Netrebko, Alagna, Tézier, D’Intino. Ve Vídni měl premiéru Verdiho Trubadúr

Premiéra praktické inscenace

Il trovatore má od znovuotevření operního domu na Okružní třídě proměnlivou historii. Inscenace ze 4. února 1956 (převzatá z Divadla na Vídeňce) znamenala okamžik, kdy nespokojenost kmenového publika s ředitelstvím Karla Böhma takzvaně vybublala, a po neuctivém Böhmově výroku následoval 1. března protest, který nakonec vedl k jeho demisi. Po jediném představení byla inscenace stažena a publikum muselo čekat víc než sedm let, než se dílo v repertoáru znovu objevilo. Teprve Herbert von Karajan přivedl do Vídně svou salcburskou produkci z roku 1962, ve Vídni měla premiéru 24. října 1963. Do června 1964 zpívali v této legendární sérii všichni pěvci salcburské inscenace, bohužel nikdy společně. Působivá spartánská inscenace dosáhla sto šedesáti devíti repríz a jistě by zůstala v hracím plánu dodnes a získala podobný kultovní status jako Butterfly, Tosca nebo Bohéma, kdyby si ředitel Holender nepřál novou inscenaci maďarského filmového režiséra Istvána Szabóa, která vstoupila do historie Státní opery jako „inscenace protiletadlové věže“. Technicky obtížná inscenace byla stažena po dvaačtyřiceti představeních a trvalo šestnáct let, než jsme Trubadúra mohli zase vidět a slyšet.

Nynější nová produkce je, a to můžeme říct s čistým svědomím, velký a zasloužený úspěch. Z dnešního (!) hlediska má možná nejlepší možné obsazení, jaké lze nabídnout. V první řadě je to přirozeně Anna Netrebko, která mohla svou strhující interpretaci Leonory nyní předvést i ve Vídni. Už vstupní árii zpívá s překrásným frázováním a také následující cabaletta se jí při vší obezřetnosti, s jakou ji podává, zdařila. Vrcholem její interpretace je jako vždy sedmý obraz a příslušná árie. To, jak ji zpívá a prožívá, je dnes pravděpodobně výjimečné. Jediné, co můžeme poznamenat, je – ale je to výtka na nejvyšší úrovni – že se ke konci dvakrát nadechne. Existuje ovšem jen velmi málo zpěvaček, které kdy toto místo zvládly bez nádechu. Herecky je jako vždycky v roli naplno.

Ovšem i ostatní obsazení bylo důstojné premiéry ve Státní opeře. Ludovic Tézier jako vynikající hrabě Luna zpíval překrásné fráze a jeho árie a duet s Netrebko představovaly vedle už zmíněné árie Leonory vrchol večera. Co se u něj bohužel projevuje negativně, je flegmatický herecký projev. Luciana D’Intino (Azucena) je typický italský mezzosoprán starého stylu, což míníme pozitivně. Znělou střední polohou a hloubkami nabídla působivý výkon, a navíc velmi intenzivní ztvárnění role. Roberto Alagna měl jako Manrico smůlu. Víme, že jeho hlas nemá nijak hezkou barvu, ale před přestávkou zpíval velmi dobře a do role se vrhl s nadšením. Také árie mu ještě docela dobře vyšla, ale při strettě ztratil nervy a nepovedla se. Miserere a také poslední obraz byly zase opravdu pěkné, až jsme měli pocit, že frustrován nepodařenou strettou by vyzpíval celou duši. Publikum mu zpackanou strettu odpustilo a bylo to od něj fér. Jongmin Park (Ferrando), jinak spolehlivý zpěvák, mě tentokrát poněkud zklamal. Především ve své scéně v prvním jednání měl problémy s nasazováním tónů a rytmicky to také nebylo úplně v pořádku. Ostatní role byly dobře obsazeny.

