Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (6)

Zase jsem nevěděl kudy kam. U Aborn Opera Company jsem se spřátelil s barytonem Ernestem Tortim, synovcem kardinála Tortiho z Neapole. Když jsem mu vyprávěl o svých zážitcích s panem Barronem, zavedl mě ke svému maestrovi Giovannu Gravinovi. Gravina býval slavný basista. Bohužel zemřel na vrcholu kariéry. Podlehl zranění, které utrpěl při souboji v Lazebníku sevillském a za několik týdnů pak zemřel. Když jsem k němu přišel, žil se svou ženou a dospělou dcerou v bytě, který mu platil Enrico Caruso.Byli spřáteleni a Caruso ho obdivoval. Gravinova výuka byla jednoduchá. Zpívali jsme prostě stupnice, a já se zlepšoval. Nějakými odbornostmi mě nikdy nezatěžoval, učil metodou starých italských mistrů. Zpíval bas a já byl tenor, proto mi nikdy nepředzpívával. Jen dával pozor, abych hlas nepřepínal a pořád se při zpěvu trochu usmíval. Bral jsem u něj tři hodiny týdně, vždycky teprve večer po práci.

Maestro trval na tom, abych u nich večeřel. Na stole vždycky stála karafa vody (říkal jí „champagne bianco“) a pokaždé pronesl přípitek na zdraví přítele Carusa a dalších slavných kolegů. Gravina pocházel z Kalábrie a považoval by pod svou důstojnost, kdyby o ostatních zpěvácích nebo učitelích mluvil špatně. Raději viděl jejich přednosti a s potěšením zdůrazňoval, jak dokáží se svými hlasy výtečně zacházet Alessandro Bonci, Giuseppe Anselmi, Giuseppe de Luca, Mattia Battistini a mnozí další.

„Směj se, paňáco!“

Na koncertě v New Yorku jsem udělal dojem árií z Manon a s „E lucevan de stelle“ z Tosky. Konečně jsem tedy měl pro rodiče dobré zprávy. Vypsal jsem jim všecko dopodrobna o koncertě, přiložil program, abych jim černé na bílém dokázal, že jejich nejstarší syn, který jim svým útěkem z domova udělal ostudu, měl teď koncert v New Yorku. Doufal jsem, že se ostří otupilo a že jim to udělá radost. Ale z opatrnosti jsem pomlčel o své práci v továrně, nikdy by nepochopili, jak mohlo k něčemu takovému dojít.

Dopis nebyl nikdy doručen. Důvod byl prostý: bylo to roku 1914 a začala první světová válka. Nikdo nevěděl, co bude. Kolegové u šicích strojů, kteří měli jako já příbuzné v Polsku, byli zdrceni stejně. Až přišly konečně lepší zprávy a já se zase mohl věnovat zpěvu. Navštívil jsem pana Aborna a ten mě doporučil k Century Opera House v New Yorku. Směl jsem předzpívat a byl jsem angažován na malé role s gáží 35 dolarů týdně, tedy skoro dvojnásobek toho, co jsem vydělával v továrně. Kolegové měli radost, že zase budu „operní pěvec“ a přáli mi hodně štěstí.V Century Opera jsem zpíval Beppa v Komediantech, a bez chyby. Další roli jsem dostal v opeře Victora Herberta Natoma. Text, který jsem měl zpívat v prvním jednání, šel docela dobře. Ale když jsem měl v druhém jednání běhat po jevišti, práskat bičem a k tomu zpívat něco jako „pane, koně jsou osedláni“, zmeškal jsem nástup. Když jsem se objevil na scéně, náš maďarský dirigent Szendrey už to odzpíval za mě. Zůstal jsem zaraženě stát uprostřed jeviště a nevěděl jsem, co teď.
Dirigent na mě volal: 
„Vypadni, nebo se ti koně splaší!“
Tak jsem vypadl a za trest už jsem žádnou roli nedostal, ani Beppa, a se zkrácenou gáží na 25 dolarů mě degradovali do sboru.

