Trhák závěru sezony: Otello v Londýně s debutem Jonase Kaufmanna

Verdiho Otello v Covent Garden
Nejvyššímu zájmu operních fanoušků i odborníků se minulý týden těšila premiéra (21. června) Verdiho předposlední opery Otello v Royal Opera Covent Garden v Londýně. Hlavním magnetem představení bylo první vystoupení slavného tenoristy Jonase Kaufmanna v titulní roli. Umělec se více než rok potýkal s různými zdravotními problémy, a tak se také ozývaly obavy, zda tuto náročnou produkci neodřekne. Dirigent Antonio Pappano ale v umělce a jeho schopnosti vkládal plnou důvěru, což se vyplatilo a inscenace se zřejmě stane trhákem závěru londýnské operní sezony. Představení z 28. června bude také živě vysíláno do světové sítě kin a pak zřejmě distribuováno jako DVD.

Tmavě zabarvený tenor Jonase Kaufmanna je kritiky srovnáván s nejslavnějšími tenoristy, kteří vytvořili operní part žárlivého Maura za více než posledních sto let. Tenorista podle všech kritiků dopadl velmi dobře a navíc vložil do role mnoho svého osobního charismatu a hereckých zkušeností. Výborně ho doplňuje a podle některých kritiků dokonce trochu zastiňuje vynikající italská sopranistka Maria Agresta (tu jsme poznali na koncertu s Petrem Nekorancem), která v tragické postavě Desdemony dojímá a její Ave Maria kritika považuje za emocionální vrchol večera. Neméně účinně pěvecky i herecky zaujme představitel Jaga, italský barytonista Marco Vratogna.

Tradiční shakespearovská inscenace Keitha Warnera (která se setkává s rozdílnými přijetími u kritiků) využívá kontrastů velkolepých benátských prostor a intimity domova Otella a Desdemony. Promyšlená výprava Borise Kudličky pracuje mimo jiné s proměňujícím se symbolem Benátek – plastikou lva u Sv. Marka – v průběhu celé tragédie tak, aby z něho v závěru zůstalo jen roztříštěné torzo. Ve výpravě i kostýmech je výrazně traktována také arabská výtvarná estetika. Velmi vypracovaně působí kostýmy renesančních střihů švýcarského výtvarníka Kaspara Glarnera (je to jeho první angažmá v Covent Garden). Oslnivého nastudování se dílu dostalo díky hudebnímu vedení již zmíněného Antonia Pappana.

Další reprízy následují 24. a 28. června 2017 a sedm červencových představení do 15. července 2017, ve kterých již třikrát vystupuje druhé, také velmi zajímavé obsazení – americký tenorista Gregory Kunde, německá sopranistka Dorothea Röschmann (jejíž Desdemona byl velmi úspěšná nedávno v Drážďanech) a srbský barytonista Željko Lučić. Větší část repríz je již nyní beznadějně vyprodána.

Boris Godunov v Berlíně
V sobotu 17. června proběhla v berlínské Deutsche Oper premiéra Musorgského opery Boris Godunov. Jedná se o koprodukční inscenaci s Royal Opera Covent Garden v Londýně a inscenátoři zvolili původní verzi z roku 1869, která neobsahuje takzvaný Polský akt a vzhledem k nepřítomnosti postavy Mariny Mníškové je tak ještě oslaben ženský element celého díla.

Po londýnské premiéře v polovině března tohoto roku následovala berlínská inscenace se zcela novým obsazením, do kterého přešel pouze estonský basista Ain Anger, který v Londýně zpíval kronikáře mnicha Pimena. V Berlíně ale již zpívá titulní postavu (v Londýně krutovládce Borise ztvárnil Bryn Terfel) a německá kritika považuje jeho výkon za jedno z hlavních pozitiv představení.

Ain Anger se specializuje hlavně na wagnerovské party (především Fasolt, Fafner, Hunding, Hagen v tetralogii Prsten Nibelungův, Daland v Bludném Holanďanovi, Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi) a role v operách Modesta Petroviče Musorgského (Dosifej v Chovanštině nebo právě Pimen, kterého zatím zpíval v Paříži, Barceloně, Mnichově). V repertoáru má i part Knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi a postupně v posledních třech letech omezil role románského repertoáru (například Mefistofeles v Gounodově Faustovi, Ramfis ve Verdiho Aidě). Kritici na berlínském vystoupení ocenili především opravdu velký, temně zabarvený, znělý, a též velmi dobře ovládaný hlasový fond, schopnost pěveckého výrazu i herecké schopnosti, zvláště uplatněné ve věrohodných scénách blouznění a halucinací.