Marco Armiliato, který už ve Vídni odvedl tolik dobrých představení, získal konečně poprvé premiéru a očekávání nezklamal, což není samozřejmé. Dirigoval podle nejlepší italské kapelnické manýry a zpěváky ze všech sil podporoval. Sbor (sbormistr Thomas Lang), který měl zase jednou velkou úlohu, zpíval výtečně.

K režii přistupuji tentokrát až na závěr, a to z dobrého důvodu. U Trubadúra je režie v zásadě úplně lhostejná, dokud neruší, a to v této inscenaci nedělá. Daniele Abbado vypráví příběh, a to je hlavní. Proč ho přenesl ze středověku do doby španělské občanské války ve třicátých letech, se sice diváku nezdůvodní, ale s tím se dá žít. Najde se pár podivností, jako například poprava během zpěvu sboru, nebo že si Manrico před strettou lokne z placatky, ale to se časem obrousí. Režie postav se objeví jen občas, takže jsou zpěváci většinou odkázáni sami na sebe. Co ale skutečně ruší – ve scénách, v nichž mají být protagonisté na jevišti sami, neustále přecházejí nebo postávají jacísi statisté. Jednotnou dekoraci Graziana Gregoriho můžeme akceptovat, nadto je velmi příznivá pro zpěváky. Kostýmy Carly Teti nejsou nijak slušivé. V každém případě vznikla praktická inscenace, která dovoluje dílo uvádět po delší dobu v různých obsazeních.

V závěru sklidili ovace Netrebko, D’Intino, Tezier a Armiliato a trochu slabší potlesk Alagna. Režijní tým strpěl několik zabučení, nebyla však příliš oprávněná. Možná by tito diváci viděli operu raději umístěnou na psychiatrickou kliniku.

(Der Neue Merker – 6. 2. 2017 – Heinrich Schramm-Schiessl)

***

Státní opera Vídeň – Il trovatore

Zapátráme-li v paměti a v archivu Vídeňské státní opery, zjistíme, že v posledních desetiletích s Trubadúrem příliš štěstí neměla. Jen tehdy za Karajanových dob, kdy stával sám rád za pultem své vlastní temné inscenace a krmil nás luxusním výběrem představitelů, které ani nesmíme zmínit, aby nás někdo neoznačil za nostalgiky, jimž údajně schází jediný legitimní pohled, ten soustředěný na současnost a budoucnost.

Ona současnost má obdivuhodnou nabídku hlasů, jak dokládá nejnovější inscenace Vídeňské státní opery (ačkoli téměř všichni projevovali drobné známky nachlazení /!/). Napravuje přehmat s inscenací Istvána Szabóa z roku 1993 (držela se v repertoáru do roku 2001) a vrací se k normalitě běžné interpretace, která může tvořit na léta rámec mnoha – doufejme – špičkovým obsazením. Il trovatore je centrální Verdiho dílo, takže musíme být rádi, že se s ním po téměř šestnácti letech konečně zase v repertoáru Státní opery shledáváme.

Dominiqua Meyera možná stálo prodloužení smlouvy, že není ochoten provokovat publikum inscenacemi, jaké jsou dnes ještě stále v módě a sklízejí chválu, protože odpovídají aktuální ideologii. Byly tu ovšem také konvenční inscenace, tak popuzující, že bychom raději viděli nesmysl režijního divadla – a patřil k nim i Don Carlo Daniele Abbada. Protože z takových „neinterpretací“ nakonec stejně zbyde jen dekorace (a ta byla ve jmenované Abbadově inscenaci katastrofální), dá se říct, že s Trubadúrem dopadl srovnatelně lépe. Graziano Gregori vytvořil pro španělskou občanskou válku, v níž se tu děj odehrává, jednotnou scénu, působící španělsky a bezčase, neboť konstrukci dvora s klenbou tam najdeme všude.