Century Opera měla vynikající zpěváky, ale v očích sboristů z nich nenacházel milost žádný. Pořád bylo slyšet jen: „Kdyby dali tu šanci mně, udělal bych to líp.“ O primadonách kolovaly hrozné klepy – jedna spala s manažerem, jiná s tenorem, přirozeně vždycky jen jednu noc. Altistka s režisérem to vydrželi déle, hra na „škatule, hejbejte se“ pokračovala až po týdnu.

Jen přišel sbor do šatny, už to začalo. Někdo udal téma a všichni si přisazovali. Soutěžili o to, kdo najde na sólistech nejvíc chyb a kdo o nich zná nejzajímavější drby. Sdílel jsem s nimi šatnu a musel jsem to všecko poslouchat.Tříměsíční angažmá uplynulo. Moc peněz jsem nevydělal a chtěl se zase vrátit do továrny. Zdálo se, že je to zkrátka můj osud. Pár měsíců zpívat a pak zase šít kalhoty. Ale nebyl jsem z toho nešťastný, naopak, vždycky jsem se na kolegy v textilce těšil. Navíc jsem teď už byl zapracovaná síla a mohl jsem vydělávat 25 dolarů týdně. Několik dní jsem se nemohl rozhoupat, až mi spadlo do klína něco neočekávaného.

Dozvěděl jsem se o varieté na Broadwayi. Jeho manažer hledal „pravého italského tenora“, který by uměl imitovat Enrica Carusa a trochu mluvit neapolským nářečím.

Tak jsem se octl jednoho rána na rohu 42. avenue, kde bydlel manažer toho varieté. Zaklepal jsem.

„Dále!“ Vstoupil jsem a uviděl postel a v ní muže a ženu, oba nahé. Stísněný prostor byl zároveň kuchyní, byl tu stůl, několik židlí, postel (včetně obsahu), staré pianino, telefon a spousta prázdných lahví od whisky. Z postele se na mě dívaly dva páry očí. Něco si šeptali. Cítil jsem se hrozně trapně a chtěl jsem odejít, ale ten muž za mnou zavolal:
„Kapiš italian?“
Odpověděl jsem:
„Si, signor, io capisco bene l’italiano.“
Přesně takhle. Muž vylezl z postele, zatelefonoval klavíristovi, umyl se a oholil, něco prozpěvoval, vyprávěl vtipy a poskakoval kolem – všecko v Adamově rouše. Konečně si oblékl kalhoty a udělal kávu. Objevil se klavírista – naštěstí ne nahý –, a abych prý něco zazpíval. Začal jsem árií z Manon „Ty jsi můj svět“. „Nedobrý Caruso! Zpívejte Bajazzo.“

Ještě než našel klavírista noty, začal manažer vyřvávat: „Směj se, paňáco!“ a vyzýval mě, abych se přidal. Žena v posteli, stále ještě nahá, se připojila altem a mrkala na mě. Najednou oba přestali a já zpíval sám. Ještě jsem neskončil, když manažer řekl: „Dobrý Caruso!“ A byl jsem angažován za 35 dolarů týdně. Musel jsem se líčit a kostýmovat jako Caruso a zpívat „Směj se, paňáco!“Ten výstup se měl ve varieté hrát celý rok. Rychle jsem si spočítal, že když utratím týdně dvacet dolarů za živobytí, mohu dát stranou dost, abych si našel učitele, který mi připraví repertoár a nemusím pracovat v továrně. Tak jsem si vypral košili, vyžehlil kalhoty a šel na první zkoušku.

Vstoupil jsem do špinavé, zakouřené místnosti, všude se povalovaly prázdné lahve od piva a po židlích posedávala pestrá směsice osmi lidí a pěti žen. Moji kamarádi v továrně se oblékali elegantněji než tihle „herci“ a „zpěváci“ z Broadwaye.

