S napětím očekávaný Prokofjevův Hráč ve Vídeňské státní opeře
Vídeň se chystá na Prokofjevova Hráče
Dostojevského sugestivní román Hráč (1867), do kterého slavný spisovatel promítl mnoho svých osobních zkušeností, a to nejen s různými závislostmi, posloužil šestadvacetiletému Sergeji Prokofjevovi jako námět opery. I když první verze opery pod původním ruským názvem Igrok z let 1915–1917 nebyla provedena a premiéry se dílo dočkalo až ve druhé francouzské verzi v roce 1929 v Bruselu.
Premiéru díla, které není příliš často uváděno na operních scénách, připravuje na středeční večer 4. října soubor Vídeňské státní opery (zde vůbec v lokální premiéře) pod taktovkou australské dirigentky Simone Young, která nyní po ukončení hamburského angažmá hostuje s jednotlivými produkcemi na předních světových scénách. Během zkoušek na Prokofjevovu operu také zaskočila za onemocnělého kolegu a dirigovala krátkou sérii představení Straussovy Salome na konci září. Prokofjevova partitura si žádá velký orchestr a také řadu sólistů, zápis totiž předepisuje i řadu menších a epizodních rolí. Dílo neobsahuje árie a uzavřené ansámbly v pravém slova smyslu, jde spíše o plynulé a volné propojení hudebních čísel. O kvalitách i zvláštnostech díla vypovídá sama dirigentka v krátkém rozhovoru pro Wiener Zeitung (zde ).
Režií byla pověřena renomovaná německá režisérka Karoline Gruber, která na první operní vídeňské scéně inscenovala před více než dekádou velmi úspěšně Pucciniho ranou operu Le Villi (společně s Janáčkovým Osudem v režii Davida Pountneye v jednom večeru). I tehdy v originálním režijním pojetí, kterému dominovaly latexové oděvy a vrstvy popela, spolupracovala na inscenaci s dirigentkou Simone Young. S tou vytvořila v Hamburku i inscenace Korngoldova Mrtvého města nebo Reimannova Leara. Karoline Gruber pracuje spíše zvolna a na každou režii se velmi poctivě připravuje. Ostatně má již také podepsanou smlouvu na inscenaci světové premiéry opery Olgy Neuwirth Orlando podle známého románu Virginie Woolf právě na scéně Wiener Staatsoper na rok 2019. Vizuální složku Hráče vytvořili scénograf Roy Spahn a kostýmní výtvarnice Mechthild Seipel, umělci, se kterými jak Simone Young, tak Karoline Gruber opakovaně pracují, a to nejen na úspěšných hamburských inscenacích.
Špičkové je i pěvecké obsazení díla. Řada rolí je obsazena zpěváky ruského nebo ukrajinského původu, což zajistí inscenaci jazykovou i výrazovou autenticitu. Tenorista z Ukrajiny Misha Didyk se stane rozpolceným Alexejem (postavy do které vložil Dostojevskij nejvíce autobiografických rysů i prožitků). Tento zpěvák se specializuje na dramatické tenorové party především v ruských operách, je hledaným představitelem Heřmana z Čajkovského Pikové dámy nebo Sergeje ze Šostakovičovy Lady Macbeth Mcneského újezdu. Zpívá ale i Borise v Janáčkově Kátě Kabanové (mimo jiné pod taktovkou Tomáše Netopila ve Wiener Staatsoper) nebo Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. Alexeje Ivanoviče, centrální postavu opery, zpíval nedávno v inscenaci v Monte Carlo – na jaře 2016 pod taktovkou Mikhaila Tatarnikova.
Členka moskevského Stanislavského divadla, sopranistka Elena Guseva, zpívá Polinu. Ruská mezzosopranistka Elena Maximova, která ve Wiener Staatsoper vystoupila již v řadě středních i hlavních rolí, zpívá svůdnou roli dámičky polosvěta z kasina – Blanche.
A vděčnou roli Babulenky, která prohraje většinu svého ruského jmění při návštěvě kasina ve fiktivním německém lázeňském městě Rulletenburg, si zazpívá wagnerovská operní hvězda Linda Watson. Ta ale zdaleka s wagnerovskými party heroin nekončí, na příští rok je ohlášena jako Brünnhilde v kompletním provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova v düsseldorfské Deutsche Oper am Rhein.
Po středeční premiéře následují v tomto roce ještě čtyři reprízy, a to 7., 10., 14. a 20. října 2017. Pak bude dílo opět nasazeno později v druhé části sezony. Ceny lístků k sezení se pohybují od 62 do 228 eur, lístky za 15 euro jsou s omezenou viditelností. Prokofjevův Hráč není zcela jistě repertoárové dílo, ale titul bude určitě lákat operní znalce a fanoušky.
