Poznamenaní aneb Warlikowského slabikář moderní výtvarné kultury

Franz Schreker (1878–1934) je znovuobjevovanou skladatelskou osobností německé opery. Vzkříšení jeho děl, jež nebyla uváděna po roce 1933 z důvodů nevhodného skladatelova původu, započalo již během sedmdesátých let dvacátého století. Některá jeho pozdní díla, například opera Christophorus oder Die Vision einer Oper (Christophorus aneb Vize jedné opery), zkomponovaná roku 1929, byla uvedena až v časově vzdálené posmrtné premiéře roku 1978 ve Freiburgu.

Schrekerovo operní dílo, ve kterém pod vlivem Wagnerovy koncepce Gesamtkunstwerku byl skladatel i autorem libret (s výjimkou operní prvotiny Die Flammen (Plameny), provedené za jeho života pouze koncertně ve Vídni roku 1902), se vyznačuje nebývalou jednotou slova a hudby. Většina libret nevychází z jediné konkrétní literární látky (vyjma pozdní opery Der Schmied von Gent (Kovář z Gentu) podle Charlese de Costera), ale syntetizuje tematicky, dramaturgicky i obsahově několik literárních inspirací ze světové literatury. Skladatel zanechal devět dokončených oper (z nichž Das Spielwerk und die Prinzessin z roku 1913 byla přepracována do zásadně pozměněné verze jako Das Spielwerk z roku 1920), rozsáhlejší melodram s možností jevištní realizace Das Weib des Intaphernes (1932) na text Eduarda Stuckena a fragment opery se staroegyptskou látkou Memnom.

Schrekerova operní tvorba se vyznačuje nejenom syntetizujícím literárním jazykem, který vychází ze základny literární dekadence a obsahuje i silné vlivy romantické tvorby a práce z oblasti umělé pohádky, ale vykazuje také silný vliv wagnerovských příběhů. Ostatně Richard Wagner a generace německých neoromantiků jsou ve Schrekerově hudební řeči, navíc obohacené o impresionistickou zvukomalbu, slyšet nejvíc.

Dalším znakem jeho námětů je značný autorův zájem o erotiku a psychopatologii. V období na přelomu století, kdy se veřejnost již měla možnost šíře seznámit s převratnou freudovskou teorií podvědomí a lidské sexuality, do té doby hluboce tabuizované, záhy upoutala zájem umělců více oborů psychopatologická témata. Opera Poznamenaní je toho ostatně výrazným příkladem, libreto dokončené v roce 1911, výrazně tematizuje fetišismus, sexuální promiskuitu i sex bez lásky. Navíc zpracovává také dvě ze zásadních témat umění vůbec – postavení umělce a tvůrce (které se objevuje v Schrekerově operním díle opakovaně) a vztah krásy a ohyzdnosti.

Základní literární inspirací Schrekerovy opery, především v charakterizaci postav ohyzdného hrbáče Alviana Salvaga a krásné malířky Carlotty, je pohádka Oscara Wildea Infantčiny narozeniny z roku 1899, na kterou skladatele upozornil jeho přítel skladatel a dirigent Alexander von Zemlinsky. Ten text později zhudebnil jako jednoaktovou operu Der Zwerg (Trpaslík, 1922). Wildeovou tragickou pohádkou se Franz Schreker poprvé zabýval už při kompozici pantomimy Der Geburstag der Infantin (Infantčiny narozeniny), kterou napsal pro letní zahradní scénu umělecké výstavy (Kunstschau) ve Vídni roku 1908. Ač šlo spíše o příležitostnou skladbu, baletní pantomima s choreografií Elsy Wiesenthal slavila při prvém uvedení značný ohlas. Hudebně se pak udržela i v koncertním repertoáru jako stejnojmenná baletní svita, takto upravená skladatelem v roce 1923.

Vedle Wildeovy předlohy ale Schreker adaptoval do libreta i motivy z Wedekindova dramatu Hidalla a najdeme tu také drobné výpůjčky třeba z Wildeových a Maeterlinckových dramat, tragédie Fiorenza Thomase Manna a dalších převážně literárních látek dekadentního okruhu.

