Netrhat zelená jablka jako zralá. Sopranistka Eva Zikmundová slaví 85. narozeniny

Jsou města, v nichž Pánbůh naděloval talent většími hrstmi než jinde. Jedním z nich je Kroměříž, často nazývaná Hanácké Athény. A právě zde se v rodině gymnaziálního profesora Maška narodilo 4. května 1932 děvčátko, jemuž rodiče dali jméno Eva.

Brzy bylo zřejmé, že tuto dívenku při jejím narození políbily múzy. Ráda zpívala, brzy začala hrát na klavír a učarovalo jí divadlo. Tyto vlastnosti se u ní rozvinuly ve značné míře poté, co se rodina přestěhovala do Brna a malá Eva měla možnost navštěvovat se svými rodiči divadelní přestavení. Ale vedle toho se děvčátku do vínku dostalo dalšího požehnání. Krom talentu to byl i smysl pro zodpovědnost a důslednost ve veškerém jednání, což jsou vlastnosti, které nebývají vždy přímo úměrné kumštýřskému talentu.

Eva Mašková se chtěla se přihlásit ke studiu herectví na konzervatoři. Měla v tom směru velkou podporu ze strany své matky, ale otec trval na tom, že musí dokončit gymnaziální studia. Nakonec došlo ke kompromisu.

V té době ji okouzlila Libuše Domanínská, která v Brně startovala svou zářivou kariéru, a Eva se rozhodla jít v jejích šlépějích. Studentka Eva Mašková si díky vlastní houževnatosti vydobyla možnost souběžného studia na gymnáziu a na konzervatoři. Tu však nedokončila, protože se po maturitě stala posluchačkou nově založené Janáčkovy akademie. Zpěv studovala u sólistky brněnské opery Věry Střelcové, na jejíž lekce docházela už dříve jako soukromá žačka, později byl jejím profesorem byl Bohumil Soběský. V té době ji postihly určité hlasové problémy. Svá studia přerušila a na krátký čas se stala členkou Státního souboru písní a tanců. Na Mezinárodním festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti se seznámila se slavným cestovatelem Miroslavem Zikmundem. Uzavřeli spolu sňatek a jednu chvíli to vypadalo, že umělecká kariéra Evy Zikmundové rychle skončí. Její manžel jí nabídl možnost absolvovat s ním jeho druhou cestu kolem světa. Eva Zikmundová tak s důsledností sobě vlastní věnovala veškerou energii na přípravu náročné cesty.

Naštěstí pro české operní umění se záměr populárních cestovatelů vydat se na pouť se svými manželkami nerealizoval a Eva se rozhodla pokračovat ve studiu na pražské Akademii múzických umění, kde pod vedením Zdeňka Otavy svá studia ukončila absolventským představením v roli Vendulky ve Smetanově Hubičce. Později se dále v pěveckém umění zdokonalovala pod pedagogickým dohledem Přemysla Kočího.

Po několika letech, kdy už Eva Zikmundová měla za sebou řadu velkých úspěchů na domácí i zahraniční scéně a kdy také pedagogicky působila na teplické konzervatoři, silně zařehtal, jak tomu v našich končinách bývá zvykem, úřední šiml. Eva Zikmundová byla obviněná z toho, že nemá k vyučování potřebnou kvalifikaci protože i když absolvovala celé studium včetně absolventského představení, chybějí jí závěrečné zkoušky včetně zkoušky z marxismu-leninismu. Špičková sólistka a vážená pedagožka se rozhodla umlčet své kritiky a znovu si ve zralém věku studium zopakovala.

Eva Zikmundová již během svých studií zpívala na koncertech, hostovala v ostravské opeře a usilovala o angažmá v některém z operních souborů, přímo o členství v Národním divadle si netroufala se ucházet. K tomu ji přiměl až její profesor herectví Ferdinand Pujman.

Poprvé vystoupila v Národním divadle 2. listopadu 1957 v roli Vendulky ve Smetanově Hubičce. Dirigentem představení byl Jaroslav Vogel. O měsíc později se představila v titulní roli Dvořákovy Rusalky, kde jejími partnery byli Ivo Žídek v roli Prince a Eduard Haken v roli Vodníka. A do třetice vystoupila po boku Beno Blachuta v roli Jeníka jako Mařenka v Prodané nevěstě a od září 1958 se stala sólistkou naší první operní scény.

Na své divadelní začátky vzpomíná Eva Zikmundová s láskou a úctou. Angažmá v Národním divadle vždy chápala jako velkou poctu. První roky jejího působení byly pro ni tou pravou uměleckou univerzitou po všech stránkách. Po celý život je vděčná vynikajícím dirigentům Jaroslavu Vogelovi, Jaroslavu Krombholcovi, Rudolfu Vašatovi, z těch mladších Bohumilu Gregorovi a dalším, za vše, co jí poskytli pro její další pěvecký vývoj. Totéž platí o režisérech. Ať to byl Ferdinand Pujman, Václav Kašlík, Hanuš Thein, Karel Jernek anebo hostující Georgij Ansimov. Každý z nich měl jiné metody, jiný přístup a styl práce se sólisty, ale každý z nich měl jasnou koncepci a přispěl svým osobitý způsobem k hereckému dozrávání mladých adeptů.

Mladé sólistce, která upoutala svým jasně znělým sopránem, dívčím půvabem a hereckými schopnostmi, byly zpočátku svěřovány především lyrické partie v českých operách, které tehdy byly jednoznačnou páteří operního repertoáru Národního divadla. Vedle rolí již zmíněných se prosadila v roli Julie ve Dvořákově Jakobínu, ve Fibichově Šárce účinkovala v postavách Mlady a Svatavy, v Janáčkově Její pastorkyni v postavě Karolky, její hlas slyšeli návštěvníci Libuše v řadě repríz v postavě Žence za scénou. Krátce po svém nástupu prokázala rovněž svou schopnost porvat se s požadavky současné opery svým ztvárněním titulní role v Pauerově Zuzaně Vojířové. Stejně výborně zvládla svůj první velký úkol ve velké klasické italské opeře, kterým byla role Alžběty ve Verdiho Donu Carlosovi.

Radmila Hrdinová v článku věnovaném Evě Zikmundové v červnovém čísle Hudebních rozhledů z roku 2006 hodnotí její přínos následovně: „Nádherný hlas sílící od rolí lyrických k dramatické průbojnosti a výrazu a také její dychtivost po vědění“, která se projevovala v každé jí svěřené roli. V průběhu času se její dobře proškolený hlas proměnil do té míry, že se původní představitelka něžných lyrických rolí dokázala zdárně vyrovnat s náročnými partiemi dramatickými a dokonce i mezzosopránovými.

Z jejích rolí v českém repertoáru si připomeňme ještě Blaženku ve Smetanově Tajemství, Jitku v Daliborovi a Krasavu v Libuši, dále Hedviku v Čertově stěně či Kněžnu ve Dvořákově Čertu a Káče.

Významné místo v repertoáru Evy Zikmundové zaujímají opery Leoše Janáčka. V Její pastorkyni záhy opustila Karolku, která podle vlastních slov Evy Zikmundové jí svým typem nebyla příliš blízká, aby se zhostila role Jenůfy a posléze Kostelničky, v nichž mohla výrazně uplatnit všechny kvality svého vyzrálého hlasového i jevištního projevu. V závěrečné fázi svého působení v Národním divadle byla představitelkou role Rychtářky.

Jednou z jejích nejúspěšnějších postav byla titulní role v Kátě Kabanové, se kterou se představila i v zahraničí, například při proslulém zájezdu Opery Národního divadla na festival v Edinburghu. V mnoha představeních uplatnila své pěvecké i herecké kvality v roli Lišáka Zlatohřbítka v Gregorově a Štrosově inscenaci Příhod lišky Bystroušky. V pozdější inscenaci účinkovala v dvojroli Paní revírníková-Sojka. A v neposlední řadě jí bylo dopřáno ztvárnit postavu Emilie Marty ve Věci Makropulos.

Vystoupila také ve dvou inscenacích Julietty Bohuslava Martinů. Poprvé to bylo v roli Pána, podruhé v postavě Obchodnice s ptáky. S jejím naturelem velmi souzněla hlavní role Katreny v Suchoňově Krútňavě. 

Zajímavé úkoly přinesla Evě Zikmundové původní operní tvorba. V Jeremiášových Bratrech Karamazových to byla postava Kateřiny Ivanovny, v opeře Julia Kalaše Nepokoření postavy Márii a Aleny, v Jezeru Ukereve skladatele Otmara Máchy role Lí a v průkopnickém Liškově uvedení opery Víta Nejedlého Tkalci role Heinrichové. V řadě představení vystoupila v roli Krtonožky v dětské opeře Evžena Zámečníka Brouk Pytlík. 

V první inscenaci Verdiho Nabucca v Národním divadle byla představitelkou Feneny, v Simonu Boccangerovi ztvárnila hlavní ženskou roli Amélie, v mnoha reprízách vystoupila jako Flora Bervoix v Traviatě. V Mascagniho Sedláku kavalírovi ztvárnila postavu Santuzzy, v Leoncavallových Komediantech roli Neddy.

