Před 110 lety se narodil Oldřich Kovář, nedostižný buffo-tenor “zlaté kapličky”

Před čtyřmi měsíci jsme věnovali vzpomínku vynikajícímu interpretovi buffo-tenorových rolí na Národním divadle, Karlu Hruškovi. 21. února máme důvod připomenout si jméno a osobnost jeho následovníka a pokračovatele, třetího v pořadí skvělých pěvců tohoto oboru, kterým byl - po legendárním prvním Vaškovi z Prodané nevěsty Adolfu Krössingovi a Karlu Hruškovi - Oldřich Kovář, jenž by 21. února oslavil své sto desáté narozeniny.

Oldřich Kovář byl pražský rodák a v Praze prožil celý svůj život. Vyučil se knihtiskařem a nějakou dobu se své profesi věnoval. Vedle toho se u něho už od dětství projevoval výrazný pěvecký talent. Zpíval v amatérských sborech, především ve sboru Typografia, jenž pod vedením sbormistra a hudebního skladatele Vojtěcha Bořivoje Aima patřil mezi čelné české pěvecké sbory. Později také zpěv studoval u předních odborníků, v Praze u profesora Egona Fuchse a ve Vídni u slavného tenoristy Alfreda Piccavera.

Oldřich Kovář ale nebyl jenom nadaný zpěvák. Měl i herecké, především komediální sklony. To ho v roce 1931 přivedlo k členství v tehdy mimořádně populární pěvecké skupině Settleři, která se věnovala zejména trampským písním a vedle častých veřejných vystoupení byla pravidelným hostem tehdejšího Radiojournalu a účinkovala také v řadě filmů. Oldřich Kovář nakonec pověsil své řemeslo, v němž působil i jako rytec not pro tištěné partitury, na hřebík a věnoval se profesionálně hudebnímu divadlu. V polovině třicátých let prošel několik pražských scén jako tehdy hojně navštěvovanou smíchovskou Arénu, Švandovo divadlo a nakonec v roce 1937 nuselský „Tyláček“, nynější Divadlo na Fidlovačce.

Mladý zpěvák a herec vzbudil pozornost tehdy čerstvého šéfa Opery Národního divadla Václava Talicha, který potřeboval získat dalšího buffo-tenoristu vedle v úvodu zmíněného Karla Hrušky, jemuž už táhlo na padesátku. V závěru sezony 1937-1938 hostoval Oldřich Kovář v Národním divadle v náročné partii čtyř sluhovských postav v Offenbachových Hoffmannových povídkách, ve Vaškovi v Prodané nevěstě, kterého si pohostinsky zazpíval a zahrál do konce sezony ještě šestkrát, a poté v roli Peppa v Leoncavallových Komediantech. V září 1938 už v „Hoffmannkách“ a v Prodané nevěstě vystoupil jako člen souboru.

Václav Talich nedopřál nově angažovanému členovi ani chvíli oddechu. 16. září Oldřich Kovář vystoupil v premiéře nového nastudování Janáčkovy Káti Kabanové pod jeho taktovkou v drobné úložce Opilého chodce v závěru opery. Režisérem této inscenace byl Ota Zítek, v té době ředitel plzeňského divadla. A 13. října zpíval Kovář Vaška v premiérovém představení nového Talichova nastudování Prodané nevěsty. Vaškem byl poté na premiérách pěti dalších nastudování a úspěšně v této roli absolvoval stovky repríz.

Ve své první sezoně byl Oldřich Kovář obsazen do pěti dalších premiér. Samozřejmě se jednalo především o drobnější úkoly, kterými byl zvoník Jirka ve Smetanově Tajemství, Hráč v Massenetově Manon či První ozbrojenec v Mozartově Kouzelné flétně, ale šlo i o úkoly středního typu jako byl Lorenzo v Auberově Fra Diavolovi anebo dohazovač Goro v Pucciniho Madame Butterfly, kterého poté ztvárňoval v mnoha desítkách představení po celou dobu své kariéry. Byl samozřejmě doobsazen do dalších rolí kmenového repertoáru (Borsa ve Verdiho Rigolettovi, Remendado v Bizetově Carmen, který se podobně jako Goro stal jednou z konstant jeho repertoáru, rychtář Peč v Kovařovicových Psohlavcích, Schmidt v Massenetově Wertherovi a další role).

Probíráme-li se hodnoceními Kovářových výkonů po celou dobu jeho působení na naší první operní scéně, jednoznačně zdůrazňují jeho velké muzikální cítění a smysl pro detailní herecké ztvárnění, to vše proteplené hlubokým lidským vztahem ke ztělesněné postavě. V jeho interpretaci vyznívaly velice přesvědčivě role sympatických hrdinů a těmito sympatiemi dokázal obdařit i role komické.

Z toho je zřejmé, že nesmírně blízké mu byly postavy v klasickém českém repertoáru, zejména v operách Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, na něž dodnes pamětníci (bohužel už můžeme říci nemnozí) rádi vzpomínají. Jednou z jeho vrcholných smetanovských rolí byl Michálek v Čertově stěně, kterého ztvárnil v pěti různých inscenacích a v němž mohl uplatnit všechny jemné finesy svého pěveckého i hereckého umění. Zvoníka Jirku v Tajemství brzy vystřídal za Skřivánka, v němž rovněž vystoupil v desítkách repríz v několika inscenacích. Byl dále častým představitelem Vítka v Daliborovi, Toníka ve Dvou vdovách i roztomile popleteného Strážníka v Hubičce. V několika inscenacích Libuše zazpíval sólo Žence za scénou.

Byl podobně jako před ním Karel Hruška a po něm Beno Blachut jedním z ideálních představitelů kantora Bendy v Dvořákově Jakobínovi, roztomile si pohrál s komickým Václavem v opeře Šelma sedlák, v Čertovi a Káče byl Ovčákem Jirkou. V dalších Dvořákových operách se s ním mohli diváci setkat v rolích Jindřicha v Králi a uhlíři, Vojtěcha v Tvrdých palicích a Rogera v Armidě.

Jeho naturelu výtečně vyhovovala titulní role ve Škroupově opeře Dráteník, v době okupace účinkoval v roli Námořníka v Chalabalově a Pujmanově inscenaci Škroupovy opery Kolumbus. V Kovařovicových Psohlavcích ztvárnil roli rychtáře Adama Ecla, ve Foerstrově Deboře postavu Jakuba a v Jessice Lancelotta Gobba. V Novákově Lucerně uplatnil svůj komediální talent v postavě šumaře Kláska, později se divákům představil jako roztomilý vodník Michal ve dvojici s vodníkem Ivanem v interpretaci Eduarda Hakena.

Nejvýraznější setkání s Janáčkovým operním odkazem zažil Oldřich Kovář, když mu v roce 1946 dirigent Karel Nedbal svěřil roli Števy v prvním poválečném nastudování Její pastorkyně. V Příhodách lišky Bystroušky se představil v roli hostinského Páska a v opeře Z mrtvého domu v roli Šapkina. Ovšem zdůraznit je třeba jeho ztvárnění role hraběte d’Albafiority ve světové premiéře Martinů Mirandoliny v roce 1959, kterou dirigoval Václav Kašlík a režíroval Luděk Mandaus. Výbornou představitelkou titulní role byla Maria Tauberová.

Oldřich Kovář vytvořil mnoho postav nejrůznějšího typu a charakteru v českých operách dvacátého století. Připomeňme alespoň některé. Byli to například Dromio Efeský v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Jidáš v Kubelíkově Veronice, Bušek v Maryši Emila Františka Buriana, Výměnkář v Ostrčilově Honzově království, doktor Herzenstube v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Důchodní ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla anebo Břichslav ve Vomáčkově opeře Boleslav I. Ve slovenských operách to byly role Krúpy v Suchoňově Krútňavě a Vrchního eunucha v Cikkerově Begu Bajazidovi.

Ve světové operní tvorbě byl výtečným představitelem desítek takzvaných druhooborových rolí, ale zazpíval si na jevišti Národního divadla i hraběte Almavivu v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a Lenského v Čajkovského Evženovi Oněginovi. V této opeře ale zazářil především jako vynikající interpret Triqueta, kterému propůjčil perfektní pěvecký i herecký výraz spojený s noblesou a elegancí.

Mezi jeho významné kreace můžeme počítat dvě postavy mozartovské, Pedrilla v Únosu ze serailu a Basilia ve Figarově svatbě, dvě role wagnerovské, Davida v Mistrech pěvcích norimberských a Lodivoda v Bludném Holanďanovi, dále pak Jaquina v Beethovenově Fideliovi a Petra Ivanova v Lortzingově Caru a tesařovi. S dílem Richarda Strausse se Oldřich Kovář setkal poprvé v roce 1940 v roli Scaramuccia v Chalabalově a Gavellově inscenaci opery Ariadna na Naxu. 

Výborně se uplatnil v lidových postavách ruských oper (Misail v Musorgského Borisi Godunovovi, Jeroška v Borodinově Knížeti Igorovi, učitel v Čajkovského Střevíčkách anebo Bobyl ve Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova). V koncertním provedení opery Pověsti o neviditelném městě Kitěži v říjnu 1966 zpíval part Medvědáře. V Prokofjevových Zásnubách v klášteře ztvárnil postavu otce Eustacha.

Z jeho četných dalších rolí jmenujme Pometláře v Humperdinckově Královských dětech, Kadiho Babu Mustafu v Corneliově Lazebníkovi bagdadském, Juana v Massenetově Donu Quichottovi, řadu postav v operách Giacoma Pucciniho (vedle již zmíněného Gora v Madame Butterfly to byli Alcindor v Bohémě, Spoletta v Tosce, Spineloccio v komické opeře Gianni Schicchi, Pong v Turandot).

Jeho poslední studovanou postavou byla role Krčmáře v opeře Hectora Berlioze Benvenuto Cellini. Naposledy na jevišti vystoupil 31. března 1967 v roli Gastona ve Verdiho Traviatě.

Oldřich Kovář také účinkoval v několika činoherních inscenacích, zmínku si zaslouží dvě výtečná představení Jiřího Frejky z počátku čtyřicátých let, Goldoniho Zpívající Benátky, kde hrál roli Gondoliéra, a Shakespearova komedie Mnoho povyku pro nic, v níž vystoupil v roli Baltazara. V několika baletních inscenacích byl interpretem pěveckých sólových partů.

O Oldřicha Kováře se ve třicátých letech živě zajímali filmoví režiséři. Účinkoval v téměř dvou desítkách filmů. Většinou šlo o pěvecké úkoly, ale v několika filmech se objevil i v drobných charakteristických figurkách. Šlo například o dodnes oblíbené „filmy pro pamětníky“. Jeho první filmovou úlohou byla rolička Lázeňského hosta v populárním filmu s Vlastou Burianem Hrdinný kapitán Kormorán, dále se objevil například ve snímcích Jarčin profesor, Batalion anebo Dva týdny štěstí, kde vystoupil po boku Adiny Mandlové. Všech svých četných mimodivadelních aktivit, v nichž mnohdy účinkoval pod různými pseudonymy, po nástupu do Národního divadla zanechal.

Na počátku šedesátých let propůjčil svůj hlas Milanu Karpíškovi v roli Vaška v Kašlíkově televizní inscenaci Prodané nevěsty.

Oldřich Kovář zemřel nečekaně 5. dubna 1967 ve věku šedesáti let v Praze. Svého o šestnáct let staršího oborového kolegu Karla Hrušku přežil pouze o necelého půl roku. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.