Každý záchvěv hlasivek se přenášel do celého těla. Vzpomínka na Kamilu Ungrovou

Letošní rok je opravdu bohatý na jubilea významných českých operních pěvkyň. 18. červen nám nabízí připomenout si jméno čelné sopranistky Kovařovicovy a Ostrčilovy éry v Národním divadle, první představitelky Jenůfy na naší první operní scéně, paní Kamily Ungrové.

 

Osobnosti české opery

Kamila Ungrová se narodila 18. června 1887 ve starobylém českém městě Kouřimi. Její otec byl regenschori a učitel hudby Karel Unger. Zpěv studovala na Pivodově hudební škole u jejího ředitele, Adolfa Piskáčka, staršího bratra hudebního skladatele Rudolfa Piskáčka, a později u Ludmily Procházkové-Neumannové.

Národní divadlo od zahájení své činnosti usilovalo o to, aby se stalo skutečně reprezentativní českou divadelní a operní scénou. Významným posunem byl počátek dvacátého století, kdy do čela souborů přišly pod patronací nového ředitele Gustava Schmoranze výrazné osobnosti: Jaroslav Kvapil v činohře a Karel Kovařovic v opeře.

Karel Kovařovic se s nebývalou energií pustil do plnění svých záměrů a tomu podřídil vše. Platilo to i o budování souboru. Zaujalo jej mladé, dvacetileté, jak se tehdy říkalo půvabné a jak se tehdy říkalo „kurážné“ děvče, s dobře proškoleným hlasem schopným velkých barevných odstínů, s mimořádně vřelým a procítěným přednesem a přirozeným jevištním projevem. Režisér Ferdinand Pujman o ní prohlásil (cituji podle zpěvaččina medailonku v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci): „Každý záchvěv hlasivek se u ní přenášel do celého těla a o pojetí jednotlivých operních postav nerozhodovala její subjektivní představa, nýbrž reálné lidské typy, což se projevovalo i na jejích výstižných maskách a detailech kostýmů.“

Karel Kovařovic si Kamilu Ungrovou obsadil do role Erota v inscenaci Gluckova Orfea a Eurydiky, jehož premiéra byla 10. listopadu 1906. Zastavme se na chvíli u tohoto představení. Interpretkou Eurydiky v něm byla Anna Slavíková. Její jméno dnes již znají jen znalci operní historie, ale v prvním dvacetiletí minulého století patřila k výrazným osobnostem Kovařovicova souboru. Protože i ona náleží k těm sólistkám, jejichž jména jsou letos spjata s kulatým výročím (narodila se před sto čtyřiceti lety, 11. května 1877), sluší se alespoň velmi krátce se u ní pozdržet. Byla především představitelkou mladodramatických a dramatických rolí.

Prosadila se například v Leonoře v Beethovenově Fideliovi, v postavách hrdinek oper Richarda Wagnera (Senta v Bludném Holanďanovi, Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi a především byla první Isoldou na scéně Národního divadla v Kovařovicově inscenaci Tristana a Isoldy, přičemž Tristana ztvárnil Theodor Schütz). Byla rovněž první českou představitelkou titulní hrdinky Straussovy Elektry a Maršálky v Růžovém kavalírovi. Zazpívala si i Libuši. Anna Slavíková zemřela v roce 1948.

Zpátky ke Kamile Ungrové. Ta ve své první roli obstála, a tak jí Kovařovic okamžitě přidělil další úkol, kterým byla postava Margiany v opeře Petera Cornelia Lazebník bagdadský. Premiéru dne 27. prosince 1906 zpívala ještě jako host, ale první reprízu v lednu 1907 už jako sólistka Opery Národního divadla.

V divadle se rychle prosadila, i když v prvních letech musela o své postavení bojovat především s tehdy populární Amálií Bobkovou. V mnoha desítkách postav, které za dvacet let svého působení v Opeře Národního divadla vytvořila (v řadě oper to byly i dvě až tři různé role) plně potvrdila předpoklady, pro něž byla angažovaná.

Její doménou byl především lyrický soprán, konkrétně smetanovské dívčí role, ale zdárně se dokázala vypořádat i s úlohami mladodramatickými. Zdeněk Nejedlý charakterizoval Kamilu Ungrovou jako vzácnou smetanovskou zpěvačku, která individuálně přispěla k novodobé smetanovské interpretaci.

Na scéně Národního divadla ztvárnila celkem třináct smetanovských rolí. V Braniborech v Čechách byla Ludiší, v Prodané nevěstě postupně Esmeraldou a Mařenkou, v níž vystoupila pod taktovkou Otakara Ostrčila i v jubilejním tisícím představení této opery na Národním divadle 30. května 1927, když partnerem v roli Jeníka jí byl Otakar Mařák a Kecala ztvárnil Emil Pollert. V Daliborovi se setkala s postavou Jitky, ve Dvou vdovách vystřídala Lidku i Karolinu, v této roli se také s Národním divadlem 3. června 1928 rozloučila. V Hubičce vyměnila rozjásanou Barče za vážnou Vendulku, v Tajemství velmi přesvědčivě vytvořila roli Blaženy a v Čertově stěně se představila jak v roli zamilované Katušky, tak v postavě Hedviky, zpola dítěte-zpola ženy, jak tuto roli charakterizoval Zdeněk Nejedlý, který v Ungrové viděl její ideální představitelku už krátce po jejím angažmá, i když ve skutečnosti se s postavou setkala až o dlouhou řadu let později. A pro úplnost přidejme i Prvního a Druhého žence za scénou v Libuši.

Její spjatost se Smetanovou tvorbou byla natolik silná, že občas kritika pěvkyni vytýkala, že tento rys svého projevu přenáší i na jiné role, jako byly titulní hrdinka Charpentierovy Louisy či Jenůfa v Její pastorkyni.

S operami Antonína Dvořáka se překvapivě setkala nejdříve na několika reprízách v titulní ženské roli opery Čert a Káča, v jednoaktovce Tvrdé palice byla představitelkou Lenky, v Dimitrijovi Xenie (s touto rolí se setkala i v Musorgského Borisi Godunovovi). V Rusalce se publiku mnohokráte představila v postavě První žínky a v závěru své kariéry ztvárnila rovněž Julii v Jakobínovi.

Z jejích dalších postav v českém repertoáru připomeňme Růženu ve Škroupově Dráteníkovi, Lidunku z Blodkovy opery V studni, Mladu ve Fibichově Šárce. V Kovařovicových operách se postupně setkala se třemi postavami v Psohlavcích, s Kozinovou ženou Hančí, s manželkou Lammingera Kateřinou a s Dorlou, v opeře Na starém bělidle byla půvabnou komtesou Hortensií, v Zichově Malířském nápadu Dceruškou správcovou a dále představitelkou titulní role ve Foersterově Jessice.

Jak už bylo řečeno výše, při Kovařovicově premiéře Janáčkovy Její pastorkyně byla představitelkou titulní role. Zopakovala si ji i v reprízách dalšího nastudování Otakara Ostrčila a byla rovněž představitelkou titulní role v Ostrčilově inscenaci Káti Kabanové v roce 1922.

Kamila Ungrová vytvořila rovněž slušnou řádku postav v kdysi uváděných a dnes už zapomenutých českých operách. Zmiňme se alespoň o třech: o roli Violy ve Weisově Blížencích, kteří jsou operní adaptací Shakespearova Večera tříkrálového, o Veronice v Malíři Reinerovi Františka Picky a o Mici Schlägerové v opeře brněnského šéfa opery a propagátora Janáčkova díla Františka Neumanna Milkování.

Řadu výborných příležitostí přinesla Kamile Ungrové opera francouzská. Už jsme se zmínili o Charpentierově Louise, v Bizetově Carmen byla představitelkou Micaely, Frasquity i Mercedes, titulní roli ztvárnila v Thomasově Mignon a v Offenbachových Hoffmannových povídkách postavu Giuletty. V Auberově Němé z Portici se setkala s rolí Elvíry, v Meyerbeerových Hugenotech s rolí panoše Urbaina, ve Wertherovi s Lotty, tedy hlavní ženskou rolí.

Zajímavých rolí se dočkala v operních dílech německých autorů. Byly to například postavy Anny v Marschnerově Hansi Heilingovi, Astarot v Královně ze Sáby Karla Goldmarka a May v Domácím cvrčkovi téhož autora, v Humperdinckově Perníkové chaloupce byla představitelkou Dennice a v Lortzingově Caru a tesařovi role Marie. V Nicolaiových Veselých paničkách windsorských ztvárnila postupně postavy Anny a paní Fordové, v operní tvorbě Richarda Wagnera se setkala s rolí Gerhildy ve Valkýře, Pastýře v Tannhäuserovi a Kouzelné děvy Klingsorovy v Parsifalovi. Dva významné úkoly ji čekaly v operách Richarda Strausse, byla to Žofie v Růžovém kavalírovi a Herodias v Salome.

Erota v Gluckově Orfeovi a Eurydice si Kamila Ungrová zopakovala i v dalším nastudování opery v roce 1912 a v poslední repríze této inscenace jej dokonce na záskok vyměnila za roli Eurydiky. V Mozartově Donu Giovannim (tehdy dle dobového úzu uváděném pod titulem Don Juan) zpívala a hrála Zerlinu, ve Figarově svatbě Zuzanku, v Kouzelné flétně nejdříve Paminu, posléze Papagenu.

Z jejích dalších velkých rolí jmenujme ještě Musettu v Pucciniho Bohémě, Neddu v Leoncavallových Komediantech, titulní hrdinku v Madame Butterfly a Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi.

Po odchodu z Národního divadla se Kamila Ungrová začala soustavně věnovat pedagogické činnosti. Nejprve soukromě (její lekce navštěvovala například i herečka Hana Vítová), v letech 1948-1961 na pražské Akademii múzických umění, kde se mezi jejími žáky setkáváme například se jmény Jindřicha Jindráka a Naděždy Kniplové.

Kamila Ungrová zemřela 7. ledna 1971 v Praze a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově.