Verdiho Trubadúr od Tomáše Studeného v Českých Budějovicích

Opera Jihočeského divadla uvedla ve dvou tradičních premiérových dnech - v pátek 20. a v pondělí 23. ledna - Verdiho operu Trubadúr, jedno ze skladatelových nejslavnějších děl středního období. V hudebním nastudování Maria De Rose a v režii šéfa opery Tomáše Studeného. Obě premiéry se uskutečnily před ne zcela zaplněným (především na druhé premiéře) auditoriem sálu českobudějovického Metropolu.

Atraktivní operní titul, ovšem toto adjektivum poněkud “ochlazuje” jeden sporný fakt. Tento typ operního “hitu” existuje v mnoha nahrávkách, na DVD, v přenosech a jejich záznamech z největších scén světa a s exkluzivními interprety. Třeba chronicky známou strettu Manrika s “vypalovanými” céčky má na své profilové gramodesce od nepaměti každý slavný tenor. Diskofil vám toto vysoké cé nabídne v desítkách provedení, co hrdlo ráčí. Kdo ho má lepší? Steffano, Monaco, Gigli, Pavarotti, Domingo, Carreras nebo raději Gedda či Björling, či je tím nejlepším Bergonzi? Račte si volit, vážení! Pak člověk zajde do Jihočeského divadla či kamkoliv jinam a porovnává, leč ono exkluzivní céčko nějak nenachází. To je příčina, proč nemusí být podobný typ díla kasovním “trhákem” menšího typu divadla. Totéž je jistě i Butterfly v Plzni. Podobně u ostatních pěveckých oborů, strettu udávám za příklad jen a pouze pro její obecnější známost. Operní fandové, jejichž psychologii dobře znám, jsou dnes zmlsaní exkluzivními interprety, ba i kritici mnohdy podvědomě očekávají typy výkonů jako v přenosech z Met do kin, ať to zní jakkoliv přepjatě. A tak si třeba spíše zajdou na Ravelovo Dítě a kouzla, které nebývá cílem sběratelů operních nahrávek (nebo takové neznám). Jejich až maniakální touhy naplňuje epocha pěvecké opery do Pucciniho, nikoliv již epocha hudebního divadla dvacátého století. A kritika diváků, proč nechodí na to či na ono, v Čechách tak oblíbená, může započít. Neboť tato “drobnost” se namnoze nebrává kupodivu vůbec v potaz.

Verdiho melodiemi doslova hýřící dílo na text Salvatora Cammarana slavilo roku 1853 v Římě obrovský triumf. Nikomu nevadily otazníčky ve vývoji děje, které i tak byly promptně upravovány. Vyhrála absolutní autonomie hudby, velkolepá přesvědčivost a strhující gejzír melodií. Slovy německého hudebního znalce Kurta Honolky – Verdi byl schopen vytvořit – paradoxně vyřčeno – nejnesmyslnější, ale zároveň typologicky nejdokonalejší svoji operu (citace). Nikdy jsem osobně příliš neakceptoval tyto tradované výtky vůči libretu, je to taková Rossiniho “pomluva, je jako vánek”, až se vyrobí z komára velbloud. Mohl bych poukázat na desítky jiných libret, ale proč zrovna u Trubadúra?

Jsem rád, že podobný pohled má i režisér Tomáš Studený, představitel mladé generace divadelních tvůrců u nás, dle jeho slov v pěkné programové brožuře. Proč se Manrico dostal z cikánského tábora do zámku, čím se vlastně živil či jiné otázky kolem děje, slýchané od dětství, to mne vlastně nikdy nebralo… Všechny pochybnosti mám zprostředkované. Nikdo nikdy neopomene tuto výtku zopakovat, ať se Trubadúr uvede kdekoliv. Jako by snad všechna operní libreta vynikala stoprocentní exaktností v líčení děje. Libreto umožnilo svým dobrým půdorysem napsat Verdimu hudbu nejen až nápaditostí marnotratnou, ale především neobyčejně údernou, s mnoha příkrými kontrasty, bez kterých divadlo není divadlem. Navíc se silně vybičovanými, byť především negativními emocemi.

Inspirace divadlem středověku i divadlem antiky při plném zapojení sboru, přítomného permanentně na jevišti, to je základní idea režie Tomáše Studeného. Pokus o uchopení ve smyslu symboliky se snahou o nepopisné pojetí, střídmé, bez často až opulentního, manýrovitého pathosu, beru jako šťastné řešení pro menší typ divadla. Jen s malou poznámkou. V tomto typu pěvecké opery je posluchač velmi soustředěn na tryskající gejzír melodií a tím i na jejich nositele – pěvce. Samozřejmě, že já rovněž, proto přece na Trubadúra půjdu, a to ne jen jednou! Tím chci říci, že mnohost akcí sboru mi připadá přece jen trochu nadbytečná. Nelze je stále sledovat, neboť by mezitím unikla podstata tvoření v operním díle. V mysli ale zůstane spíš výtvarný obrazec sboru než cokoliv jiného z jeho činění. Místy se tím moc dobrá idea dostává do pozic jisté samoúčelnosti. Méně by bylo více.

Naopak velmi funkční a na patřičné výrazové úrovni se jevila přidaná postava Smrti, v jakési logické idée fixe, která silně výrazově vyjádřena taneční umělkyní provází celým večerem (Žena – Naďa Kabelová). Podstatný je globální dojem, vytvořený fragmentarizací počitků. Oceňuji střízlivou věcnost, zřetelnou režisérovu nepodporu zastaralé “operácké” gestikulaci, která se tajemně, ač dávno vymýcena, vracívá ráda zpět. Dojem celku je pro mne příznivý, sází se na přirozenou návaznost mezi obrazy, dějový spád, na ostře vyhrocené kontrasty. Snad jen quasi mužný zápas s růžemi poněkud zdržuje, namísto obvyklého náznaku onoho střetu, vycházejícího z hudby. Ve večeru jsem ale nezaznamenával pro sebe hluchá místa. Vše podtrhovalo spád, nebylo místo pro nudu, největšího nepřítele diváka. Celek působí přesvědčivě, což je slůvko až magické pro snahy divadelníků. Dobrému dojmu prospívá velmi účinná choreografie pohybu, ale i velmi pěkné, působivé výtvarné vyjádření scén sboru (Veronika Poldauf Riedlbauchová).

Soudobá inscenace po dvaceti letech (pamatuji i tu starší z šedesátých let, ještě s hostujícím skutečným super céčkařem Jiřím Zahradníčkem, tehdy ještě sólistou z Bratislavy, pro toho byla stretta v obou slokách, ne v jedné, doslova radost!), vsadila karty na tváře pěvců, na jihu Čech již osvědčených, ale také na tváře méně známé. Ukazuje se, že sehnat dnes optimální obsazení pro Verdiho v divadle hostů – přes otevřený svět – není zřejmě tak snadné, jak by se mohlo povrchním pohledem zdát. Proto asi v nedalekém Linci například ansámblový typ divadla nezrušili, naopak si ho pěstují!

Z pěveckého kvartetu hlavních postav stála v popředí inscenace na první premiéře sopranistka Yukiko Kinjo se svým lahodně znějícím lyrickým sopránem s příjemně kulatými výškami. Nemám rád pro pěvecké hlasy adjektiva Kecala z Prodané – malý, velký, suchý, tučný… Ve zpěvu je hlavní adjektivum “krásný”. Oceňuji především smysl pro krásné, muzikální, instrumentálně plynule odvíjené fráze, vedené v pěkně vyklenutých obloucích. Hlas strukturálně lyrický je v prostoru velmi nosný, což je podstatné. Pěvecký projev umocňuje jistě i zjev, kdy sopranistka vytváří s charismatickým Paolem Lardizzonem mileneckou dvojici již ryze divadelně přitažlivou.

Rovněž Šárka Hrbáčková překvapila jako Azucena v dobrém smyslu daného slovesa neobyčejně koncentrovaným výkonem, pevným rozsahem i způsobem plynulého vedení frází. Ve výrazu – jistě tak vedena režisérem – dosáhla projevu zcela oproštěného od afektů, ponořeného cele do role. Jeden z nejlepších výkonů mladé mezzosopranistky, jaký jsem od ní dosud měl možnost vidět a slyšet. Alexander Beň ve velmi náročné barytonové partii Luny postavil zřejmě svoji nejlepší roli posledních sezon. Hlas více soustředil do zjevně větší míry koncentrace v masce, než poslední dobou bývalo, bezpečně zvládal rozsah náročného partu až po obávané Gé vysoko posazené árie, roli ztvárnil se zřetelným vnitřním zaujetím.

Paolo Lardizzone je tenorista nevšedně krásné “jižní” barvy svého spinto tenoru, navíc má jevištní charisma a pro mileneckou roli i dobrý zjev. Roli zvládá dobře, velice mu fandím, leč nemohu neporovnat jeho výkon s premiérou Butterfly v Plzni, o níž jsem referoval před dvěma dny (recenze zde). Poznamenal jsem, že krásná plynulá legata v roli Pinkertona, patrně partie více interpretačně zažité, jeho kreace Manrica v této míře nemá. Jde o výkon rovněž bezesporu úspěšný, leč tentokrát tolik nedominující v daném pěveckém kvartetu sólistů na jihu Čech tak, jako bývá jindy. Ne snad jen kvůli onomu vysokému cé. Roli by zlepšila větší plynulost legata, neakcentování jednotlivých not k notám (Miserere, lyrická árie v Adagiu), odstranění zbytečne dramatizace tam, kde není třeba. Aby mi bylo rozuměno – po mnoha výborných výkonech s Paolem Lardizzonem slyšených (především v Plzni – Turiddu, Canio, Edgar, Macduff), jsem čekal přece jen trochu víc, ač jde o výkon v našich zeměpisných šířkách jistě nadprůměrný. Cestování mezi metropolemi znám sám až moc dobře, ale nemusím k tomu navrch mít dispozici na dvě rozsahově vypjaté role… Dopoledne naplno generálka v Plzni na Butterfly, večer premiéra Trubadúra v Budějovicích, sakra to je nářez, to si jen těžko představím…

Premiérové obsazení, ve svém celku zdařilé, doplňoval Ferrando Josefa Škarky pěkným, kultivovaným projevem. Nadmíru příjemně překvapil vývoj ve znělosti hlasu u Ines mladé zpěvačky Vladimíry Malé, Ruizem byl tenorista Peter Malý, jenž na sebe báječně upozornil loni v říjnu v koloraturním Rossinim.

Druhá premiéra v pondělí 23. ledna přinesla stejného Lunu Alexandra Beně, opět stál v popředí večera jako na první premiéře. Rovněž Ferrando zůstal stejný, alternanti se nepředstavili. Změna však nastala v ženských rolích. Leonoru interpretovala Jana Šafář Doležílková, Azucenu Eliška Weissová, jejíž výkon byl očekáván s velkým zájmem. Vytváří jiný typ Azuceny než alternantka z první premiéry, ne tak sugestivně jevištně koncentrovaný, nicméně s objemnými výškami a znělými hloubkami až ordinérně, leč výrazově zcela adekvátně užitého prsního rejstříku. A jistě se zřetelným ohlasem u publika. Leonora Jany Šafář Doležílkové ve vstupu příliš nevypovídala o tom, že ji mladá sopranistka lyrického charakteru zdaleka nezpívá jako svůj debut. Postupně však její výkon nabýval na jistotě a přesvědčivosti, nejvíce imponovalo soustředěné nosné sólo v Miserere a závěrečný obraz. Škoda, že nemohla v tomto bodu zjevné pěvecké aklimatizace, v oné kýžené míře vnitřního uvolnění, teprve začít.

