95 let od narození velkého českého basisty Zdeňka Kroupy

Cesty, po nichž kráčejí leckteří pozdější významní protagonisté opery ke svým úspěchům, bývají někdy dosti klikaté. Platilo to i o pozdějším špičkovém českém basistovi, dlouholetém sólistovi Janáčkovy opery v Brně, pražského Národního divadla a posléze Zemského divadla v rakouském Linci, Zdeňku Kroupovi, jehož nedožité pětadevadesátiny si v těchto dnech připomínáme.

Osobnosti české opery

Zdeněk Kroupa se narodil 15. listopadu 1921 v Adamově nedaleko Brna, v oblasti Moravského krasu, v kraji, který dal české opeře a umění řadu významných osobností. Vyrůstal v prostředí, jež bylo kumštu nakloněno. Oba rodiče byli divadelní ochotníci a malý Zdeněk také hrál divadlo a dobře a rád zpíval, nicméně dle otcova přání vystudoval syn v Brně průmyslovku a v technické funkci pracoval ve známých strojírnách ve svém rodném městě. Přitom se učil zpěvu v Brně u Anny Kranzové a zpíval v Akademickém pěveckém sdružení Morava pod vedením znamenitého sbormistra Josefa Veselky a také v brněnském rozhlase pod taktovkou Břetislava Bakaly.

V roce 1945 jej podnik vyslal na služební pobyt ve slovenské Dubnici nad Váhem. O sobotách vyjížděl do nedalekých Trenčianských Teplic. Tam dostal díky Břetislavu Bakalovi možnost zpívat několik árií při koncertě Vachova sboru moravských učitelek, jehož byl Bakala dirigentem. Náhoda tomu chtěla, že v půvabných slovenských lázních se léčil čelný sólista milánské La Scaly Tancredi Pasero, který dotyčný koncert navštívil. Mladý zpěvák ho zaujal a Zdeněk Kroupa plně využil nabízené příležitosti a během několika lekcí vstřebával pilně Mistrovy rady, kterých pak ve své vlastní kariéře bohatě využíval.

Několik vět k osobnosti Tancrediho Pasera (1893-1983). Byl jedním z nejvýznamnějších barytonistů své doby. Více jak čtvrtstoletí, od poloviny dvacátých let do roku 1952, byl faktickým prvním barytonistou milánské Scaly. Jeho parádní rolí byl především král Filip ve Verdiho Donu Carlosovi. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl rovněž členem Met, kde se věnoval především verdiovskému repertoáru. Pravidelně zpíval v londýnské Covent Garden a na dalších špičkových evropských scénách. Po odchodu na odpočinek se věnoval pedagogické činnosti.

Půvabná historka je podle tvrzení pamětníků rovněž spojená s Kroupovým zahájením profesionální kariéry operního pěvce. Stalo se to někdy na jaře 1947. V Janáčkově opeře bylo naplánováno představení Evžena Oněgina, které bylo ohroženo, protože představitel Gremina (patrně šlo o skvělého Leonida Pribytkova) náhle onemocněl. Ředitel Ota Zítek se jako správný, cti své dbalý principál snažil najít náhradu. Nikdo z potenciálních Greminů na československých scénách nebyl toho večera volný. Tak prý si vzpomněl, že slyšel jakéhosi vojáka na nějakém vystoupení zpívat Greminovu árii. Když už neměl jinou volbu, zavolal na vojenskou správu a tam zjistili, že takový voják skutečně existuje. A byl jím právě Zdeněk Kroupa, který na čas vyměnil svou práci ve strojírnách za povinnou službu vlasti. Sehnali ho, Kroupa přišel, vystoupil a zvítězil. V hledišti byl přítomen údajně i Rafael Kubelík, který po představení vysekl mladému zaskakujícímu sólistovi poklonu.

Mezi diváky byl onoho večera však hlavně také Jaroslav Vogel, který se od září 1947 vracel po několika létech do funkce šéfa opery v Ostravě, když se její dosavadní vládce Zdeněk Chalabala stěhoval na šéfovské místo do Bratislavy. A tak se stalo, že od začátku divadelní sezony 1947-1948 se stal Zdeněk Kroupa sólistou v Ostravě.