Ceny časopisu Opernwelt
Renomovaný oborový časopis Opernwelt zveřejnil výsledky každoroční ankety padesáti kritiků. Nejlepším operním souborem se stala Opéra de Lyon pod vedením intendanta Serge Dornyho. V kategorii nejlepší operní pěvkyně zabodovala již podruhé Anja Harteros (poprvé zvítězila v roce 2009), která kritiky oslnila hned třemi výkony – Maddalenou a Alžbětou v mnichovských inscenacích Giordanovy opery Andrea Chénier, respektive Wagnerova Tannhäusera, a též jako Sieglinde v jarní salcburské Valkýře (recenzi jsme přinesli zde).
Trojnásobný úspěch slavil operní soubor ve Stuttgartu. Sólista místní opery, tenorista Matthias Klink získal ocenění jako nejlepší pěvec uplynulé sezony za role Aschenbacha v Brittenově Smrti v Benátkách na domácí scéně a jako Alwa v Bergově Lulu v Mnichově.
Původem choreograf Demis Volpi byl pak oceněn za režii uvedené Brittenovy opery v kategorii mladý umělec roku. Třetí ocenění se dostalo sboru stuttgartské opery, a to již posedmé (!) od roku 2002.
Nejlepší orchestrální výkony podával orchestr Bayerische Staatsoper pod vedením Kirilla Petrenka (orchestr je oceněný v této kategorii již počtvrté). Za nejlepší dirigentský výkon sezony bylo označeno provedení Wagnerova Parsifala na bayreuthském festivalu pod taktovkou dirigenta Hartmuta Haenchena, který nebyl první volbou při diplomatických i méně diplomatických výběrech dirigenta pro tuto inscenaci (naši recenzi najdete zde). Nejúspěšnější inscenací roku se stala Bergova Lulu ve Staatsoper Hamburg (dirigent Kent Nagano, režie Christoph Marthaler a výprava Anna Viebrock).
Nejvíce hlasů v kategorii nejlepšího režiséra kritiky shromáždil Rus Dmitri Tcherniakov, jehož režijní pojetí občas sklízejí i velmi kontroverzní ohlasy, a to především za důmyslnou režii Bizetovy Carmen (přeloženou do současnosti s tématem psychoteraupetické léčby) na francouzském festivalu v Aix-en-Provence. Dmitri Tcherniakov získal toto ocenění již v roce 2012, ale v kategorii nejlepšího scénografa. Nejlepším scénografem uplynulé sezony se stal režisér a výtvarník Romeo Castelluci za výtvarné ztvárnění Honnegerova scénického oratoria Johanka z Arku na hranici v Lyonu a poněkud rozdílně přijímaného Wagnerova Tannhäusera v Bavorské státní opeře (naše recenze zde).
Nejlepší kostýmy vytvořil Gianluca Falaschi s vytříbeným smyslem pro prvky historického kostýmu začleněné do současných souvislostí v inscenacích Händelovy Alciny v Basileji a Gluckovy Armidy v Mohuči.
V kategorii nejlepší experimentální hudební divadlo palmu získal music-theater Chayi Czernowin Infinite now, „hybridní opera“ (podle slov skladatelky), která vychází z literárních předloh Ericha Maria Remarquea a čínské spisovatelky Can Xue i původních dokumentů z první světové války. Tématem jsou hrůzy válečného konfliktu. Oceněna byla loňská koprodukční inscenace souborů Opera Vlaanderen (Antwerpen/Gent) a Nationaltheater Mannheim.
Za nejatraktivnější CD bylo vybráno Meyebeer – Grand Opera koloraturní sopranistky Diany Damrau a jako nejlepší kniha se umístila publikace Oper. Geschichte einer Institution Michaela Waltera, která fenomén operního žánru zkoumá z mnoha nejen historických hledisek. V kategorii Ärgernis (Přestupek roku) pak byly kritizovány některé současné režijní projekty.
Jan Tříska a Květa Fialová v hudebním divadle
Jan Tříska, který navždy odešel 25. září 2017, vedle činohry výrazně inklinoval k žánru melodramu. Na česká jeviště se po emigraci do USA vrátil v koncertním provedení Debussyho Utrpení svatého Šebestiána v roce 1990 v roli Vypravěče a titulní postavy. Výjimečný smysl pro rytmus řeči a jazykovou kulturu mohl uplatnit v řídce uváděné symfonické skladbě pro recitátora, sbor a orchestr Hectora Berlioze Lélio, která je ideovým pokračováním jeho Fantastické symfonie. Třískův výkon byl ozdobou koncertního provedení v roce 2011 v rámci Prague Proms s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Libora Peška v Obecním domě.
V roce 2003 uskutečnil miniturné po čtyřech českých a moravských městech, kde uvedl večer s recitací Máchova Máje, proloženého Fibichovou hudbou z Nálad, dojmů a upomínek. Trvale se zapsal do paměti českého hudebního divadla jako sugestivní Radúz z Weiglova televizního filmu podle Zeyerova a Sukova melodramu Radúz a Mahulena (1970), ve kterém byl režisérem a výtvarníky stylizován do podoby mužských protagonistů malířské symbolistní tvorby českého výtvarníka Jana Preislera.