Námět opery není složitý a je vlastně milostným dramatem tří charakterů, „poznamenaných“ fyzicky nebo psychicky. Znetvořený hrbáč (ve Warlikovského režii maskovaný jako Sloní muž ze známého filmu Davida Lynche) Alviano Salvago (charakterní tenor) zoufale miluje umění a chce městu Janovu darovat nádherný park s umělými jeskyněmi na ostrově, kde vybudoval vlastní říši krásy. Tomu ale chtějí jeho přátelé zabránit, protože podzemní prostory slouží k pořádání orgií. Při jednáních o předání parku se Alviano setkává s krásnou dcerou janovského starosty Carlottou (dramatický soprán). Carlotta se věnuje malířství a je fascinována Alvianovou vnitřní krásou. Konečnému sblížení obou postav zabrání zájem brutálního a přitažlivého šlechtice Tamareho (baryton), který Carlottu zneužije. Trojúhelník, ve kterém hraje významnou roli sublimace sexu v uměleckou tvorbu, končí tragicky smrtí Carlotty, trpící srdeční chorobou, i zavražděním Tamareho, kterého bodne zoufalý Alviano. Příběh se odehrává v renesanční Itálii, oblíbeném to ambiente generace německých a rakouských skladatelů dekadentních námětů, jako byli Schreker, Korngold nebo Zemlinsky.

Velká očekávání na režijní výklad díla renomovaného režiséra Krzysztofa Warlikowského, jehož inscenace Straussovy Ženy beze stínu právě na mnichovské první operní scéně sklízí obdiv při další sérii, se nenaplnila. Výtvarně kultivovaná scénografie Małgorzaty Szczęśniak odkazuje na řadu výtvarných děl minulosti i naší současnosti v širokém časovém rozmezí od Poslední večeře Leonarda da Vinciho až k současným instalacím v předních světových galeriích (například v londýnské Tate Gallery). Tuto kunsthistorickou vizualitu podporuje i výběr nábytkových kusů ze zlatého fondu nábytkářského designu dvacátého století včetně slavných jmen jako Marcel Breuer nebo Le Corbusier. Umělkyně, manželka režiséra a jeho stálá spolupracovnice, je i autorkou návrhů kostýmů, kde dovedně spojuje současný společenský oděv s estetikou art deca, především revuálních kostýmů podniků typu Folies Bergère ve scéně v jeskyni. Krzysztof Warlikowski pak bez větší stylizace kombinuje zpočátku realistickou hereckou akci (s odvolávkou právě na Lynchův film) s inscenovanými vizuálními odkazy na díla moderních výtvarníků (Philip Lorca DiCorcia, David Lachapelle, Cindy Sherman, Anish Kapoor a řady dalších, z nichž někteří jsou svými reprodukcemi zastoupeni v pečlivě připravené programové brožuře a jiní nikoliv).

Zásadní pro inscenaci operní scény tvorby portrétu Alviana, který maluje Carlotta ve svém ateliéru, je pak umělecká performance Mariny Abramović The Artist is present (Umělec je přítomen, 2010) v Museum of Modern Art v New Yorku. Co je zprvu pro diváka zábavné – hádat, které umělecké dílo co inspirovalo – se později stává poněkud stereotypní. A v případě umělecké akce této srbské umělkyně je v podstatě princip a účinek nepřenositelný do dynamicky pojatého operního výjevu. Což ostatně platí pro inscenaci jako celek, kdy právě přesycení diváka vizuálními výpůjčkami vede ke ztrátě divácké koncentrace a odvádí pozornost od vlastního příběhu. Režisér pak ale tyto prostředky ještě znásobí, když ve videoprojekci (Denis Guéguin) spojí tajemné pokoje známé z filmů Davida Lynche s postavami s myšími maskami (patrně pod vlivem Speigelmannova komiksu Maus).

Vrcholem je pak v posledním dějství delší projekce sestříhaných ukázek ze slavných filmů na téma setkání „kráska/dítě a monstrum“ (Kráska a zvíře, Upír Nosferatu, Frankenstein, Golem a další) s nepříliš organicky začleněným odkazem na utrpení židovského národa (což má být zřejmě symbol Schrekerových osudů i zavržení jeho díla v době národního socialismu). Ne vše ale spadá na vrub režisérského pojetí, dramaturgie libreta, zvláště pak prvních dvou aktů, není příliš šťastná, chybí výraznější akce a většina děje probíhá v dialozích o motivacích a tužbách hrdinů až do extatického duetu s přiznáním lásky Alviana a Carlotty. Třetí dějství pak slibuje možnosti podívané ve scéně orgie v jeskyni s baletem. Ten v zajímavých, jednotných kostýmech spojuje tanečnice a tanečníky takřka do androgynně nerozlišitelných postav (zřejmě odkaz na Pasoliniho film Saló), ale choreografie (Claude Bardouil) na špičkách se bohužel záhy okouká. Celkový dojem z režie je rozpačitý, výsledek nesoustředěný a v důsledku množství obrazů nejednotný a rozmělněný z hlediska inscenačního vizuálu.

Mnohé ale zachraňuje vynikající pěvecké obsazení. Řada středních i malých rolí, včetně epizodických (více než pětatřicet sólových úkolů) je adekvátně obsazena bez problematických výkonů. Právem na sebe poutá pozornost trojice zpěváků v rolích Alviana, Carlotty a Tamareho. Britský charakterní tenorista John Daszak odvádí v roli Alviana jako monstra s ušlechtilým srdcem, které nenávidí svůj obraz a chce ho přebít sbírkou uměleckých předmětů, výrazové a pěvecké maximum. Výborně si deklamačně poradil i s vloženým textem (vlastní slova Schrekera), který má mít zcizující účinek jako slovo tvůrce na počátku třetího dějství, ale vyznívá v inscenační koláži jen retardačně. V repríze měl tenorista ohlášenou indispozici, která se projevila úbytkem sil ve třetím dějství. Ale jeho duet s Carlottou vykazoval nevšední krásu a stal se pěveckým vrcholem večera.

Americká sopranistka Catherine Naglestad dává roli herecky potřebnou neurotičnost, oscilující mezi arogancí její společenské vrstvy a přecitlivělostí. Jde o suverénní pěvecký výkon (takřka bez stopy indispozice, kterou si na pěvcích vybíralo horké a dusné mnichovské počasí) ve vypjaté partii ve výborném souznění s oběma partnery. Brutální, sebestřednou a nejméně komplikovanou postavu milostného trojúhelníku zpívá uznávaný britský barytonista Christopher Maltman. Ten má s postavami operních svůdníků značné zkušenosti, ostatně platí za předního světového představitele Mozartova Dona Giovanniho. Výborný herecký představitel Tamareho ztvárňuje jako trochu vychloubačnou postavu, která si ráda užívá všechna potěšení života. Sytý, nádherně témbrovaný baryton pak dodává postavě smyslné kouzlo a určitou brutální přitažlivost v kontrastu s Carlottinou neurotičností. Z dalších výborně zazpívaných postav je třeba jmenovat Poláka Tomasze Konieczného jako Knížete Adorna nebo anglického basistu Alastaira Milese v roli Carlottina otce.

Absolutorium zaslouží hudební nastudování dirigenta Inga Metzmachera za pultem Bayerisches Staatsorchester. Ten s tímto tělesem vytváří opojný zvukový proud s dokonale vypracovanou strukturou vrcholů partitury. Detailní a vzorové vypracování zvláště vynikne v ryze orchestrálních místech díla. Ale dirigent má i velkou schopnost pochopení pěveckých možnosti, a silně obsazený orchestr (včetně části bicích v prosceniové lóži) nikdy nepřehluší sólisty.

Představení je naprosto mimořádným hudebním zážitkem. Režie i tak proslaveného tvůrce jakým je Krzysztof Warlikowski spočívá tentokráte (bohužel) v převážně v pseudointelektuální podívané zahlcené vypůjčenými obrazy, která diváka jako celek těžko uspokojí.

Hodnocení recenzenta:
hudební nastudování 95%
režie 50%

Münchner Opernfestspiele 2017
Franz Schreker:
Die Gezeichneten
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna a kostýmy: Małgorzata Szczęśniak
Světla: Felice Ross
Video: Denis Guéguin
Sbormistři: Sören Eckhoff, Stellario Fagone
Choreografie: Claude Bardouil
Dramaturgie: Miron Hakenbeck
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Kinderchor der Bayerischen Staatsoper
Ballett der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 1. července 2017 Nationaltheater Mnichov
(psáno z představení 11. 7. 2017)

Herzog Antoniotto Adorno – Tomasz Konieczny
Graf Andrea Vitellozzo Tamare – Christopher Maltman
Lodovico Nardi – Alastair Miles
Carlotta Nardi – Catherine Naglestad
Alviano Salvago – John Daszak
Guidobaldo Usodimare – Matthew Grills
Menaldo Negroni – Kevin Conners
Michelotto Cibo – Sean Michael Plumb
Gonsalvo Fieschi – Andrea Borghini
Julian Pinelli – Peter Lobert
Paolo Calvi – Andreas Wolf
Capitano di giustizia – Tomasz Konieczny
Ginevra Scotti – Paula Iancic
Martuccia – Heike Grötzinger
Pietro – Dean Power
Ein Jüngling – Galeano Salas
Dessen Freund – Milan Siljanov
Ein Mädchen – Selene Zanetti
1. Senator – Ulrich Ress
2. Senator – Christian Rieger
3. Senator – Kristof Klorek
Diener – Milan Siljanov
Kind – Solist/en des Tölzer Knabenchors
Ein riesiger Bürger – Milan Siljanov
Dienerin – Niamh O’Sullivan
1. Bürger – Harald Thum
2. Bürger – Thomas Briesemeister
3. Bürger – Klaus Basten
Vater – Yo Chan Ahn
Mutter – Eleanor Barnard
1. Jüngling – Burkhard Kosche
2. Jüngling – Tobias Neumann
3. Jüngling – Sebastian Schmid

www.staatsoper.de