Operní režisér William Kentridge a jeho výtvarné divadlo

S dílem výjimečné osobnosti dnešního operního světa, výtvarníka a operního režiséra Williama Kentridge, seznamuje nová výstava v salcburském Museum der Moderne. Ve dvou tematicky oddělených částech a dvou výstavních prostorách muzea je organizována přehlídka jak jeho režijně-scénografické tvorby (Rupertinum v samém centru Salcburku), tak jeho videofilmů, videoinstalací, tapisérií a objektů (moderní budova na vrchu Mönchsbergu přímo nad Salcburkem). Ač William Kentridge vystavuje relativně často své výtvarné dílo, zcela poprvé jsou komplexně představeny jeho operní projekty. Kentridgeovy operní režie, stojící mezi divadlem a uměleckým aktem, poznal český divák ve dvou vynikajících ukázkách, bohužel jen v přenosech z Metropolitní opery v New Yorku. Jeho inscenace Šostakovičova Nosu a Bergovy Lulu přinesly světovému publiku zcela originální a jedinečný zážitek.

William Kentridge (narozen 1955 v Johannesburgu) je osobností, která se věnuje řadě oborů. Vedle klasických výtvarných oborů (kresba a zejména grafika) je to operní režie, loutkářství, videoinstalace a nejrůznější formy filmových projektů, v poslední době se zabývá i návrhy tapisérií a sochařskou tvorbou. Salcburská výstava v historické budově Rupertina mapuje v několika okruzích jeho zásadní divadelní počiny. Prvá místnost expozice dokumentuje jeho počáteční divadelní činnost v jihoafrické tvorbě (v jeho rozsáhlém vzdělání najdeme také studium herectví a pantomimy) a soustřeďuje plakáty a kresby k převážně činoherním inscenacím.

Na operní scénu vstoupil William Kentridge v roce 1998 inscenací Monteverdiho opery Návrat Odyssea do vlasti. V redukované (cca devadesátiminutové) verzi využil principu divadla na divadle a na scéně půlkruhového středověkého divadla se poprvé spojil s loutkářským souborem Handspring Puppet Company, aby pomocí vysokých loutek (velikosti tři čtvrtě lidské postavy) přiblížil antický příběh modernímu divákovi. Přelomová inscenace je doložena videozáznamem, velkoformátovými kresbami a projekcí animovaných kreseb, které byly součástí představení. Zájem návštěvníků ale na sebe upoutává do nejmenších podrobností vypracovaná maketa scény, jejíž detailnost (stejně jako u dalších scénografických maket v expozici) bere dech. Výrazně se zde objevují oblíbené postupy Kentridgeových inscenací, ať je to spojení činoherce s loutkovými charaktery nebo projekce animovaných kreseb (v tomto případě vycházející z počátečního nápadu obrazu z ultrazvukového snímku dítěte prenatálního věku, který se pak rozvíjí tvůrčí asociativní metodou). Zájem o divadelní námět a zároveň absurditu všednosti je patrný i v promítaném filmu T + I z roku 1990, který je inspirován Wagnerovou operou Tristan a Isolda. Patnáctiminutový snímek beze slov je ale doplněn nejen Wagnerovým Liebestodem, ale také hudbou Glucka a Berlioze.

Specifické okruhy imaginace, použití méně obvyklých materiálů i ojedinělá výtvarnost projektů, silně vzdálené expresivitě většiny operně-režijních projektů ostatních tvůrců v devadesátých letech dvacátého století, jsou příznačné pro projekt Learning the Flute z roku 2003, který pak vyústil v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v bruselském Théâtre de la Monnaie (2004/2005). Tento veleúspěšný Kentridgeův nástup na světová jeviště v roli operního režiséra (a již široce uznávaného výtvarníka) odstartoval jeho jedinečnou kariéru. Ta se ale odvíjí spíše zvolna, s velkým důrazem na kvalitní a naprosto detailní přípravu všech projektů. Není divu, že na jednotlivých režijních zakázkách Kentridge pracuje několik let. Jednotlivé projekty pak většinou vyústí v různé další umělecké artefakty (grafická alba, bibliofilské knihy, umělecké publikace dokumentující inscenaci a projekt) a přípravné kresby i výtvarné objekty použité v inscenacích pak mohou samostatně sloužit jako výstavní objekty. Projekt Kouzelné flétny zastupuje album deseti velmi ceněných leptů lyrického charakteru s motivy ptáků (2006), kresby a filmová dokumentace inscenace.

