Roman Hoza: Verdimu se vyhýbám jako čert kříži!
Před rokem a půl jste učinil důležitý životní i kariérní krok, když jste se rozhodl vrátit z Operního studia Deutsche Oper am Rhein a nastoupit do angažmá v Národním divadle Brno. Díváte se s odstupem na ten krok jinak, vnímáte ho v jiném světle než tehdy?
Hodnotím-li ho z dnešního pohledu, tak jsem rád, že jsem tento krok učinil. Ale už tehdy to vypadalo jako nejlepší, co jsem mohl udělat. Prvního září 2016, v den mého nástupu do angažmá v Brně, se mi narodil syn a já jsem rád, že jsem jednak stihl být při tom a jednak, že mám šanci vidět, jak vyrůstá.
A umělecké aspekty? Přece jen, kdybyste v Düsseldorfu ještě zůstal, možná by přišly zajímavé nabídky, které u nás nedostanete…
Přiznám se, že v Düsseldorfu se mi začalo líbit vlastně až na konci mého působení. A říkal jsem si, že pokud mi přímo tam nabídnou angažmá, budu to zvažovat. Ale to nepřišlo. A trochu mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem to chápal. Oni to totiž zrovna ten ansámbl poněkud omezovali a navíc barytonů v mém oboru tam měli dost. Ale to, že jsem se vrátil, neznamená, že jsem s nimi přerušil styky! Mám v Německu stále činnou agenturu a v Düsseldorfu jsem v následující sezoně také hostoval. A věřím, že i v dalších letech se mi bude dařit ten kontakt udržet.
Samozřejmě, ty velké německé opery jako v Düsseldorfu, Mnichově či v Drážďanech, jsou kvalitativně na nesrovnatelné výši. Ale snad si můžu myslet, že na to mám ve svém oboru ještě čas. Já jsem momentálně spokojený v Brně.
A nemohlo být působení v Deutsche Oper am Rhein lepším odrazovým můstkem pro kariéru? Přece jen v Německu je divadel, i menších, regionálních, nesrovnatelně více.
Angažmá v Operním studiu bylo domluveno na dva roky, já osobně jsem tam byl jen rok a půl. A po ukončení v srpnu 2016 jsem tam neměl práci. Ano, německých operních domů je hodně a asi bych se tam měl šanci uchytit. Ale nabídka, která přišla z Brna, byla jedinečná a mám tu možnost vyrůstat na krásných rolích.
Měl jste před sebou toho prvního září loňského roku jasně vymodelovanou představu o tom, jak bude sezona v Brně vypadat? Vy jste mi tehdy řekl: „Jestli přežiju tuhle sezonu, tak přežiju všechno…“
No, zdá se, že jsem to přežil… Věděl jsem, kolik bude premiér, v kolika z nich budu účinkovat a jak jsou ty tituly náročné. Byly to všechno veliké úlohy; začal jsem Marbuelem, pak přišla Mamma Agata v Poprasku v opeře v pražské produkci a pak především Jaufré Rudel v Lásce na dálku od Kaaji Saariaho zde v Brně, což byla extrémně náročná partie. A do toho jsem ještě vstupoval do Dona Giovanniho. I v některých kritikách jsem četl, že „toho mám hodně“, ale když jsem si tu práci sumíroval, zjistil jsem, že představení samotných vlastně ani tolik není. Bylo jich kolem třicítky a v Německu jsem jich měl okolo padesáti.
V aktuální sezoně vás čeká také hostování. V lednu 2018 vás uvidíme v Plzni v Thomasově Hamletovi, kterého už máte v nastudování z ostravské inscenace. Můžete si během plné brněnské sezony dovolit hostovat pravidelně nebo to jsou jen ojedinělé počiny?
V tomto ohledu si nemůžu stěžovat. Kolegové i vedení v Brně mi vychází maximálně vstříc a já se snažím s nimi také jednat na rovinu. Pokud s nějakou prosbou nebo žádostí zrovna nepochodím, tak se věšet nejdu… Ale vždy se dohodneme. A vždycky se to nějak podaří, jsou-li to nabídky, které stojí za to.
Chytím vás za slovo, čím stojí Thomasův Hamlet „za to“?