Za druhou hvězdu představení kritiky označují představitele Pimena, basistu narozeného ve Splitu, Anteho Jerkunicu, který má podobný repertoár jako jeho kolega v hlasovém oboru Ain Anger, se kterým se již několikráte na světových jevištích, například v Londýně nebo Mnichově, potkal, především v představeních oper Richarda Wagnera. Část jejich repertoáru je totožná (Fafner, Hundig, Daland a také Kníže Gremin), ale Ante Jerkunica zpívá také Albericha, Titurela v Parsifalovi nebo Krále Marka v Tristanovi a Isoldě. Často také vystupuje i v roli Sarastra a na konci roku 2017 by měl vystoupit jako Vodník v Dvořákově Rusalce v Teatro Colón v Buenos Aires. Třetí hvězdou představení je sbor Deutsche Oper a dětský sbor.

Scénografie Miriam Buether je hodnocena jako „britsky praktická“ s použitou symbolikou výseků ruské architektury, ikonopisectví i zdůrazněním propagandistických prostředků nutných k udržení moci. Propaganda a nástroje udržení moci jednotlivcem za každou cenu jsou také hlavním tématem výkladu zkušeného britského operního režiséra Richarda Jonese. Spolehlivého nastudování se dílu dostalo pod taktovkou hostujícího dirigenta Kirilla Karabitse, rodáka z Kyjeva. Celkem šest představení až do 7. července 2017.

Arena di Verona otevírá Verdiho Nabuccem
Letošní letní sezona Areny di Verona, jednoho z nejvýznamnějších operních jevišť pod širým nebem, se letos otevřela zcela novou inscenací Verdiho opery Nabucco.

Inscenace přináší zajímavý výklad, koncepčně odlišný od tradiční místní praxe, která se vždy spíše přikláněla k výpravným režiím popisnějšího stylu. Inscenace Francouze Arnauda Bernarda, kterého zná český divák jako režiséra poslední (a více než problematické) inscenace Pucciniho Tosky na pražském Národním divadle (recenze z obou premiér najdete zde a zde), se i v tomto případě inspiruje politickými událostmi a filmovými díly.

V Praze byl hlavním inspiračním zdrojem úspěšný německý film Životy těch druhých (s námětem sledování umělců v bývalé NDR členy Stasi) a ve Veroně přenesl režisér děj Verdiho opery z Babylónie do devatenáctého století, do takzvaného risorgimenta, období italských dějin s námětem boje za svobodu a sjednocení Itálie. Zjevnou výtvarnou inspirací mu byl film Luchina Viscontiho Vášeň. Dle prvních recenzí a souhlasného potlesku při premiéře zvolená dějinná paralela funguje. Na výpravné, věrně historizující scéně Alessandra Camery tvůrčí tým inscenuje opulentní obrazy konfliktního soužití Italů (= Židů v původním ději Nabucca) a představitelů rakouské monarchie (= babylonský establishment v čele s Nabuccem a jeho domnělou dcerou Abigaile), kteří okupovali část severní Itálie. Dějiny Itálie jsou v inscenaci zobrazeny s mnoha efekty pouličních bojů, dobývání Milána (včetně kanonády) nebo živých koní při jízdě kavaleristů. Habsburkové (tedy Nabucco) se promenují v nablýskaných uniformách a režisérův výklad (režisér je též autorem kostýmních návrhů) se neomezuje jen na popis rakousko-italských střetů, ale také výrazně využívá princip divadla na divadle. Zásadní součástí nového příběhu je totiž původní premiéra Verdiho Nabucca (1842) na scéně Teatro alla Scala, která byla jedním z impulsů pro demonstraci revolučních idejí.

Pod taktovkou Daniela Orena v premiérovém představení zpívali George Gagnidze, gruzínský barytonista, specializující se na dramatický italský obor. Premiérovou Abigaile se stala Tatiana Melnychenko, dramatická sopranistka z Ruska, která v posledních letech vystupuje převážně pouze ve dvou verdiovských rolích Lady Macbeth a právě Abigaile (také v Met) na mnoha světových scénách. První publikované ohlasy převážně kladně hodnotí všechny pěvecké výkony i práci sboru (samozřejmě tradičně musel být zopakován sbor Va, pensiero…).

Premiérový večer ve veronské Aréně sledovalo přes 14.000 diváků a to i přes úmorné vedro, které v páteční večer 23. června 2017 panovalo. V plánovaných dvanácti představeních nové inscenace se vystřídá několik pěveckých obsazení – Nabucca, respektive Abigaile budou zpívat další tři interpreti: Leonardo López Linares, Boris Statsenko, Sebastian Catana, respektive Rebeka Lokar, Anna Pirozzi, Susanna Branchini. A všechny další role též disponují dvěma nebo třemi obsazeními, za dirigentským pultem vystřídá v pozdějších reprízách Daniela Orena španělský dirigent Jordi Bernàcer.

Liška Bystrouška v Austrálii
Victorian Opera v Melbourne připravila inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v anglickém překladu jako The Cunning Little Vixen. Celkem produkce počítá se čtyřmi červnovými představeními (s premiérou 22. června 2017) a jedním červencovým. Inscenace Stuarta Maundera je zjevně inspirovaná televizní produkcí (a to nejen animovaných a loutkových) dětských pořadů, ve kterých se setkává zvířecí a lidský svět. Na jednoduché scéně Richarda Robertse a ve výrazně barevných kostýmech Rogera Kirka se odehrává příběh životního cyklu a přírody v jejích proměnách.

Bystroušku zpívá mladá australská sopranistka Celeste Lazarenko, která byla známá spíše jako interpretka starší hudby především se souborem Pinchgut Opera v Sydney. Lišákem je pak zkušená australská sopranistka Antoinette Halloran, známá i z filmových produkcí a muzikálů. Vytvořila také v roce 2007 titulní roli Rusalky ve Dvořákově opeře. Revírníkem je pak barytonista Barry Ryan, jenž se stejně jako jeho partnerky soustředí především na kariéru na domácích jevištích. Představení diriguje Jack Symonds, který neúnavně na australském kontinentu, zejména na scéně v Sydney Chamber Opera (kde pracuje ve funkci uměleckého ředitele) uvádí hudebně-dramatická díla dvacátého století, často mimo běžný repertoár.

Nahrávka týdne

Giovanni Alberto Ristori – Cantatas for Soprano. Oboe Concerto. Ensemble Diderot, dirigent Johannes Pramsohler. Audax Records 2017 (1 CD). María Savastano, mladá sopranistka narozená v Buenos Aires, se zatím uplatnila po angažmá ve svém rodišti a pak na francouzských scénách v rolích klasicistního repertoáru (Mozartova Servilia, Zuzanka a Serpetta v La finta giardiniera, Elisetta v Cimarosově opeře Il matrimonio segreto). Temperamentní umělkyně s příjemně témbrovaným hlasem teď přichází s originálním projektem, ve kterém „křísí“ dílo dnes polozapomenutého italského skladatele Giovanniho Alberta Ristoriho (1692–1753), spjatého především se saským dvorem Augusta II. a později Augusta III. v Drážďanech. Tam působil nejen jako dvorní učitel hudby a člen dvorské kapely v různých funkcích, ale také jako dobově úspěšný skladatel převážně vokálních žánrů (s větším množstvím církevních skladeb) v italském stylu.

Ristoriho dílo bylo prozatímním nahráváno jen minimálně (Divoti affetti alla Passione di Nostro Signore – Esercizi per l’Accompagnamento pro label Accent nebo průřezové antologie zabývající se hudbou na drážďanském dvoře, a také historicky významná komická opera Calandro).

Nahrávka nabízí tři dramatické kantáty Lavinia a Turno, Didone abbandonata a Nice a Tirsi (dvě poslední ve světových nahrávacích premiérách), doplněné koncertem pro hoboj (také světová nahrávací premiéra se sólistou Jonem Olaberriou ze Španělska). První z kantát má za námět příběh královny Lavinie z mytologických příběhů zakladatelů Říma. Lavinia, dcera krále Latina, byla zasnoubena rutulskému králi Turnovi, ale podle věštby se neměla Lavinia provdat za muže z rodu Latiů, a tak se stal jejím mužem Aeneas z Tróje. Druhá kantáta pak ve známém příběhu i vícekrát použitém textu zpracovává zármutek kartaginské královny Didony, kterou opustil právě Aeneas. Příběh třetí kantáty o nešťastné lásce pak vznikl bez opory v mytologických příbězích. Všechny tři kantáty pocházejí z Ristoriho závěrečné tvůrčí etapy po roce 1745. Sopranistka nabízí velkou schopnost dramatického výrazu i potřebnou hlasovou pohyblivost, spojenou s kvalitní srozumitelností slova.

Tradičně pojaté čtyřdílné Ristoriho kantáty dávají možnost změny výrazů od zármutku přes naději či radost až k pomstě. Ensemble Diderot, komorní soubor z Paříže pod vedením Johannese Pramsohlera, velmi stylově pracuje s dobovými předepsanými tempy a dává krátkým kantátovým útvarům (ač jedna z nahraných árií trvá přes 9 minut) i na malém prostoru dojem velkého dramatu ženského osudu. Pozoruhodná a působivá nahrávka, která dává nahlédnout do skladatelské a interpretační úrovně drážďanského dvora první poloviny osmnáctého století, do dvorské hudební kultury, se kterou byla také spjata řada hudebních osobností pocházejících z Čech.

Operní humor
Gioachino Rossini (1792–1868), slavný italský skladatel, byl jako většina umělců nucen čas od času posuzovat umělecké schopnosti adeptů hudby. Stejně jako většina kolegů tak činil jen s velkým osobním sebezapřením.

Jednou musel vyslechnout mladého sebevědomého barytonistu, kterého horlivě doporučoval jeden z jeho přátel. Mladý muž s velkou vervou přezpíval několik árií a písní, místy ovšem dosti falešně, a pak Mistrovi položil sugestivní otázku: „Mistře, domnívám se, že mám celkem slušný hlas. Myslíte, že bych se mohl v nějakém oboru uplatnit?“ Gioachino Rossini neztratil duchapřítomnost a odpověděl: „Samozřejmě, že takový obor existuje. S vaším zvučným hlasem můžete udělat velkou kariéru – jako dražební vyvolávač!“