Manrica zpíval Lázaro Calderón, tenorista rovněž potřebného “jižního” charakteru barevného, příjemného fondu, ale lyričtějšího typu, než je průbojný tenor Paola Lardizzoneho. V Českých Budějovicích se v minulosti představil úspěšně jako Turiddu a José. Po vstupním intonačním tápání v romanci Manrica se rozezpíval postupně k celkově solidnímu výkonu, velmi pěkně v plynoucím legatu přednesl sólo v Miserere, rovněž árii Ah si, ben mio, coll’essere přednesl muzikálně a v melodickém tahu. Herecky je trochu méně tvárný než jeho alternant, ale to není v daném typu díla nějakou výtkou, spíše charakterizací. Pěvec má ztepilý, mužný jevištní zjev, to je pro Manrica zásadní.

V roli Ruize se představil znělým hlasem Josef Falta, Ines druhé premiéry byla Jana Málková. Sbor opery Jihočeského divadla (sbormistr Martin Veselý), jak je výše již uvedeno, nesejde z jeviště. Své gáže si přece musí zasloužit… Nicméně v pěveckých místech smíšeného sboru zněl velmi dobře, nosně a kompaktně, jen slavný mužský sbor zbrojnošů ve třetím dějství, nucený v závěru dirigentem do pian, ztrácel v této dynamice zřetelně intonační pevnost vrchních poloh. Orchestr ve Verdim a jeho harmonicky průhledné partituře tentokrát nikterak nezářil. Veden dirigentem Mariem De Rose temperamentně do velmi hybných temp, někdy až překvapivých, leč ne na míru interpretům šitých, leckdy zaváhal. Souhra mezi scénou a orchestrem nebyla vždy mírou přesnosti zrovna prototypem pro pomyslnou digitální nahrávku, zaobleně řečeno.

Pokud mám vyjádřit celek oblíbenými procenty, jest to tentokrát dosti hlavolam. Myslím, že obsazení zejména první premiéry vycházelo velmi solidně, scénické ztvárnění má originalitu, půvab, má i údernost a temperament. Orchestr bych u Verdiho čekal poněkud lepší v ladění, intonaci, souhře, pevnosti vymezených temp, o dynamice ani nehovoře. Pokud se tudíž bude někomu zdát, že vymezená procenta jsou snad dílem mé spolupráce se šéfy Jihočeského divadla, ujišťuji, že je osobně dosud vůbec neznám. Jen si nemyslím, že sedím v kině na přenosu Trubadúra z Met, ba si ani nemyslím, že slyším renomovaný Brucknerorchestr pouhou hodinku od Budějovic vzdáleného operního divadla v Linci, kde čeká na recenzi Mozartův Don Giovanni (ovšem s o dost vyšším vstupným). Širší operní region se asi domluvil. Trubadúr, Butterfly, Giovanni v jednom termínu. Samé operní trháky, kam jen dohlédnu.

 

Hodnocení autora recenze:
1. premiéra – 75 %
2. premiéra – 60 %

Giuseppe Verdi:
Trubadúr
(Il trovatore)
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Tomáš Studený
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Dramaturg: František Řihout
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Premiéry 20. a 23. ledna 2017 Dům kultury Metropol České Budějovice

Azucena – Šárka Hrbáčková / Eliška Weissová
Manrico – Paolo Lardizzone / Lázaro Calderón
Hrabě z Luny – Alexandr Beň (alt. Miguelangelo Cavalcanti)
Leonora – Yukiko Kinjo / Jana Šafář Doležílková
Ferrando – Josef Škarka (alt. Jan Šťáva)
Ines – Vladimíra Malá / Jana Málková
Ruiz/Posel – Peter Malý / Josef Falta
Starý cikán – František Brantalík
Žena – Naďa Kabelová
Dítě – Nikolas Harrington / Ondřej Janeček

www.jihoceskedivadlo.cz