Květa Fialová zemřela 26. září 2017. Herečka, která vytvořila řadu divadelních, filmových, televizních i rozhlasových rolí, se uplatnila i jako představitelka v několika televizních inscenacích klasických operet. V televizní verzi Vídeňské krve Johanna Strausse (1973) na plátně ztělesnila Hraběnku Gabrielu Zedlau (zpívala ji operní sopranistka Jadwiga Wysoczanská), v Nedbalově Polské krvi (1978) Jadwigu Pavlovnu a velmi půvabnou kreaci předvedla jako Matka představená v úspěšné televizní inscenaci Hervého Mam’zelle Nitouche z roku 1977. Již předtím vystoupila ve dvou profilových televizních pořadech s přehlídkou operetních hitů (Papá Offenbach, 1970; Straussovský dekameron, 1972).
V muzikálové tvorbě je nezapomenutelná jako Arizonská pěnice Tornádo Lou (její part nazpívala Yvetta Simonová) v Limonádovém Joeovi aneb Koňské opeře (1964) a v menší roli Baronky Adelajdy z Kratihájů se objevila i v televizní inscenaci muzikálu Zvonokosy (1990) podle scénáře Petra Markova. V Kašlíkově filmu Rekviem za kouzelnou flétnu (1968) hrála jednu ze tří holek. A zřejmě jediným vystoupením v operní inscenaci se stal part Zuzančiny babičky ve Weiglově televizním filmu podle opery Zuzana Vojířová skladatele Jiřího Pauera v roce 1983.
Výstava týdne
Anton Kolig. Vídeň, Leopold Museum (22. září 2017 – 8. ledna 2018). Nově otevřená obsáhlá expozice rakouského malíře Antona Koliga (1886–1950), rodáka z moravského Nového Jičína, představuje výběr z tvorby umělce řazeného k pozdním expresionistům německy mluvících zemí. Výtvarník byl současníkem Egona Schieleho a Oskara Kokoschky.
Výstava v Leopold Museum obsahuje i malbu v životní velikosti, která zachycuje senzační vystoupení rakouské operní pěvkyně Marie Gutheil-Schoder (1874–1935) v pantomimické roli Putifarky v baletní pantomimě Legenda o Josefovi / Josefská legenda (La legende de Joseph / Josephslegende) na námět Huga von Hofmannsthala. Dílo bylo komponováno pro Ruský balet (1914), ale teprve ve vídeňském provedení roku 1922 dosáhlo trvalejšího ohlasu. Barevně efektní, dramaticky pojatá studie kostýmu, masky a výrazu interpretky se dnes nachází v majetku Theatre Museum Wien. Je nejen cenným dokumentem uměleckého významu a společenské percepce inscenace, ale také žánrově ojedinělým dílem v Koligově tvorbě.
Malíř proslul jako figuralista, autor četných náboženských děl (realizovaných i jako mozaiky a gobelíny), a později především jako autor mužských aktů, zejména vojáků. Divadelním námětům se věnoval jen zcela výjimečně.
Opera na ČT art
V pondělí mohli operní fanoušci sledovat záznam Kašlíkovy opery Krakatit z Národního divadla v Praze (2. října 2017, 20.45), kterému předcházel ve vysílání dokument o vzniku této pozoruhodné inscenace v sérii Backstage: Krakatit (2. října 2017, 20.20).
Milovníky opery jistě zaujme i záznam koncertu Anny Netrebko s manželem Yusifem Eyvazovem z letošního roku v Berlíně. Premiéra záznamu vysílaná v neděli 8. října 2017 (20.20) obsahuje árie a duety z operních děl Giacoma Pucciniho, Giuseppe Verdiho, Georgese Bizeta, ale i známé písně. Koncert byl uspořádán na proslulé venkovní Waldbühne v Berlíně.
Operní humor
Tentokráte o rekvizitách. V repertoárových inscenacích, které se mnohokrát opakují, interpreti po čase začnou vymýšlet, jak pobavit kolegy i sebe, nebo ještě lépe kolegy na scéně překvapit. Vděčné k tomu jsou nutné rekvizity, a tak v operním folklóru přetrvávají četné historky, jak třeba byla Lady Macbeth ve své úvodní scéně zaskočena, když v manželově dopisu nalezla kondom nebo seznam nejsprostších nadávek, které italština obsahuje. Poněkud korpulentní Markétce v inscenaci Gounodova Fausta zase nastražili kolegové do skřínky, kterou má otevřít při Šperkové árii, pořádnou jitrnici.
A o naší Emě Destinnové se zase traduje historka, že nebyla spokojena s laxním hereckým výkonem partnera v roli Georgese Browna v Boieldieuově opeře Bílá paní, a tak mu do skříňky s pokladem, který mu předá domnělá Bílá paní, nastražila těžké kameny. Tenorista málem na scéně upadl, protože skříňka s dukáty v předchozích představeních bývala vždy prázdná…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