Kentridgeův dlouhodobý zájem o estetiku surrealismu a absurdní náměty dostal plný prostor v inscenaci Šostakovičova Nosu z Metropolitní opery v New Yorku v roce 2010. Inscenace byla přenášena i do sítě českých kin, ale bohužel domácí sály nijak zvláště nenaplnila. To byla velká škoda, protože tato naprosto originální výtvarná férie byla dokonalou výjimkou v jinak dosti konzervativním přístupu k režii na této velké scéně, ale především nabídla divákům celého světa neuvěřitelně dynamický vizuální svět operní imaginace. William Kentridge na základě této režijní objednávky odcestoval do Ruska, aby v rámci přípravy shromáždil množství ruských tiskovin z dvacátých let dvacátého století (tedy z doby vzniku Šostakovičovy operní adaptace Gogolovy stejnojmenné fantaskní povídky), a také se věnoval důsledně studiu dobové ruské kinematografie a postupů ruského avantgardního umění této epochy. Nashromážděný materiál byl pak plně využit ve vlastní inscenaci, a to zcela svébytným způsobem. William Kentridge použil další svoji oblíbenou výtvarnou techniku a ve vizuální inscenaci masivně zapojil postupy papírové koláže (jak v prospektech scény, tak při tvorbě kostýmů), samozřejmě nechyběly ani projekce animovaných kreseb. Poprvé zde na velké scéně spolupracoval s výtvarnicí kostýmů Gretou Goiris, která skvěle převedla jeho nápady do návrhů kostýmů (s častým využitím potisků s motivy dobové typografie). Z této celosvětově obdivované inscenace najdeme v expozici nejen model proslulého ztraceného nosu, ale i soubor fotogravur, kresby a koláže k inscenaci. Zastoupen je i kostým s efektním střihovým nápadem.

I další světově očekávaná inscenace z roku 2015 v Metropolitní opeře v New Yorku nadchla operní publikum. Poslední vystoupení Marlis Petersen v titulní roli Bergovy Lulu – recenzi jsme přinesli zde (což byla mimochodem již její desátá inscenace tohoto operního titulu) přineslo temné představení s důrazem na existenciální rozměr předlohy. William Kentridge se tentokráte nechal inspirovat dvěma rozdílnými výtvarnými světy z období Výmarské republiky. Na jedné straně to byly koláže Kurta Schwitterse směřující k abstrakci, na druhé straně pak figurální malby a kresby německých expresionistů z prostředí velkoměsta, především díla Georga Grosze a Otta Dixe. Tuto inscenaci zastupuje především jedinečná maketa a také později natočený videofilm Right Into Her Arms.

Zatím poslední inscenací a také hlavním důvodem pro organizaci Kentridgeovy výstavy v Salcburku je zcela nová podoba Bergova Vojcka, připravená pro letošní salcburský festival v koprodukci s Met. S Büchnerovým činoherním námětem se William Kentridge setkal již v roce 1992 při přípravě inscenace Woyzeck on the Highveld (s využitím vysokých loutek) Současná salcburská inscenace je opět jedinečná a představuje Kentridge ve vrcholné formě. Schopnost jeho imaginace je opět velmi přesvědčivá a představení nemá slabého místa. Tentokráte jsou iniciačními vizuálními momenty hrůzné filmové záběry a fotografie z první světové války a důležitou roli hraje v inscenaci nejen animovaná kresba (v projekci), ale zejména technika asambláže. Celá scéna je vytvořena touto technikou shromáždění a uspořádání trojrozměrných elementů (v tomto případě hlavně nábytku, jeho částí a lávek) do celku se zcela novými souvislostmi a asociacemi. Výstava obsahuje nejen důmyslnou plastiku koně ze židlí, ale opět velmi precizní model, kresby a kolážované objekty.

Po zhlédnutí inscenace Vojcka (v repríze 27. srpna) musím ale konstatovat obrovský rozdíl mezi vnímáním přenosu Kentridgeových inscenací v kině, kdy nevědomě musíme sledovat střihový rytmus přenosu, a skutečným vjemem z divadelní inscenace. Neustálé proměny scénografické stavby, projekce a pohyb na scéně poněkud odvádějí od samotné emocionality příběhu a postav. Tolik můj subjektivní dojem ze skvělého představení, ve kterém snad až příliš perfektní a propracovaná vizuálně-režijní složka přebíjela hudbu a pěvecké výkony. V souvislosti s pohybem na scéně je třeba uvést i neuvěřitelně vypracovanou choreografii této opery, vypočítanou na desetiny sekundy přesně, v přesné rytmizaci scénografických proměn a projekcí.

Kentridgeovy projekty by se nedaly realizovat bez obrovského nasazení všech představitelů. Spolupráce s tímto umělcem může být sice vysoce namáhavá, ale ve výsledku se stává nesmírně obohacující. Jako Lulu předvedla Marlis Petersen zcela výjimečný výkon a ve Vojckovi pak Asmik Grigorian v roli Marie předvádí výkon hodný totálního divadla. Dokonalé propojení zpěvu a herectví (včetně krásného vzhledu, kdy konečně dostává tato postava plné opodstatnění obdivu a tužeb všech členů posádkového města) i strhující pohybové schopnosti dávají divákům fascinující zážitek. Fascinující je i divadelní svět Williama Kentridge. Můžeme tedy jen doufat, že Vojcek bude přístupný alespoň záznamem a tento jedinečný tvůrce vytvoří ještě řadu nezapomenutelných inscenací.

William Kentridge
Thick Time: Installationen und Inszenierung
29. července – 5. listopadu 2017 Museum der Moderne Salcburk (v prostorách Mönchsberg a Rupertinum)
Otevřeno denně (mimo pondělí) 10.00 – 18.00, ve středu prodloužená otevírací doba do 20.00

www.museumdermoderne.at