Večeře o osmé. Světová premiéra novinky klasika americké opery Williama Bolcoma
Skvělý Andrea Chénier v Mnichově
Nová mnichovská inscenace Giordanovy veristické opery Andrea Chénier vyvolala záplavu lichotivých kritik jak na inscenaci, tak na hudební nastudování i pěvecké výkony. Premiéra 12. března 2017 potvrdila výsostné postavení a současnou, nově nabytou kondici hvězdného tenoristy Jonase Kaufmanna v titulní roli. Superlativy sklízí vnitřně neobyčejně procítěný výkon Anji Harteros, která dává roli Maddaleny de Coigny velký vokálně-herecký oblouk od mladé bezstarostné dívky k ženě připravené obětovat sama sebe. Nezklamal ani Luca Salsi v roli Gérarda.
V menších ženských rolích vystupují legendy evropských operních scén – Doris Soffel (hraběnka Coigny) a Elena Zilio (Madelon); mladá mezzosopranistka J’Nai Bridges (Bersi) zaujala mimořádným témbrem. Velkolepá je scénická koncepce režiséra Philippa Stölzla, který ve spolupráci s oblíbenou scénografkou Heike Vollmer rozdělil jeviště horizontálně i vertikálně na jednotlivé prostory, kde se simultánně odehrávají intimní i revoluční výjevy. Spodní část jeviště občas tone v temnotách, aby byly vyjádřeny názorové rozdíly jednotlivých stavů i kontrast bídy a bohatství šlechty na počátku Velké francouzské revoluce. Ale nechybí ani vizuální výpůjčky ze současné pop kultury, postava Mathieua nese děsivou bílou masku Jokera. Obdobný scénografický princip tento tým již využil v salcburské inscenaci Sedláka kavalíra a Komediantů (inscenace pak přenesena do Drážďan).
Dirigent Omer Meir Welber pak přináší nejvyšší měřítka preciznosti za pultem Bayerische Staatsorchester. Kritička Susanne Kittel-May neváhala označit inscenaci za Geschichtsstunde in der Oper, a to i v dvojité narážce na historické momenty libreta. Představení jsou beznadějně vyprodaná, a to i díky mnoha zahraničním divákům, kteří chtějí tuto inscenaci v Mnichově zhlédnout. K inscenaci se vrátíme v obsáhlejší recenzi v některé z repríz.
Alžběta I. Anglická v Rossiniho opeře ve Vídni
Rossiniho jen velmi zřídka inscenovaná opera Elisabetta, regina d’Inghilterra (Alžběta, královna anglická) z roku 1815 je právě v sérii šesti představení uváděna v Theater an der Wien.
Příběh je inspirován osudy Alžběty I. a její lásky k Leicesterovi, který se ale tajně oženil s jinou ženou. Libretista využil jako podklad dobově populární italské drama, které bylo jedním z květů nastupujícího italského romantismu. V tomto období byly látky anglických dějin velmi populární, a to i díky tehdejší literární hvězdě, mistrovi historických románů s romantickými zápletkami – Walteru Scottovi. O tom svědčí i několik libret Donizettiho oper z anglického a skotského prostředí. Titulní part je komponován pro Rossiniho manželku Isabellu Colbran a je to první role manželem psaná přímo pro její schopnosti. Gioachino Rossini jí napsal několik skvělých partů v tragických operách (až k titulnímu partu v Zelmiře, 1822), ve kterých se mohla blýsknout svými schopnostmi ozdobného zpěvu, všestrannou virtuozitou i herectvím.
V současné vídeňské inscenaci, kterou nastudoval častý dirigent na této scéně Jean-Christophe Spinosi, vytváří hlavní roli anglické královny dramatická koloraturní sopranistka Alexandra Deshorties, pěvkyně francouzsko-kanadského původu. Ta má s charakterem legendární Alžběty I. Anglické již zkušenosti například z inscenace Donizettiho opery Roberto Devereux (například Cardiff, 2013). Partnery jí jsou lyricko-koloraturní tenorista Norman Reinhardt (Leicester), Ilse Eerens (jako jeho tajná manželka Matilde) a také anglický tenorista Barry Banks (Norfolk), kterého známe z rossiniovských přenosů z Metropolitní opery. Inscenace německé režisérky Amélie Niermeyer vyniká nákladnými kostýmy (autorka návrhů Kirsten Dephoff) a soustředí se na psychologickou situaci nezvyklého vztahového trojúhelníku. Opera bude také uvedena na konci března v královském divadle ve Versailles a několikrát na kratším komorním turné. Z inscenace přineseme na těchto stránkách obsáhlejší recenzi z reprízy ze dne 24. března 2017.
Rozhovor týdne
Amélie Niermeyer: Die Sänger sind sehr gute Schauspieler (Amélie Niermeyer: Zpěváci jsou opravdu dobří herci). Německá režisérka svoje poslední operní režie vedla především v Landestheater Salzburg a pozornost si získala její inscenace Donizettiho Favoritky v Bavorské státní opeře v Mnichově (2016, naši recenzi najdete zde). O spolupráci s bezprostředním dirigentem Jean-Christophem Spinosim, výjimečných hereckých schopnostech operních zpěváků v inscenaci Rossiniho opery Elisabetta, regina d’Inghilterra i o povolání operní režisérky chytře odpovídá na otázky rakouského periodika Der Standard v interview poskytnutém těsně před premiérou. Plné znění rozhovoru naleznete zde .
Večeře o osmé jako námět nové Bolcomovy opery
Světová premiéra nového díla klasika americké opery Williama Bolcoma Dinner at Eight (Večeře o osmé) se setkala se smíšeným ohlasem při uvedení Minnesota Opera. Americký skladatel William Bolcom (narozen 1938), nositel řady ocenění, mimo jiné Pulitzerovy ceny za hudbu i cen Grammy, poněkud překvapil výběrem námětu.
Jeho předchozí tři opery vznikly na závažné látky, byť z různých médií. První z nich, studie lakoty a hříchu, opera McTeague (1992), vyšla z americké literární předlohy Franka Norrise a jejího pozdějšího filmového zpracování. Operní adaptací stejnojmenné hry amerického spisovatele Arthura Millera bylo dílo A View from the Bridge (Pohled z mostu, 1999). Největšího ohlasu ale získala jeho opera A Wedding (Svatba, 2004) podle stejnojmenného filmu Roberta Altmana, který je dobře znám i českým divákům. Této třetí opeře se dostalo vynikající produkce při světové premiéře s řadou známých, převážně amerických zpěváků (Catherine Malfitano, Jerry Hadley, Lauren Flanigan, Kathryn Harries a další) v Lyric Opera of Chicago.
Nová opera vychází ze stejnojmenné, velmi populární hry broadwayského dramatika George Simona Kaufmana a spisovatelky Edny Ferber z roku 1932. O několik let později si Georg Simon Kaufman znovu získal světová jeviště obdobně postavenou divadelní komedií, v Čechách uváděnou pod názvem Přišel na večeři. Do češtiny byla Večeře o osmé přeložena Zdeňkou Šubrtovou již roku 1934 a stala se i u nás oblíbeným konverzačním kusem. Byla uvedena na Národním divadle v Praze (1934/1935, 29 představení), v Divadle na Vinohradech (1978) i na řadě mimopražských scén. Komedie s tragickými rysy přináší řadu vděčných rolí pro herce tří generací.
Výchozí situace hry je prostá, Millicent Jordan se chce vyšvihnout ve společnosti, protože její manžel je „pouhý“ obchodník, a je tedy nadšená, když se jí podaří získat na večeři šlechtický pár. Jejího manžela ale zavalují starosti s krachující firmou… Co tedy udělat, aby večer byl perfektní a sezvaná společnost byla na úrovni? Hra je dodnes součástí živého repertoáru amerických jevišť a nesmrtelnost jí vtiskla filmová adaptace Georgeho Cukora z roku 1933 s plejádou známých herců ze studia MGM.
Strukturou a množstvím postav (i epizod) se Bolcomovo dílo poněkud podobá předchozí opeře Svatba. Uznávaný libretista Mark Campbell, autor textu k dojemnému opernímu příběhu ze zákopů první světové války o Vánocích (Kevin Putts: Silent Night, 2011), i tentokráte dokázal přepracovat předlohu v dramaticky účinný tvar. V případě opery Tichá noc to byl ale filmový scénář. Kritici však vyčítají skladateli nejen zdlouhavost partitury, ale také malou sdělnost hudby, byť na více místech zazní ohlasy muzikálových postupů. Pochvalu ale sklízí pěvecký tým, který se výborně vyrovnává s hereckými nároky.
Obsazení se takřka výlučně sestává z amerických zpěváků mladší a střední generace. Režisér (Tomer Zvulun) a výtvarník (Alexander Dodge) situovali inscenaci do doby vzniku činoherní předlohy, tedy do období třicátých let dvacátého století v efektním výtvarném proudu art deco. Výbornou scénu s evokací velkoměsta New Yorku i procovských interiérů doplňují skvělé kostýmy Victorie Tzykun.
Dílo vzniklo na objednávku Minnesotské opery a za dirigentským pultem stojí (a je kritiky chválen) David Agler, umělecký ředitel operního festivalu ve Wexfordu. Tento festival, zaměřený na málo uváděné opery, je také koproducentem inscenace. Dvouhodinová opera zazněla ve světové premiéře 11. března 2017 a byla uvedena do 19. března ještě třikrát.
Není bez zajímavosti, že všechny čtyři poslední objednávky vedení minnesotské opery vznikly na předlohy proslavené filmem: Silent Night, Doubt (Pochyby) podle dramatu Johna Patricka Shanleye s tématem pedofilie, politický thriller s motivem ztráty paměti a naprogramování mysli vojáka The Manchurian Candidate (Mandžuský kandidát) a nyní Večeře o osmé.
Opera na ČT art
Přišlo to nečekaně. ČT art, 22. března 2017, 20.20 hod. Dokumentární film o umění světově uznávané sopranistky Gabriely Beňačkové, vysílaný u příležitosti významného životního jubilea. Takřka hodinový pořad vznikl v režii a podle scénáře Tomáše Šimerdy v roce 2000. Sleduje životní a kariérní milníky pěvkyně, narozené v Bratislavě, která vystoupila na všech předních světových operních scénách v různorodém repertoáru. Pěvkyně také vždy byla propagátorkou české hudby, a zvláště některé její interpretace partů z českých oper jako Mařenka z Prodané nevěsty, Dvořákova Rusalka nebo Jenůfa z Janáčkovy Její pastorkyně daly těmto rolím nezapomenutelná měřítka, se kterými jsou současné interpretky stále srovnávány.
Neopomenutelná je také její činnost koncertní a pedagogická. Pořad bude opakován 27. března (1.10 hod.) a 28. března (2.50 hod.).
Arrigo Boito: Mefistofeles. ČT art, 25. března 2017, 20.20 hod.. Umění Gabriely Beňačkové budou moci obdivovat diváci i v záznamu inscenace italské opery Arriga Boita Mefistofele. Na koprodukční inscenaci se podílely operní domy v San Franciscu, Ženevě a Chicagu. Režii vedl známý kanadský tvůrce Robert Carsen. Záznam z roku 1989 v délce 157 minut obsahuje špičkové pěvecké výkony za doprovodu orchestru a sboru sanfranciské opery. Diriguje Maurizio Arena.
Vedle Gabriely Beňačkové, která exceluje v dvojroli nevinné Markétky a nejkrásnější ženy starověku – Heleny Trojské, na sebe značnou pozornost strhává americký basista Samuel Ramey v titulní roli ďábla. Tenorový part Fausta zpívá velšský zpěvák Dennis O’Neill. A aby těch slavných jmen nebylo málo, záznam pořídil legendární televizní režisér, nepřekonatelný specialista na záznamy operních děl Brian Large. Tato inscenace byla signifikantní pro mnoho dalších nastudování tohoto pozoruhodného díla na námět věčného faustovského mýtu.
Nahrávka týdne
Bellini, Vincenzo – Adelson e Salvini. BBC Symphony Orchestra, dirigent Daniele Rustioni. Opera Rara 2017 (2 CD). Operní prvotina Vincenza Belliniho z roku 1825 byla uvedena ve více přepracováních a úpravách, ale žádná pozdější verze, ani autorovo přepracování z roku 1829 na dvojaktové melodrama, nezískala dílu popularitu zdaleka srovnatelnou s jeho slavnými operami, jako jsou Norma, Náměsíčná nebo Puritáni. Na vině je také možná překombinovaná zápletka s trochu detektivními rysy, jejíž osou je mužské přátelství a žárlivost, a nikoliv milostný vztah. Námět spadá do období italského romantismu, který také vyhledával látky z britských ostrovů, v tomto případě je děj situován do Irska.
I hlasové obsazení je poněkud neobvyklé, tři party jsou napsány pro mezzosoprány (part Nelly je sice označen jako sopránový, ale tessitura role je opravdu nízká), čtyři mužské role pro rozsah basbarytonu a jedna role pro tenor. Z opery ale na koncertních podiích a na nahrávkách žije teskná árie (romance Nelly) Dopo l’oscuro nembo (která byla skladatelem později transformována do árie Giulietty do opery Montekové a Kapuleti), kterou zařazují i největší mezzosopranistky dneška, jako je Joyce DiDonato nebo Elīna Garanča.
Dílo, vzniklé ještě za studií skladatele v Neapoli, ani nenašlo cestu do nahrávacích studií. Dvě živé nahrávky, první z festivalu v Drottningholmu (1985) na labelu Bongiovanni a druhá v dvojaktové verzi z belliniovského festivalu v Catanii (1992) na labelu Nuova Era, jsou známy jen úzkému okruhu znalců a skalních ctitelů Vincenza Belliniho.
Současná, pečlivě připravená nahrávka anglické společnosti Opera Rara, která se soustředí na belcantovou produkci devatenáctého století, přináší výkony známých pěvců. Navíc poprvé vznikla nahrávka na základě nové kritické edice operního díla Vincenza Belliniho. Hudebního nastudování se ujal známý specialista na belcantovou operu Daniele Rustioni a ze zpěváků zaujmou především italská mezzosopranistka Daniella Barcellona v roli Nelly (přes určitý hlasový neklid), italský tenorista Enea Scala jako malíř Salvini a jeho další krajan Simone Alberghini v roli Lorda Adelsona. Výborný výkon odvádí i BBC Symphony Orchestra. Jak bývá zvykem u nahrávek Opery Rara, jež vynikají kvalitou, ale také vyšší cenou, studiovou nahrávku doprovázelo živé koncertní provedení opery v londýnském Barbican Center minulého roku.
Operní úsměv
Slavný italský tenorista Galliano Masini (1896–1986), přední interpret verdiovských i veristických partů a také oblíbený představitel rolí v operách Pietra Mascagniho, se probudil jednoho rána v Římě bez hlasu. Večer měl zpívat náročný part Radama ve Verdiho Aidě. Silně znepokojen stavem svého hrdla nechal ihned telefonicky zavolat místního specialistu doktora Mottu. Ten pečlivě prohlédl jeho krk a nakázal mu: „Teď vám nastříkám do krku speciální roztok s vitamíny a dalšími látkami, které urychlují hojení. Vy zůstanete celý den v pokoji, nebudete zpívat, ani mluvit a budete pouze odpočívat. A večer se vám zcela vrátí hlas a budete v obvyklé formě.“ Slavný zpěvák opravdu poslechl odborníkovu radu a jeho večerní výkon byl skvělý. Když dr. Motta po představení přišel do zpěvákovy šatny, Galliano Masini mu opakovaně děkoval a velebil jeho lékařské schopnosti. Doktor Motta mu odpověděl: „Jen tak mimochodem, s vaším hrdlem bylo dneska ráno vše zcela v pořádku. Problém byl ve vaší hlavě. A ten zázračný roztok, co jsem použil, to byla jen destilovaná voda.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
