Hudebně obdivuhodný Tannhäuser v Chemnitzu

Je obdivuhodné, ale vlastně pochopitelné, že se městské divadlo ve čtvrtmilionové Saské Kamenici věnuje po mnoho let soustavnému uvádění děl Richarda Wagnera. Však si toto město vysloužilo neoficiální titul saský Bayreuth, když jako první uvedlo roku 1914 Wagnerova Parsifala právě v Sasku. Do té doby bylo toto dílo provozováno na přání skladatele jen na mateřské scéně v Bayreuthu. Hojné bylo ale uvádění skladatelových děl na zdejším jevišti i před tímto datem. Je také zapotřebí připomenout, že zdejší operní dům byl v letech 1988-1992 kompletně zrekonstruován a otevřen za přítomnosti Wolfganga Wagnera, který zde znovu uvedl právě Parsifala.

Pokud se jedná o Tannhäusera, ten zde byl poprvé nastudován roku 1864, tedy tři roky po skandální pařížské premiéře (první jeho uvedení se uskutečnilo v Dvorní opeře v Drážďanech roku 1845). V dalších letech byl hrán několikrát a první poválečné provedení díla bylo roku 1946. To nastudoval tehdejší šéf chemnitzského divadla, pozdější světoznámý německý dirigent Rudolf Kempe. Pak byly nastudovány ještě dvě inscenace a ta třetí, zatím poslední, hrající se nyní, měla premiéru na konci roku 2009. Tehdy jsem měl možnost tuto novou inscenaci navštívit a byl s ní velmi spokojen. V následujících letech se toto nastudování reprízovalo, letos v lednu se pak objevilo úplně nové a omlazené obsazení. Naplánována byla tři představení a poslední je možné navštívit v rámci ,,wagnerovského víkendu“ – pátek 14. dubna Parsifal, hned v sobotu právě Tannhäuser a v neděli Mistři pěvci norimberští. Klobouk dolů, obzvláště pro orchestr, sbor a dirigenta to bude úctyhodný a téměř nadlidský výkon.

Podobně jako ve valné většině současných operních divadel, tak i v Chemnitzu se již klasická realistická interpretace inscenací samozřejmě nenosí. Zdejší pojetí bývají sice moderní, ale ve většině případů vkusná a dávající smysl. Asi z patnácti různých operních děl, která jsem zde během let viděl, snad jedině Dvořákova Rusalka byla hodně mimo (nejen) moje chápání. A loňští Mistři pěvci norimberští měli zase o dost blíže ke klasice.

Režie Tannhäusera se ujal dlouholetý šéf místního operního souboru Michael Heinicke. Ten je známý pečlivostí a detailností svých koncepcí, každý krok a vůbec mimika jednotlivých protagonistů jsou přesně propracované. Hlavně jsem obdivoval to, že ono nové obsazení, vstupující do původní inscenace, bylo herecky a samozřejmě pěvecky naprosto jisté. Jako by mělo za sebou mnoho představení. Určitě se odehrál jenom nezbytný a zdaleka ne tak velký počet zkoušek jako při studování zcela nové opery.

První představení se konalo v lednu, začátkem února pak soubor hostoval s Tannhäuserem v Zeppelin Halle ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera. Scénická koncepce, která je kombinací části velmi vysoké gotické sakrální stavby v centru scény s moderními, jakoby prosklenými a někdy prosvícenými stěnami na bocích a v pozadí, se výtvarníkovi Peteru Sykorovi (je též autorem kostýmů, u mužské části současných, střízlivých, většinou tmavé barvy) zdařila. Oproti tomu kontrastně působí bílá roucha poutníků. Různě barevné nálady autora světelného designu Matthiase Vogela jen umocňují působivým způsobem a ve vhodný čas celkovou atmosféru a vhodnou pochmurnou dramatičnost.

Hudebně dílo velmi kvalitně připravil nový mladý hudební ředitel divadla Felix Bender v čele Filharmonie Roberta Schumanna, ansámblu, který obsluhuje také hudební divadelní představení. Německý systém, kdy symfonický orchestr je zároveň operním, je výsostně vynikající. Jak umělecky, tak ekonomicky. Původně nastudoval Tannhäusera dirigent Frank Beermann, dlouholetý hudební šéf v Chemnitzu. Pokud se týká volby provedení, byla zvolena francouzská verze.

Poměrně dlouhá baletní hudba na začátku prvního dějství ve Venušině říši zazněla ale bez baletních kreací. Ty nahradilo asi tucet vlnících se štíhlých dívek. Obklopovaly jakési veliké kulovité lože s polokruhovým zrcadlem nad ním. Na něm sváděla bohyně lásky svého po odchodu od ní toužícího milence Tannhäusera. Její představitelka, poněkud korpulentnější mladá Dánka Brit-Tone Müllertz, překvapila svým nosným dramatickým sopránem a společně s vynikajícím bulharským dramatickým tenorem Martinem Ilievem (v Sofii vystoupí jako Parsifal) předvedli úctyhodný pěvecký výkon. Venuše se po marných pokusech ho zadržet propadá i se svým ložem do podzemí, Tannhäuser se vrací zpět do života na zemi a s rozechvěním poslouchá krásný zpěv poutníků i malého pasáčka. Ozývají se lovecké rohy a on se setkává se svými bývalými kolegy minesengry a samotným landkrabětem, kteří jej zvou zpět mezi sebe. Tannhäuser sice velmi váhá, ale po Wolframem krásně zazpívané frázi ,,Bleib bei Elisabeth…“ , ve které připomíná Alžbětu, nadšeně s nimi spěchá na hrad za ní.

Po poměrně dlouhé pauze se dostáváme do slavnostní rytířské síně na durynském hradě Wartburg. Toto prostředí je imitováno prakticky stejnou dekorací z prvního dějství, pouze doplněnou řadou židlí, z nichž některé převrácené srovnává Alžběta, zpívající plna nadšení svůj úvodní vstup ,,Dich , teure Halle, grüss ich wieder…“. Tuto roli, jak je většinou v německých zemích zvykem, zpívá zároveň představitelka Venuše. Brit-Tone Müllertz svou vroucí čistou lyričností nádherného zpěvu jasným způsobem ve svém projevu odlišuje ctnostnou Alžbětu od dramatické Venuše. Následuje krátké, pro ni překvapivé setkání s Tannhäuserem, doprovázeným Wolframem, a již se objevuje její mladistvě vyhlížející otec landkrabě Heřman, ztvárněný třicetiletým Magnusem Piontkem. Tento majitel sametového basu s krásnými hloubkami, ale zároveň se znělými, bezproblémovými vysokými polohami, je novým členem zdejšího operního ansámlu. Landkrabě s Alžbětou společně vítají hosty přicházející si poslechnout pěvecké klání. V této scéně se výtečně uplatnil svojí perfektní sezpívaností sbor a extra sbor divadla pod vedením Stefana Bilze.

Nebudu popisovat průběh známé pěvecké soutěže, pouze upozorním, že z pěveckého klání vypadla tenorová árie Waltera z Vogelweide, čímž se soutěž trochu zkrátila. Přestože díky dramatickému rozuzlení vítěz nebyl zvolen a Alžbětou korunován, stal se jím pro všechny posluchače určitě mladý vysoký Islanďan Oddur Jonsson, představitel Wolframa. Tento absolvent salcburského Mozartea neoslní volumenem hlasu, ale jeho krásným témbrem a vzornou německou výslovností i velikým citem pro frázování. Martin Iliev se samozřejmě vypořádal se svým partem sebejistě a jeho závěrečné ,,Nach Rom…“ se krásně neslo.

Po přestávce se po jímavé sedmiminutové předehře opět setkáváme s Wolframem a také s Alžbětou, marně hledající Tannhäusera mezi procházejícími poutníky, navracejícími se z Říma za doprovodu mohutného chorálu. Nebylo vůbec překvapením, jak procítěně pak podala Brit-Tone Müllertz jímavou Alžbětinu modlitbu k panně Marii ,,All mächt heilige Jungfrau…“, a pak nastala oslava mistrnosti lidského zpěvu, legendární píseň o večernici. Za naprostého ticha sotva slyšitelným, ale jasně srozumitelným medovým hlasem počal zpívat Oddur Jonsson sen všech barytonů, ,,O du mein holder Abendstern…“. V ten moment jsem litoval, že se nesmí ve Wagnerových dílech po výkonech pěvců během představení tleskat. V tomto případě bych toto pravidlo byl rád porušil. Slyšel jsem již mnoho Tannhäuserů, ale v posledních letech jsem takto podanou ,,Večernici“ nezažil.

Následovalo již jen nejtěžší hudební číslo hlavního představitele – patnáctiminutové vyprávění o Římě. Tento závěr občas straší i zkušené tenory, kteří mají obavy, aby vystačili se silami až do konce. Martin Iliev přišel a zvítězil. Nechci být ošklivý, malé chybičky by se našly (on sám při závěrečné děkovačce mimicky vyjadřoval, jak je unaven, a bylo vidět, že úplně spokojen se svým výkonem nebyl), ovšem v souhrnu to byl heroický výkon. Přeskočím ještě krátkou dramatickou scénu Tannhäuser-Venuše, Wolfram a jsme již v závěru, kdy se neobjevuje průvod se zemřelou Alžbětou, ale jen samotní poutníci. Tannhäuser umírá a Wolfram odchází středem sboru se vztyčenou rukou, ve které drží harfu. Tak opět skončil jeden nádherný zážitek, na který se nezapomíná. Všem umělcům v Chemnitzu dík.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Richard Wagner:
Tannhäuser
Dirigent: Felix Bender
Režie: Michael Heinicke
Scéna a kostýmy: Peter Sykora
Světelný design: Matthias Vogel
Sbormistr: Stefan Bilz
Dramaturgie: Carla Neppl
Robert-Schumann-Philharmonie
Opernchor und Extra Chor der Oper Chemnitz
Premiéra 28. listopadu 2009 Städtische Theater Chemnitz
Obnovená premiéra 28. ledna 2017
(psáno z reprízy 26. 2. 2017)

Hermann – Magnus Piontek
Tannhäuser – Martin Iliev
Wolfram von Eschenbach – Oddur Jonsson
Walther von der Vogelweide – Edward Randall
Biterolf – Matthias Winter
Heinrich von Schreiber – André Riemer
Reinmar von Zweter – Bernhard Hansky
Venus/Elisabeth – Brit-Tone Müllertz
Ein junger Hirt – Franziska Krötenheerdt
Vier Edelknaben – Sebastian Wäntig, Sina Liebmann, Annika Zacher, Jennifer Junghannss

www.theater-chemnitz.de