Verdiho Trubadúr od Tomáše Studeného v Českých Budějovicích

Atraktivní operní titul, ovšem toto adjektivum poněkud “ochlazuje” jeden sporný fakt. Tento typ operního “hitu” existuje v mnoha nahrávkách, na DVD, v přenosech a jejich záznamech z největších scén světa a s exkluzivními interprety. Třeba chronicky známou strettu Manrika s “vypalovanými” céčky má na své profilové gramodesce od nepaměti každý slavný tenor. Diskofil vám toto vysoké cé nabídne v desítkách provedení, co hrdlo ráčí. Kdo ho má lepší? Steffano, Monaco, Gigli, Pavarotti, Domingo, Carreras nebo raději Gedda či Björling, či je tím nejlepším Bergonzi? Račte si volit, vážení! Pak člověk zajde do Jihočeského divadla či kamkoliv jinam a porovnává, leč ono exkluzivní céčko nějak nenachází. To je příčina, proč nemusí být podobný typ díla kasovním “trhákem” menšího typu divadla. Totéž je jistě i Butterfly v Plzni. Podobně u ostatních pěveckých oborů, strettu udávám za příklad jen a pouze pro její obecnější známost. Operní fandové, jejichž psychologii dobře znám, jsou dnes zmlsaní exkluzivními interprety, ba i kritici mnohdy podvědomě očekávají typy výkonů jako v přenosech z Met do kin, ať to zní jakkoliv přepjatě. A tak si třeba spíše zajdou na Ravelovo Dítě a kouzla, které nebývá cílem sběratelů operních nahrávek (nebo takové neznám). Jejich až maniakální touhy naplňuje epocha pěvecké opery do Pucciniho, nikoliv již epocha hudebního divadla dvacátého století. A kritika diváků, proč nechodí na to či na ono, v Čechách tak oblíbená, může započít. Neboť tato “drobnost” se namnoze nebrává kupodivu vůbec v potaz.

Verdiho melodiemi doslova hýřící dílo na text Salvatora Cammarana slavilo roku 1853 v Římě obrovský triumf. Nikomu nevadily otazníčky ve vývoji děje, které i tak byly promptně upravovány. Vyhrála absolutní autonomie hudby, velkolepá přesvědčivost a strhující gejzír melodií. Slovy německého hudebního znalce Kurta Honolky – Verdi byl schopen vytvořit – paradoxně vyřčeno – nejnesmyslnější, ale zároveň typologicky nejdokonalejší svoji operu (citace). Nikdy jsem osobně příliš neakceptoval tyto tradované výtky vůči libretu, je to taková Rossiniho “pomluva, je jako vánek”, až se vyrobí z komára velbloud. Mohl bych poukázat na desítky jiných libret, ale proč zrovna u Trubadúra?

Jsem rád, že podobný pohled má i režisér Tomáš Studený, představitel mladé generace divadelních tvůrců u nás, dle jeho slov v pěkné programové brožuře. Proč se Manrico dostal z cikánského tábora do zámku, čím se vlastně živil či jiné otázky kolem děje, slýchané od dětství, to mne vlastně nikdy nebralo… Všechny pochybnosti mám zprostředkované. Nikdo nikdy neopomene tuto výtku zopakovat, ať se Trubadúr uvede kdekoliv. Jako by snad všechna operní libreta vynikala stoprocentní exaktností v líčení děje. Libreto umožnilo svým dobrým půdorysem napsat Verdimu hudbu nejen až nápaditostí marnotratnou, ale především neobyčejně údernou, s mnoha příkrými kontrasty, bez kterých divadlo není divadlem. Navíc se silně vybičovanými, byť především negativními emocemi.

Inspirace divadlem středověku i divadlem antiky při plném zapojení sboru, přítomného permanentně na jevišti, to je základní idea režie Tomáše Studeného. Pokus o uchopení ve smyslu symboliky se snahou o nepopisné pojetí, střídmé, bez často až opulentního, manýrovitého pathosu, beru jako šťastné řešení pro menší typ divadla. Jen s malou poznámkou. V tomto typu pěvecké opery je posluchač velmi soustředěn na tryskající gejzír melodií a tím i na jejich nositele – pěvce. Samozřejmě, že já rovněž, proto přece na Trubadúra půjdu, a to ne jen jednou! Tím chci říci, že mnohost akcí sboru mi připadá přece jen trochu nadbytečná. Nelze je stále sledovat, neboť by mezitím unikla podstata tvoření v operním díle. V mysli ale zůstane spíš výtvarný obrazec sboru než cokoliv jiného z jeho činění. Místy se tím moc dobrá idea dostává do pozic jisté samoúčelnosti. Méně by bylo více.

Naopak velmi funkční a na patřičné výrazové úrovni se jevila přidaná postava Smrti, v jakési logické idée fixe, která silně výrazově vyjádřena taneční umělkyní provází celým večerem (Žena – Naďa Kabelová). Podstatný je globální dojem, vytvořený fragmentarizací počitků. Oceňuji střízlivou věcnost, zřetelnou režisérovu nepodporu zastaralé “operácké” gestikulaci, která se tajemně, ač dávno vymýcena, vracívá ráda zpět. Dojem celku je pro mne příznivý, sází se na přirozenou návaznost mezi obrazy, dějový spád, na ostře vyhrocené kontrasty. Snad jen quasi mužný zápas s růžemi poněkud zdržuje, namísto obvyklého náznaku onoho střetu, vycházejícího z hudby. Ve večeru jsem ale nezaznamenával pro sebe hluchá místa. Vše podtrhovalo spád, nebylo místo pro nudu, největšího nepřítele diváka. Celek působí přesvědčivě, což je slůvko až magické pro snahy divadelníků. Dobrému dojmu prospívá velmi účinná choreografie pohybu, ale i velmi pěkné, působivé výtvarné vyjádření scén sboru (Veronika Poldauf Riedlbauchová).

Soudobá inscenace po dvaceti letech (pamatuji i tu starší z šedesátých let, ještě s hostujícím skutečným super céčkařem Jiřím Zahradníčkem, tehdy ještě sólistou z Bratislavy, pro toho byla stretta v obou slokách, ne v jedné, doslova radost!), vsadila karty na tváře pěvců, na jihu Čech již osvědčených, ale také na tváře méně známé. Ukazuje se, že sehnat dnes optimální obsazení pro Verdiho v divadle hostů – přes otevřený svět – není zřejmě tak snadné, jak by se mohlo povrchním pohledem zdát. Proto asi v nedalekém Linci například ansámblový typ divadla nezrušili, naopak si ho pěstují!