V Čajkovského Evženu Oněginovi byla výtečnou představitelkou své vysněné role Taťány, v Pikové dámě Lízy. V opeře skladatele Nazira Žiganova Musa Džalil účinkovala v postavě manželky titulního hrdiny. Diváci se s ní mohli setkat rovněž ve dvou operách Sergeje Prokofjeva, které na Národním divadle režíroval Georgij Ansimov. Bylo to v rolích Ljubky v Semjonu Kotkovi a Heleny Bezuchovové ve Vojně a míru.

Šíři svých možností prokázala ve svých mozartovských rolích, kterými byly Hraběnka ve Figarově svatbě, Druhá dáma v Kouzelné flétně a především Donna Elvíra, kterou poprvé zpívala a hrála v provedení Dona Giovanniho v italštině, jež nastudovali dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Václav Kašlík v roce 1969.

Z postav, které Eva Zikmundová vytvořila v operách soudobých skladatelů, připomeňme Ellen Orfordovou v Brittenově Peteru Grimesovi a Betty Doxy v jeho úpravě Gayovy Žebrácké opery.

Významné místo mají v rejstříku rolí Evy Zikmundové postavy wagnerovské. Jednou z jejích nejúspěšnějších rolí se stala Sieglinda ve Valkýře., vzápětí ztvárnila rovněž roli Fricky ve Zlatě Rýna. Prosadila se v operách Richarda Strausse. Brzy po svém příchodu do Národního divadla se představila v roli jedné ze Služek v Elektře a jednou z jejích doslova hvězdných rolí byla titulní hrdinka v Arabelle, které propůjčila jak všechny nuance svého pěveckého umění, tak noblesu a eleganci jevištního projevu, a s René Tučkem v roli Mandryky vytvořili doslova dokonalý pár. V Ariadně na Naxu se představila v roli Komponisty.

Jako jedna z mála českých pěvkyň se prosadila ve wagnerovském repertoáru i v zahraničí. Řadu let působila jako stálý host v berlínské Státní opeře, kde slavila velké úspěchy v rolích Sieglindy ve Valkýře a Alžběty v Tannhäuserovi, ale také Santuzzy v Sedláku kavalírovi. Sieglindu zpívala a hrála také v benátském divadle La Fenice, kde byl jejím partnerem v roli Siegmunda Wolfgang Windgassen. Působila také v divadlech v italském Janově, v Budapešti a na dalších scénách.

V závěrečné fázi svého působení v Národním divadle a posléze ve Státní opeře se díky svým zkušenostem a pracovní důslednosti výborně uplatnila jako asistentka režie. Pečovala o inscenace Karla Jerneka (Rigoletto, Traviata), byla asistentkou Karla Drgáče v inscenaci Mozartova Únosu ze Serailu a aktovek Alexandra von Zemlinského Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny, Nikolause Windisch-Spoerka v jeho představení Rusalky a především Dominika Neunera v jeho výtečném pojetí Verdiho Otella.

Z nahrávek Evy Zikmundové připomeňme její skvostný výkon v titulní roli Dvořákova oratoria Svatá Ludmila pod taktovkou Václava Smetáčka, postavu Plačky v nahrávce čtvrttónové opery Aloise Háby Matka, roli Poběhlice, kterou nazpívala v nahrávce Janáčkovy opery Z mrtvého domu pro firmu Decca a Lišáka z Gregorových Příhod lišky Bystroušky.

Eva Zikmundová se rovněž věnovala překladu, ale především je nutné vyzvednout její dlouholetou pedagogickou činnost. Ve výše zmíněném článku Radmily Hrdinové v Hudebních rozhledech se k ní vyjadřuje sama Eva Zikmundová: „Nechápeme-li pedagogiku jen jako dril hlasivek, ale jako kultivaci studentovy osobnosti, měli bychom se zamýšlet nad pojmem pokory v umění. Poslání pedagoga viděla vždy nejen v oblasti pěvecké techniky a výrazu, ale v neposlední řadě i dnes v tolik potřebném nasměrování ve smyslu etiky pěvecké profese.“ Svým žákům se vždy snažila vštípit úctyplný vztah k Národnímu divadlu, který měla ona i ostatní umělci její generace. Jejím krédem bylo a je: „Netrhat zelená jablka jako zralá.“

Popřejme Evě Zikmundové do dalších let hodně zdraví a pohodových dní.