Zapomenuté knižní poklady. Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák

V předešlé části našeho seriálu o zapomenutých knižních pokladech jsme mohli nahlédnout do vnitřního světa jednoho z našich nejznámějších hudebních skladatelů Bohuslava Martinů, a to prostřednictvím výboru jeho textů, který vyšel pod názvem Domov, hudba a svět. Světově proslulý český hudební skladatel bude předmětem našeho zájmu i dnes – tentokrát se ponoříme do vzpomínek na Antonína Dvořáka, jak je sepsal jeho syn, Otakar Dvořák.

Unikátní knihu Můj otec Antonín Dvořák vydala v roce 2004 Knihovna Jana Drdy v Příbrami. Autorem byl skladatelův syn Otakar, který „tolik miloval svého tatínka, že své lásce k němu a jeho odkazu zasvětil prakticky celý svůj život,“ jak píše v doslovu Antonín Dvořák III.

Otakar (1885-1961) byl jedním z devíti Dvořákových dětí – první tři zemřely, šest se dožilo dospělosti. Otakar byl bankovním úředníkem, ve věku čtyřiceti let pak byl penzionován a založil rodinu. Zabydlel se na Vysoké, kde poté provázel návštěvy z celého světa a vyprávěl jim o svém otci (zajímavá perlička z jeho života na Vysoké: zatímco skladatel Antonín Dvořák miloval holuby, jeho syn Otakar našel zálibu v drůbeži, dokonce si na Vysoké založil chovnou stanici Rusalka a napsal encyklopedickou Knihu o drůbežnictví, která se dočkala několika vydání). Když překročil pětasedmdesátku, rozhodl se dát svým vzpomínkám na tatínka skladatele knižní podobu. V úvodu knihy píše: „… uchoval jsem si z celé rodiny snad nejvíce detailů o všech možných událostech, o způsobu jeho vyjadřování, o jeho lásce k lokomotivám, k holubům, k zámořským lodím, o jeho cestách po světě, o jeho vztahu k přátelům i nepřátelům (kdo by neměl také nepřátele!)…“ Vydání svého díla se Otakar Dvořák však už nedočkal.

Kniha je rozdělena do čtyř částí. První dvě pod názvy Společnou cestou a Genius, člověk a táta nabízejí pohled do skladatelova soukromí a rodinného života takříkajíc „z první ruky“. Třetí díl je pojmenován Boj o Antonína Dvořáka a autorsky se na něm spolupodílel Jan Koupil. Popisuje vlnu bezohledné a nesmyslné kritiky Dvořákova díla, kterou rozpoutal Zdeněk Nejedlý, muzikolog, literární historik, ale také politik a veřejný činitel. Čtvrtá část Jak soudí svět pak je věnována názorům významných osobností. Součástí knihy je také rodokmen celé Dvořákovy rodiny.

My se dnes v ukázkách budeme zabývat prvními dvěma částmi knihy – tedy vzpomínkami syna na milovaného tatínka/skladatele.

Jak Antonín Dvořák v Americe skládal hudbu a přitom hlídal děti:

„Často jsme ho na těchto procházkách doprovázeli buď já, nebo bratr Toník, jindy oba společně. Jednou jsme ho doprovázeli s mým spillvillským kamarádem Frantou Keplerem… Byli jsme vybaveni jednoduchými rybářskými pruty, abychom mohli tatínka nechat jeho vlastním myšlenkám a sami se pustit do chytání ryb. Náš plán měl navíc tu nespornou výhodu, že se při rybolovu nedal dělat rámus, který by tatínka vyrušoval. Avšak množství hudebních nápadů, které v tatínkovi místní příroda evokovala, učinilo ráznou přítrž našim plánům. Než jsme si stačili pořádně rozbalit rybářské ‚nádobíčko‘, ozval se strohý rozkaz:

‚Tak, hoši, sbalte si to svoje chytání a půjdeme zase domů!‘

‚Ale vždyť jsme tu teprve chvilku,‘ pokusil jsem se protestovat, ‚ještě jsme si ani pořádně nestačili vybalit pruty!‘

‚No jo,‘ zněla překvapivá odpověď, ‚ale já už mám na manžetách napsáno tolik, že už se tam toho víc nevejde, a proto musíme domů.‘”

Jak slavný skladatel komponoval svoji Rusalku:

„Také o dokončení opery jsme se dověděli při obědě opravdu neobvyklým způsobem. Zasedli jsme ke stolu a dali se do jídla. Chvíli bylo ticho a najednou tatínek povídá:

‚Tak už umřel.‘

Všichni jsme se lekli a jeden přes druhého s maminkou v čele jsme se ptali tatínka, kdo umřel, vždyť mnohým tatínkovým přátelům a známým bylo kolem sedmdesátky.

‚No přece princ,‘ na to tatínek, ‚ona mu dala hubičku a on, chudáček, za to musí umřít. Jo, takové už to bývá v pohádkách…‘“

O mimohudebních zálibách Antonína Dvořáka:

„Při jednom ze zájezdů do Anglie, kde tatínek s mimořádným úspěchem řídil svá díla, byli na jednom z koncertů přítomni i členové anglické královské rodiny. Tatínek byl v průběhu hlavní přestávky pozván i s maminkou do královské lóže a po odbytí příslušných ceremonií si jeden z hodnostářů vzal maminku stranou a vyptával se jí, co má tatínek nejraději, že by to ráda věděla sama královna. Maminka byla ve velkých rozpacích, ale pak řekla, že tatínkovou velikou láskou je chov holubů. A tak se stalo, že brzy po návratu z Londýna došla královská zásilka dvou párů anglických voláčů a čtyř párů parukářů. To se ví, že tatínek měl obrovskou radost a mamince řekl:

‚Jakpak by to asi dopadlo, kdybys řekla, že mám rád lokomotivy…?‘“

Jak se Dvořák věnoval politice:

„Poprvé a současně i naposled zasedl tatínek k jednání panské sněmovny dne 14. května. Když se ho po návratu maminka ptala, jak si s Vrchlickým počínali, odpověděl: ‚My jsme to tam všechno rozsekali.‘ Potom vytáhl několik pěkných tužek, které sebral z parlamentního pracovního stolku, ukázal je mamince a dodal: ‚Podívej, s těmi se to bude komponovat!‘“

Jak Antonín Dvořák tvořil ve Vysoké:

„Jednou za ním přijeli na návštěvu tři dobří přátelé: vynikající hudební kritik, překladatel i aktivní muzikant Václav Juda Novotný a kolegové profesoři z pražské konzervatoře, houslista Ferdinand Lachner a cellista Hanuš Wihan. Tatínek zrovna komponoval ve své pracovně a návštěvě vzkazoval, ‚ať si dají kafe a chvilku počkají‘. Teprve po několikeré maminčině urgenci se konečně objevil a srdečně se pozdravil se svými přáteli. Novotný, který sice znal tatínkovu nechuť hovořit o vlastní a navíc nedokončené tvorbě, tentokrát neudržel svoji zvědavost a zeptal se tatínka:

‚Tak co děláš nového?‘

Tatínek dobře věděl, jakou odpověď by Novotný rád slyšel, ale přesto odpověděl po svém:

‚Nic, všechno už je hotové. Tady jsme si postavili letní kuchyňku, vedle je záchod a spižírna. A podívejte se na ten holubník nahoře, teď se mi to bude holubařit! Však jich mám přes dvacet párů a jaké chlapíky!‘“

Jak věhlasný skladatel miloval vlaky a snažil se pro svou vášeň získat i Josefa Suka:

„O rychlících do Vídně si tatínek vedl přesnou evidenci. Když se nemohl z naléhavých důvodů vydat na tradiční ranní procházku na hlavní nádraží, aby si podebatoval se strojvůdcem ještě před odjezdem, ukládal nám, abychom si přivstali, zapsali mu číslo lokomotivy při výjezdu vídeňského rychlíku z tunelu nad nádražím. Jednou o to požádal dokonce Josefa Suka, ale hned mu řekl, že musí brzy ráno vstát, aby byl včas nad tunelem. Suk se svého úkolu ujal s mimořádnou pečlivostí, chtěl se zřejmě vyznamenat v očích Mistra i jeho dcery Otilky. Nařídil si budíka, zalarmoval dokonce bytnou, a aby nemohlo dojít k omylu, vzal si s sebou divadelní kukátko. Po průjezdu vlaku honem do Žitné ulice a číslo ze sebe přímo vysypal. Ale tatínek jeho radost z vykonaného úkolu naprosto zklamal:

‚Ale človíčku, vždyť vy jste musel chytit číslo tendru! No ale to nic nevadí, mně šlo spíš o to, abych vás jednou dostal brzy z postele, vždyť vy ani nevíte, jak to ráno v Praze vypadá…‘“

Další vzpomínky Otakara Dvořáka na tatínka Antonína už si v jeho knize můžete přečíst sami – třeba na lavičce uprostřed jarní přírody v Dvořákem vroucně milované Vysoké u Příbrami.

(pokračování)