Zde se představil ve starších inscenacích jako Vodník v Rusalce, Matouš v Hubičce a také v roli Gonzala ve Fibichově Bouři, kterou nastudoval ještě Zdeněk Chalabala těsně před prázdninami. Už jako člen divadla zpíval v alternaci s dlouholetým protagonistou souboru Ladislavem Havlíkem v první premiéře nové sezony roli žalářníka Beneše ve Smetanově Daliborovi. Poté následovala role, kterou se Zdeněk Kroupa vepsal do dějin ostravské opery. Byl jím Arkel v památné Vogelově a Hrdličkově inscenaci Debussyho Pelléa a Mélisandy, s níž ostravská opera dobyla na jaře 1948 Prahu.

Do análů vstoupil také výrok Jaroslava Vogela, který údajně řekl Zdeňku Kroupovi po brněnském Oněginovi: „Já jsem ve vás neslyšel ani tak Gremina jako krále Arkela v opeře Pelléas a Mélisanda, kterou chci v Ostravě uvést.“

Na počátku ledna byl Zdeněk Kroupa jevištním představitelem Nepřátelského důstojníka v prvním scénickém uvedení Veselohry na mostě Bohuslava Martinů, jehož dirigentem byl František Jílek. Poté následoval ještě Lodovico ve Vogelově a Hrdličkově inscenaci Verdiho Otella a konšel Malina ve Smetanově Tajemství, kterého zpíval pod taktovkou Františka Jílka. Bylo to poslední představení obou umělců v Ostravě. Po prázdninách se oba, Jílek po deseti letech, Kroupa po roce, vrátili do města svého mládí.

V Brně se v té době zvolna chystal k odchodu na odpočinek dlouholetý čelný sólista opery, vynikající interpret především rolí oboru basso profondo, Leonid Pribytkov. Bylo zapotřebí hledat náhradu. Zdeněk Kroupa, který své kvality více než jednoznačně potvrdil v Ostravě, převzal tuto roli v nové inscenaci, kterou dirigoval František Jílek a režíroval všestranný Antonín Balatka, zkušený režisér, pohotový dirigent a zejména znamenitý dramaturg. Kroupa alternoval s Pribytkovem v dalších premiérách sezony, v roli Kmeta ve Smetanových Braniborech v Čechách, konšela Maliny v Tajemství (kde ale také alternoval roli Bonifáce s Rudolfem Asmusem) a hraběte Viléma ve Dvořákově Jakobínovi.

Kroupa od začátku své kariéry upoutal šíří svých pěveckých možností. Byl k tomu disponován krásně zbarveným tmavým hlasem, se kterým dovedl perfektně pracovat a přizpůsobit svůj pěvecký projev charakteru role. Dařilo se mu jak v partiích, kde mohl uplatnit dramatický akcent, tak v polohách buffových. Byl schopen se skvěle vyrovnat s hlubokými polohami, jež přinášely například role v ruských operách, tak v postavách, jež bývají leckdy obsazovány barytonisty. I když jeho herecký projev nebyl nijak spontánní, svými střídmými gesty a mimikou obličeje dokázal přesně vystihnout charakter postavy, k čemuž mu pomáhal i jeho působivý jevištní zjev. V jeho výkonech byla velmi patrná jeho přirozená inteligence, násobená touhou po vzdělání a poznání, stejně jako jeho přímý charakter, díky kterému byl mnohými velmi oblíben, ale jenž mu také přinesl hojně nepřátel.

Z jeho dalších postav v první brněnské sezoně jmenujme Vitoraze ve Fibichově Šárce, Rubače ve Foersterově Evě, Fernanda ve Verdiho Trubadúru a v menších úkolech se představil rovněž v opeře Otakara Ostrčila Vlasty skon a v premiéře původní noviny Janáčkova žáka Osvalda Chlubny Freje pána z Heslova. Bylo jasné, že díky svým výkonům si Zdeněk Kroupa vydobyl v souboru Janáčkovy opery hned po první sezoně své nezastupitelné místo.