Už jsem měl chuť jít zase pryč, protože jsem cítil, jak málo se sem hodím, když manažer zavolal:
„Caruso, pocem!“
Jeden z herců, takový obr, si mě prohlédl od hlavy k patě a pobaveně se zeptal: „Ty seš Caruso?“ Otočil se k ostatním a pohrdavě nahlas řekl: „Jak hluboko jsme klesli!“ Vrhl pohled po manažerovi a prohlásil: „To je všecko, co jste dokázal splašit, když po Broadwayi běhá tolik cizáků?“
Vtom se ozval alt manažerovy manželky: „Drž hubu, ty sviňáku. Umí zpívat a dostane víc prachů než vy, vy idioti.“ Tak jsem zůstal.
„Tak se předveď, Caruso,“ vyzval mě manažer.
Vyřvával jsem: „… strakatý cár komediantský… když Harlekýn ti Kolombínu svádí“ až do konce a ten drzoun, co se mi poškleboval, mi poklepal na rameno a řekl: „Seš okay, Caruso. Jak se menuješ?“ Protože chtěli mít pravého Itala, řekl jsem: „Brunacci.“
„Fajn, budem ti říkat Bruno.“

Tři dny jsme zkoušeli a přišlo první představení v neděli odpoledne v Bronxu. Scénka se jmenovala „Oslava narozenin“. Zpívali jsme: „Máme rádi kravičky a kuřátka, takový je život!“ a podobně. Vypadal jsem nepopsatelně hloupě. Někdejší stoupenec socialistické revoluce, organizátor stávek, spiklenec proti carovi, průkopník esperanta (tím vším jsem byl) a budoucí operní zpěvák v krátkých kalhotech, ze kterých čouhaly chlupaté nohy tančil a zpíval, že má rád kravičky a kuřátka. Klesl jsem hlouběji, než bych si kdy pomyslel. Trochu jsem se uklidnil, když mi jedna z hereček řekla: „To je Amerika. Čím se dají vydělat peníze, za to se člověk nestydí.“

Po tanci jsme změnili kostýmy a proměnili se ve hvězdy, které jsme měli imitovat, já v Enrica Carusa. Měl jsem bílý kostým jako on v Komediantech a po árii jsem ještě musel něco pronést v neapolském nářečí.

Někdy se hrála i čtyři představení za den a často jsem svůj výstup opakoval. Když jsem musel po měsíci árii transponovat níž, uvědomil jsem si, že za úspěch ve varieté platím příliš velkou cenu. Opakovalo se také to, co už jsem zažil. Kolegové mi záviděli vyšší honorář, mluvili o mě jako o tom „hloupém začátečníkovi“, „taliánském cizákovi“ a podobně, byl to takový každodenní ceremionál šatnových debat. Dlouho jsem to snášel a dělal, že jim nerozumím. Až jsem jednou zaslechl, jak jeden říká: „Dávej bacha, ten cizák vypadá nebezpečně, ještě by na nás moh vytáhnout kudlu.“ To mi vnuklo nápad. Koupil jsem si velký kapení nůž, a když jsem dalšího dne zase zaslechl slovo „wop“ – cizák, vrhl jsem se na něj a mával jsem tím nožem tak opravdově, že byl jeho řev slyšet až na ulici. Objevil se policista a varoval mě, že nejsme v Neapoli.

Brzy ale začali herci o mém „neapolitánství“ pochybovat, to když mě viděli, jak v novinách hltám zprávy o válce v Evropě. Tak jsem jim řekl o svém původu a své rodině pravdu a jejich chování ke mně se okamžitě změnilo.

Moje carusovská imitace měla úspěch, jen málokdo věděl, že zpívám o půltón níž. Jenže já cítil, že ani to nestačí. Abych si hlas docela neodrovnal, zkoušel jsem zpívat méně nahlas, zato s větším výrazem, ale nepomohlo to. Měl jsem dát výpověď? Větší starosti jsem však měl o rodiče, sourozence, strýce a tety. Jak se jim vedlo? Měli co jíst? Měli střechu nad hlavou: Byli ještě vůbec naživu?

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová