Otáčivé hlediště v Českém Krumlově zahájilo sezonu Trubadúrem

První operou ze série představení v Českém Krumlově je po celý týden oblíbený Verdiho Trubadúr, v srpnu předvede Jihočeské divadlo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, z jisté opatrnosti jen ve čtyřech večerech, letní sezonu pak uzavře mimořádně úspěšná Heřmanova inscenace Dvořákovy pohádkové Rusalky.

Verdiho Trubadúr měl letos v lednu premiéru v Českých Budějovicích v režii operního šéfa Tomáše Studeného, pod taktovkou Maria De Rose (premiérovou recenzi najdete zde). Režijní koncepce teď byla přenesena do přírodního divadla, které právě režii skýtá jiný, podmanivý prostor s nesrovnatelnou hloubkou jeviště, scenériemi, jež v budově divadla nelze nikdy realizovat.

Verdiho Trubadúr, jedna ze slavných oper maestrova středního období, je velmi oblíbeným světovým operním “hitem” pro obrovský gejzír melodií, kterými skladatel posluchače oslovuje. Zejména, pokud se šéfovi opery podaří angažovat výborné obsazení, které tento gejzír melodií posluchačům co nejdovedněji pěvecky a interpretačně zprostředkuje. Byl jsem svědkem druhé reprízy dne 16. července, která byla de facto prvním obsazením z pohledu inscenátorů. Premiéra totiž proběhla již 14. července, ve stejný den jako zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov s operními hvězdami Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem. Leč stejně jako tento koncert musela být premiéra přerušena kvůli bouři a silnému dešti, takže první obsazení Trubadúra vlastně mělo o mnou navštíveném večeru svoji ucelenou premiéru.

V prostoru přírodního divadla s jeho takřka neomezenými možnostmi, podtrhujícími dynamiku a dramatickou údernost díla, které bývá celkem zbytečně dehonestováno jako dějově nepřehledné, zabodovala velmi pozitivně režie Tomáše Studeného. Oproti takové Giocondě je Trubadúr svým dějovým vývojem přehlednou divadelní formou. Záleží na scénickém ztvárnění. Tomáši Studenému se vydařila režie v tomto prostředí, v komplexu bych řekl, že až o třídu přesvědčivěji než v budově českobudějovického Metropolu. Inscenace získala větší míru svobody projevu hloubkou scény, možnostmi neustálých flexibilních proměn přírodních scenérií. Včetně do děje zakomponovaného rokokového letohrádku Bellarie, kde i jeho již notně omšelá omítka působí ve světlech docela autenticky a dobře zapadá do dějových souvislostí.

Na nesporné dynamičnosti nabylo představení pojízdnými boxy, efektně do večerní tmy zevnitř nasvícenými, které jsou velice pružné ve své symbolice. Znázorní dobře jak vězení, tak vojenský tábor, ale především se v nich zobrazují vztahy hlavní čtveřice postav díla a jejich vývoj. Ve večerní tmě (představení začíná až ve 21.30 hod.) působí sugestivními dojmy hra se světelnými efekty, září ohňů, již lze právě v Trubadúrovi dobře využít. Jen akusticky jsou poměry pro pěvce různě vyvážené, někdy velmi dobré, neboť skrytý, do prostoru amplifikovaný orchestr (na tomto představení o trochu silněji než na veřejné generálce), nemá tolik šancí krýt spodní pěvecké polohy. Záleží ovšem na tom, kde se pěvec nalézá v prostoru díky přání režiséra. Stále mám ale zafixováno krásné představení Komediantů s José Curou před pár lety, kdy po jeho intervenci měli všichni pěvci mikroporty, které byly jemně decentní, ale měly obrovskou smysluplnost. Pak je jistě jedno, v jak vzdáleném místě od publika se daný pěvec nachází, třeba i na horním balkonu Bellarie, odkud je již nosnost zvuku dosti determinována. Osobně bych se k tomuto typu již osvědčených mikroportů v tomto prostoru přiklonil spíše trvale.

Pěvecké obsazení se v Trubadúrovi podařilo nalézt v soudobých českých podmínkách velice solidní, byť právě v této typicky pěvecké opeře to opravdu snadné není. Budějovice se dělí s Plzní o přitažlivou, charismatickou osobnost Paola Lardizzona, pěvce krásné, až podmanivé barvy lesklého spinto tenoru se zářivými výškami v titulní roli operního díla. Vytváří s pěvecky disponovanou a muzikální sopranistkou Yukiko Kinjo coby Leonorou velmi sympatický jevištní milenecký pár, kterému lze opravdu divadelně jejich vztah věřit. A to se nenaskytne v opeře příliš často. Paolo Lardizzone prohloubil svůj herecký projev, působil pohybově i mimicky velmi přirozeně, ve strettě se mu povedlo dobře vysoké cé v závěru na oba vokály. Nejplynulejší verdiovskou kantilénu předvedl ve vstupech v Miserere a v obou duetech s Azucenou. Yukiko Kinjo zaujala vypracovanou plynulostí frázování a příjemně kulatým témbrem libozvučného lyrického sopránu. Jistě, její působivou Leonoru umocňuje rovněž půvabný, až filmový zjev. Jen nejvyšší tóny, které ani v partituře nejsou Verdim předepsány a zpívají se spíš někdy exhibičně navíc, bych na jejím místě nepřidával takříkajíc za každou cenu.

Krásný výkon v roli Azuceny pěvecky a interpretačně prezentovala mezzosopranistka Eliška Weissová. Začala v árii velice leggiero, nechala hlas plynout na dechu s měkkým nasazením, odměnil se jí přirozeným nabíráním na nosnosti a pozoruhodnou jistotou volně tvořených, znělých vysokých poloh. Ale ani hlubokým polohám obtížné mezzosopránové role nezůstala nic dlužna, obdobně byla pozorná k intonaci, která jinak nebyla ve večeru tak samozřejmá, jak bych očekával.

Po všech stránkách výborného Ferranda vytvořil Jan Šťáva, hlasově i výrazově plně přesvědčivý. Pokud tentokrát ponechávám barytonistu Alexandra Beně v obtížné roli Luny na závěr, pak jen proto, že od prvních hudebních frází jeho vstupu jsem zřetelně zaznamenal jistý stupeň indispozice, ještě patrně umožňující produkci. Leč v tak pěvecky nesnadné roli bylo nemožné ji utajit. Proto bych pro jistou míru korektnosti daný výkon nerozebíral. Indispozice může postihnout pěvce i náhle, bez anticipace, zvláště po značných výkyvech počasí posledních dnů jsou tracheitidy a laryngotracheitidy snadno možné.