V létě 1949 se po třinácti letech vrací do Brna Zdeněk Chalabala, tentokráte jako šéf opery. Pokračuje v obměně souboru. Z Opavy přichází talentovaný basista Jindřich Doubek. V roce 1953 pak odchází Rudolf Asmus do Národního divadla a na jeho místo je angažován další mladík Václav Halíř. Brno má pro příštích deset let v basovém oboru vystaráno. Vedle zkušeného, velmi oblíbeného, všestranného a hlavně vynikajícího představitele komických rolí Vlastimila Šímy jej tvoří trojice třicátníků Kroupa, Doubek, Halíř, mezi nimiž je prvně jmenovaný primus inter pares (první mezi rovnými).

Všestranný Zdeněk Kroupa přebírá postupně řadu postav jak z někdejšího Pribytkovova, tak Asmusova repertoáru, a přidává k nim řadu nových. Ve Smetanových operách se s ním mohli diváci setkat v roli Kecala v Prodané nevěstě, Otce Palouckého v Hubičce, Mumlala ve Dvou vdovách a zejména ve vynikajících studiích Raracha v Čertově stěně a Chrudoše v Libuši.

Z postav ve Dvořákových operách to byli Basmanov v Dimitrijovi a Marbuel v Čertu a Káče a dále don Diego ve Fibichově Nevěstě messinské. Byl rovněž vynikajícím Shylockem v Pinkasově a Věžníkově inscenaci Foersterovy Jessiky.

Výborně se vyrovnal s přísnými nároky, jež jsou tradičně v Brně kladeny na interprety rolí v operách Leoše Janáčka. Nejprve vystoupil v roli Rychtáře v Její pastorkyni, následovala dvojrole Farář-Jezevec v Příhodách lišky Bystroušky a naplno mohl dát průchod osobitosti svého projevu v rolích Dikojo v Kátě Kabanové a Revírníka v Lišce Bystroušce. Jedním z vrcholů jeho brněnského období bylo mimořádně přesvědčivé ztvárnění role, jež je autorem psána pro baryton – barona Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos.

Podílel se také na inscenacích řady operních novinek, které v té době Janáčkova opera uváděla (role Barona z Veselice v Ambrosově opeře Maryla, v Blažkově Verchovině, Michal de Causis v opeře Karla Horkého Jan Hus, ale především to byla titulní role v Horkého opeře Hejtman Šarovec na motivy Kožíkovy prózy Na dolinách svítá a Štelina v Suchoňově Krútňavě).

Z velkých rolí světového operního odkazu se v Brně setkal s králem Filipem ve Verdiho Donu Carlosovi, Sparafucilem v Rigolettovi, s Roccem v Beethovenově Fideliovi, Leporellem v Mozartově Donu Giovannim a s titulní rolí ve Figarově svatbě.

Své jedinečné hluboké tóny výborně uplatnil v rolích Pimena v Musorgského Borisi Godunovovi a Farlafa v Glinkově Ruslanovi a Ludmile. Z tvorby autorů dvacátého století připomeňme Stěpana z opery Rodina Tarasova Dmitrije Kabalevského, Remenťuka v Prokofjevově opeře Semjon Kotko anebo titulní mužskou roli v Bartókově Modrovousově hradu.

Na závěr výčtu brněnských Kroupových rolí jsem si ponechal dvě postavy, které Zdeněk Kroupa ztvárnil v době, kdy už postupně uzavíral své brněnské působení. Byly to v sezoně 1961-1962 role maršála Kutuzova v Prokofjevově Vojně a míru a kněz Fotis v prvním českém uvedení (druhém na světě pouhých pět měsíců po curyšské premiéře) Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Jednak šlo o role, které perfektně odpovídaly Kroupovu naturelu, hrdinný ruský bohatýr Kutuzov a vedle toho moudrý kněz Fotis, ztělesňující samotné základní principy skutečného křesťanství, a v těchto postavách také jako by symbolicky předával své místo o deset let mladšímu Richardu Novákovi. Právě Kutuzov ve Vojně a míru, jehož premiéra byla v říjnu 1961, se stal Novákovou první studovanou brněnskou premiérou.

Své brněnské působení ukončil Zdeněk Kroupa v roce 1963. Ale to už byl déle jak rok souběžně sólistou Opery Národního divadla, kterým se stal 1. dubna 1962. Už od počátku padesátých let ale Zdeněk Kroupa v Praze pravidelně hostoval. Vodníka v Rusalce zpíval a hrál na jeho scénách jako host desetkrát, pětkrát ztvárnil roli Chrudoše v Libuši a účinkoval i v řadě dalších oper, například v Prodané nevěstě, Evženu Oněginovi, Borisi Godunovovi, Příhodách lišky Bystroušky a v dalších inscenacích.

Prosadit se v oněch letech v Opeře Národního divadla nebylo vůbec jednoduché, Dlouholetou dominantní pozici zaujímali Eduard Haken a Karel Kalaš. Své nezastupitelné místo si vydobyl Karel Berman a mezi protagonisty souboru patřili stále dva sólisté starší generace, Jaroslav Veverka a Vladimír Jedenáctík, a výrazně se ke slovu hlásila i generace nejmladší, reprezentovaná dvěma posilami ze severní Moravy, Jaroslavem Horáčkem a Daliborem Jedličkou. Navíc, i když jedním z největších pozitiv Zdeňka Kroupy byla jeho maximální všestrannost, repertoár, který převažoval v šedesátých letech, mu nepřinášel příliš mnoho příležitostí, ve kterých by mohl zcela jednoznačně zvýraznit svou jedinečnost.

Přesto si Zdeněk Kroupa své místo v souboru záhy našel. Zopakoval si řadu rolí ze svého brněnského repertoáru, z českých klasických oper to byly především Chrudoš v Libuši, Kecal v Prodané nevěstě a Otec Paloucký v Hubičce, hrabě Vilém v Jakobínovi a zejména Vodník v Rusalce, jehož zpíval v desítkách představení.

Svůj janáčkovský repertoár rozšířil o Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu. V Divadle za bránou Bohuslava Martinů ztvárnil roli Starosty a v prvním uvedení Řeckých pašijí na Národním divadle se vrátil ke knězi Fotisovi. K jeho výborným rolím patřil Čert v Ostrčilově Honzově království a Baron Rohr v Kašlíkově Krakatitu.

Ve verdiovských rolích vynikl ve velmi citlivé a promyšlené interpretaci postavy Krále Filipa v Donu Carlosovi a zejména v roli Zachariáše v prvním uvedení Nabucca na Národním divadle v roce 1965.

Z jeho výkonů v operách autorů dvacátého století připomeňme Borise Izmajlova v Šostakovičově Katěrině Izmajlové, superintendenta Budda v Brittenově Albertu Herringovi a jednu z jeho nejlepších postav vytvořených v Národním divadle, Barona Ochse ve Straussově  Růžovém kavalírovi.

Byla šedesátá léta, svět se nám přece jenom poněkud pootevřel a o Zdeňka Kroupu se začali zajímat v zahraničí. Nebylo to poprvé. Ve druhé polovině padesátých let pěvec upoutal vídeňské publikum v několika představeních v roli Zachariáše z Nabucca ve vídeňské Volksoper. Kroupa dostal další nabídky a o jeho výkonu se pochvalně vyjádřil i sám Herbert von Karajan. Zasáhla ale vyšší moc, a ta tehdy v Brně měla naprosto rozhodující slovo, což potvrzuje i Soňa Červená při líčení událostí po svém fantastickém úspěchu v brněnském Růžovém kavalírovi. A Zdeněk Kroupa svou nekompromisní povahou a vystupováním definitivní negativní verdikt jistě pomohl potvrdit. Ze zahraničního působení sešlo.

V šedesátých letech byla už situace přece jenom jiná a i když byl Zdeněk Kroupa až do roku 1971 oficiálně členem Opery Národního divadla a v roce 1969 zde ještě nastudoval roli Stefana ve Fibichově Bouři, de facto byl od onoho roku už členem operního souboru v hornorakouském Linci, kde působil třiadvacet let až do svého penzionování v roce 1992. O jeho angažmá v Linci se nejvíce zasloužil dlouholetý dirigent a později (1986-1998) také intendant divadla Roman Zeilinger.

V Linci byl Zdeněk Kroupa jedním z nejvytíženějších a také nejváženějších sólistů operního souboru. Z mnoha desítek roli, jimiž se zapsal do historie tohoto divadla, jmenujme alespoň některé. Především to samozřejmě byly role v operách německých autorů. V Mozartových operách byl Figarem i Bartolem ve Figarově svatbě, Leporellem i Komturem v Donu Giovannim, Osminem v Únosu ze serailu a Sarastrem v Kouzelné flétně, v Beethovenově Fideliovi představitelem žalářníka Rocca. Z wagnerovských rolí se zmiňme o Herrmannovi v Tannhäuserovi, Jindřichu Ptáčníkovi v Lohengrinovi anebo titulním hrdinovi v Bludném Holanďanovi. Dále jmenujme alespoň van Betta v Lortzingově Caru a tesaři či Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsdorských, titulní roli v Lazebníkovi bagdadském Petera Cornelia a Tomassa v d’Albertově Nížině.

V Linci si také zopakoval svého úspěšného barona Ochse ze Straussova Růžového kavalíra a přidal k němu postavu Morosuse v Mlčenlivé ženě a barona Waldnera v Arabelle. Významné byly jeho postavy v dílech soudobých německých autorů, ať šlo o role v operách Gottfrieda von Einema (Vyšetřovatel v Procesu na námět prózy Franze Kafky a hlavní mužskou roli Alfreda Illa v Návštěvě staré dámy) či roli Osipa v Revizorovi Wernera Egka.

Zazářil v řadě italských oper (Zachariáš v Nabuccovi, Král Filip v Donu Carlosovi či Jacopo Fiesco v Simonu Boccanegrovi, Doktor Bartolo v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a titulní role v Donizettiho Donu Pasqualovi). Z francouzské operní tvorby si zopakoval úspěšného Arkela v Pelléovi a Mélisandě a z dalších postav jmenujme čtveřici zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Mefistofela v Gounodově Faustovi a Markétce anebo postavy v operách Maurice Ravela Dítě a kouzla a Španělská hodinka.

V Borisi Godunovovi ztvárnil vedle Pimena také titulní roli. Velmi přispěl k popularizaci české operní tvorby (Kecal v Prodané nevěstě, Vodník v Rusalce, Rychtář v Její pastorkyni či Revírník v Příhodách lišky Bystroušky). K jeho výborným rolím patřil také titulní hrdina svého času velmi populární opery Jaromíra Weinbergera Švanda dudák. Mám za to, že by bylo žádoucí, kdyby se to dílo někdy zase objevilo na českém jevišti. Po roce 1945 se u nás hrálo pouze třikrát. Bylo to v roce 1947 v Plzni, v roce 1976 v Českých Budějovicích, kde titulní roli zpíval a hrál Josef Průdek, a naposledy v roce 2006 v Opavě.

V Linci Kroupa také zpíval koncertní sóla, především v řadě duchovních skladeb jako byly Rekviem Antonína Dvořáka, Wolfganga Amadea Mozarta či Giuseppe Verdiho, Missa solemnis  Ludwiga van Beethovena anebo díla lineckého rodáka Antona Brucknera.

Celoživotní citlivou partnerkou a namnoze rovněž spolupracovnicí byla Kroupovi někdejší primabalerina Psotova brněnského baletního souboru Miroslava Figarová. Později se věnovala choreografii a v době Kroupova lineckého působení se tam podílela na řadě choreografií v operních inscenacích.

Zdeněk Kroupa nečekaně zemřel 7. ledna 1999 v Brně. Vzdát poslední poctu mu do Brna přijeli jeho dlouholetí spolupracovníci i vedoucí představitel Zemského divadla v Linci.