Velká brána centrálně v pozadí může vést právě tak do chrámového prostoru jako ke schodišti, a když je řeč o vězení, spustí se mezistěna z vlnitého plechu. Je chybou, že se celé představení orientuje téměř bezohledně jen směrem k parketu – po stranách hlediště a na galerii není vidět, co se v pozadí a na bocích jeviště odehrává, a leccos z toho asi bylo pro režiséra důležité, zvlášť když záměrně „přerežírovává“ – že Azucenina matka zemřela na hranici se vypráví tak často, že se ještě musí náhle a nečekaně objevit v pozadí (také se, když Ferrando vypráví o mrtvém hraběcím synkovi, kutálí po jevišti dětská mrtvolka…).

Jednotné dekorace automaticky zcizují, protože jsou příslušná dějiště jen zběžně naznačena a uspořádána (jeden obeznalý člověk mi řekl, že rozprostřený koberec je z Tosky), jsou však považovány za praktické. Ale to není tento případ. Někdy se meziopona vytáhne (to tehdy, když se zjevně neví, jak jinak „odklidit“ sbor) a řemeslná logistika není příliš přesvědčivá, například chaotické svícení: ve scéně, kde si v polotmě Leonora splete Manrika s Lunou, se rozsvěcí a zhasíná, že nad tím jen vrtíme hlavou. Avšak, jak řečeno, je to víceméně neutrální rámec, v němž vše funguje tak, že nás ustavičně něco neodvádí od průběhu děje.

A ten není navzdory špatné pověsti o nic horší než mnoho dalších operních příběhů (dokázal někdy někdo rozumně zrežírovat únos Rigolettovy dcery z domu, před kterým stojí její otec?). A zda se nacházíme, jako v originále, ve Španělsku patnáctého století, nebo za občanské války (protože nesmějí být historizující kostýmy, vymyslela Carla Teti univerzální uniformy), je koneckonců jedno. Stále existují mocní, ať nosí luxusní pláště nebo černé uniformy fašistů, a bojovníci za svobodu, také stále existují Cikáni a jemné dámy, které kvůli (tady jen domnělé) nešťastné lásce chtějí jít do kláštera… Ani to není vázané na určitou dobu.

Pokud tedy Daniele Abbado vypráví příběh takto, bez dalšího zcizování, je to naprosto Verdiho Trubadúr, příběh o lásce, rivalitě, o mocenských rozdílech, kouzlech a o Cikánech. Aby se válka předvedla ještě intenzivněji, rozdává si dámský sbor při zpěvu zbraně, ale to už je skoro směšné, dokonce se shora snese i dělo. Tohle už si režisér i z finančních důvodů mohl ušetřit, zrovna tak i ohňovou stěnu, která „vyskočí“ ze země, když je Azucena zajata (řada „nápadů“ se moc zdůvodnit nedá…). Romantické to v tomto prostředí také není (obyčejností kostýmu trpí zejména hlavní představitelka), ale kdo už dneska touží po romantice (možná kromě Verdiho hudby)?

Shrnutí: „Interpretaci“, do níž bychom se zakousli a mohli o ní zuřivě diskutovat (ach, Stölzle!), bychom hledali marně [narážka na inscenaci Trubadúra německého režiséra Philippa Stölzla v Theater an der Wien roku 2013, V. R.]. A pro ty, kdo nechodí na operu kvůli hudbě ani kvůli zpěvákům (jsou i takoví), to může být po scénické stránce prostě příliš málo. Pro premiérové obsazení takový rámec dostačoval, o vokální špičku na další sérii se musí postarat ředitel a zodpovědné osoby.

Večer patří Anně Netrebko. Jestliže prostořecí novináři píší, že Netrebko je záležitost včerejška a dnes je tu Aida Garifullina, pak se opravdu mýlí. Sice nás napadne – ale jen na chvilku – jestli už Leonoru nepřerostla, když slyšíme její neuvěřitelně tmavou, zlatem protkanou, dramaticky chvějivou střední polohu, ale pochybnosti se brzy rozptýlí.

Role obsahuje bohatě árií, duetů a tercetů, krásných ke zpívání, vybavených několika triky jako trylky, ale obecně stojí ve stínu tenoristy a barytonisty, které Verdi silně upřednostňuje (a je tu ještě Azucena, vedle Amneris jedna z jeho největších mezzosopránových partií). Jenže večer si přisvojuje Netrebko. Není rozená velká herečka jako někteří její kolegové, ale v nasazení je nepřekonatelná – ať v bílých šatech, nebo ve (skoro směšné) uniformě, vždy je s plnou vášní při věci. Především pěvecky, postupuje od temné střední polohy k výškám bez námahy, má stále obdivuhodné piano i absolutně zářivé, nikdy ostré forte. Její hlas je pohyblivý, ani po létech nikdy neztratil modulační schopnost. Dobrá technika se zkrátka vyplatí. A pokud se vyskytnou drobné intonační nečistoty, ve srovnání s tím, co jinak na operních jevištích často slýcháme, to nestojí za zmínku. Večer by se jednoduše mohl jmenovat Leonora…

Je to večer zpěváků, kteří se k sobě dobře hodí i věkem („madre“ Azucena je pravděpodobně stejně stará jako synové, ale v operní praxi to jinak nejde), mládí není žádná přednost ve srovnání s takovým uměním a osobnostmi. Roberto Alagna nebyl v nejlepší kondici, držel se ale statečně a poskytl množství zářivých tónů. Do stretty se pustil s několika hlty z placatky, a proslulé „C“ bylo mnohem kratší, než si asi sám přál, ale jak známo, zpěvák není stroj. Alagna je zato umělec, který do toho skutečně dává „duši“, slyšeli jsme to nejen v kouzelně lyrickém duetu na rozloučenou s Azucenou.

Alagna představuje tenorovou polohou a herecky silnější centrum v milostném konfliktu než „zlý“ Luna: Ludovic Tézier ho zpívá drsným, dramatickým barytonem (někdy forzíruje, jako by chtěl rozbořit zdi, což publikum odměnilo potleskem) a rozdává zlé pohledy – poslední špetku jevištního temperamentu od něj zas jednou očekáváme marně. Nemáme ovšem pocit, že by režisér měl talent pro režii postav…

Luciana D’Intino je velmi atraktivní Azucena s ryzím, krásným, ovšem ve výškách často ostrým mezzosopránem. A jako vždy nastražíme uši pro Jongmina Parka, jemuž jako Ferrandovi patří začátek opery. Zažít bas takové kvality je samo o sobě potěšení.

Dirigent Marco Armiliato – jako vždy bez partitury na pultu (!) – italský repertoár spolehlivě ovládá. Řadu árií pojal pomalu, zeširoka, duety a tercety zase až jako by hnal bičem. Právě Trubadúr je při vší chmuře děje a hudby velmi nuancovaný, dramatičnost nezajišťují jen sólisté, nýbrž také sbor (pánové coby vojáci zněli bojovně), do hudby se vlévá hýřivá milostná lyrika, srdcervoucí tragické osudy a horoucí emoce, a Armiliato je ten, který jimi tuto hudbu naplňuje a na druhé straně ji drží pohromadě.

Společně se zpěváky se hlasitě jásalo a všeobecné štěstí z operního večera bylo tak velké, že „zabučení“ pro inscenační tým znělo poměrně shovívavě.

(Der Neue Merker – 6. 2. 2017 – Renate Wagner)

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Marco Armiliato
Režie: Daniele Abbado
Scéna: Graziano Gregori
Kostýmy: Carla Teti
Světla: Alessandro Carletti
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 5. února 2017 Wiener Staatsoper Vídeň

Il Conte di Luna – Ludovic Tézier
Leonora – Anna Netrebko
Azucena – Luciana D’Intino
Manrico – Roberto Alagna
Ferrando – Jongmin Park
Ines – Simina Ivan
Ruiz – Jinxu Xiahou
Un vecchio zingaro – Ion Tibrea
Un messo – Wolfram Igor Derntl

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová