého vězně v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Zejména bych rád zdůraznil jeho dvě poslední postavy – lidského Janakose ve Zbavitelově a Věžníkově inscenací Řeckých pašijí z roku 2000 a o rok později brilantní studii Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos.

Vladimír Krejčík hostoval asi na všech českých operních scénách. V Národním divadle pohostinsky vystoupil celkem jedenačtyřicetkrát ve dvanácti operách. Nejčastěji to bylo v roli Jiřího v Jakobínovi, Ladislava ve Dvou vdovách a Jeníka v Prodané nevěstě, ale zpíval v Národním i Cavaradossiho v Tosce a Belmonta v Únosu ze serailu. Mnohokráte účinkoval v zahraničí, zejména při zájezdech Janáčkovy opery v řadě evropských zemí, především v Německu, Rakousku, Lucembursku, Itálii, Španělsku a v mnoha dalších zemích, zpíval i v USA. Bohatá byla jeho koncertní činnost (sóla v kantátách a oratoriích) stejně jako spolupráce s rozhlasem.

Vladimíra Krejčíka pojilo dlouholeté přátelství s nestorem českých operních pěvců Richardem Novákem. Po Richardu Novákovi a Marii Steinerové byla v roce 2009 Vladimíru Krejčíkovi jako třetímu ze sólistů Janáčkovy opery, kteří zůstali Brnu věrni, udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství.

Vladimír Krejčík, velký umělec a mimořádně dobrý člověk, zemřel 21. srpna 2013.