Jak už jste řekl, tu roli mám nastudovanou, takže přece jen objem práce bude menší. Je to ale hlavní role, takže už jen zopakovat si ji bude znamenat velkou koncentraci. Zrovna dnes, kdy spolu hovoříme, si ji opakuji, protože v sobotu 28. října se ta opera vrací na ostravské jeviště. Musím říci, že Thomasova hudba mě dostala, francouzské opeře se u nás tolik nevěnujeme a je to škoda.
Znamená Thomasův Hamlet ve vašem případě repertoárový posun k nějaké další úrovni?
Je to čistý baryton a musím říci, že za to jsem rád. Svého času jsem koketoval s basbarytonem, i když to nikdy nebyl zcela můj obor. Mám v repertoáru Mozartova Figara, i Leporella jsem kdysi zpíval, i Marbuel v Čertovi a Káče je spíš basbarytonový. Hamlet mne trochu posouvá k barytonu a to je cesta, kterou bych se chtěl ubírat.
Když jste se loni vracel do Brna, řekl jste také, že vaším velkým snem je osvojit si dobře Dona Giovanniho a mít ho připraveného v „šuplíku“, až přijde nabídka. Sice jste loni na podzim doskakoval do brněnské inscenace, ale je asi rozdíl mezi vstupem do hotové produkce a nastudováním role opravdu od a až do zet…
Ano, sice ho tu zpívám, ale doufám, že ono poctivé nastudování, kompletní proces přípravy té úlohy, mne bude teprve čekat. Příliš času na zkoušení při vstupu do rozjeté inscenace a na detailní hru s notami jsem samozřejmě neměl.
Máte nějakou svou zvláštní metodu studia nové role? Někdo se učí zvlášť recitativy a zvlášť ansámbly, někomu se part ukládá dobře do paměti, když se ho učí pozpátku…
Nic objevného jsem nevymyslel. Ale v klasicistním díle mi pomáhá si vypsat do bloku zvlášť recitativy slovo po slovu a pak se učit jen text bez hudby. U romantických děl se ansámbly učím poslechem.
Slyšel jsem o vás, že nerad mluvíte o pěvecké technice. Člověku ale občas pomáhá, když si problém, otázku sám pro sebe zformuluje, převede do slov. Platí to i pro vás?
Je zajímavé, že na to narážíte. Když jsem se vrátil do Brna, začal jsem studovat doktorát na JAMU. Sice nevím, jak dopadne, protože je kolem něj dost práce. Ale součástí studia je také učitelská praxe. Já se ale i díky svému věku necítím na to, někoho přesvědčovat o své pravdě. Sám nejsem to, čemu se říká „hotový zpěvák“, a nemám na techniku stoprocentní názory. Ale dávám vám za pravdu, snaha formulovat a vysvětlit své pocity někomu jinému mi velice pomohla.
Vy sám dáte při studiu nové hudby na dojem, který na vás udělají nahrávky?
Nahrávky si samozřejmě sháním, poslouchám je a podněty se snažím vstřebat. Ale dávám si pozor, abych nikoho nenapodoboval. Mám své oblíbené zpěváky, ale při studiu nové role si jejich výkony spíše naposlouchávám, abych dostal hudbu snáze do hlavy. Ale kopírování se snažím vyhnout.
Máte za sebou jednu brněnskou sezonu, teď už je v plném proudu další, vracíte se přesto k době, kterou jste strávil v Německu?
Ze zkušeností z Operního studia v Düsseldorfu samozřejmě čerpám dodnes. Tam jsme měli na práci mnohem více času a hodně lidí se věnovalo jenom nám, kdežto tady je člověk vržen do víru dění a daleko více se musíte starat sám o sebe. V Operním studiu byla i zodpovědnost rozdělená mezi jednotlivé vedoucí, kteří museli dohlížet na kvalitu naší přípravy. V tom to bylo jednodušší a práce mohla být detailnější a poctivější.
Počítáte se mezi pěvce, kteří si svou kariéru vyšlapávají přes mozartovské role? Máte na repertoáru Giovanniho, Leporella či Figara, ale zároveň přicházejí romantické party ve Dvořákovi, ve francouzské opeře, nebude jednoho dne potřeba se s Mozartem rozloučit?
Popravdě, myslím si, že na romantický repertoár mám ještě čas. Přičichl jsem k němu hlavně díky Hamletovi. Ale jak říkáte, těžiště pro mne stále představuje mozartovský obor, postupně donizettiovské belcanto a Rossini. Ale Verdimu se vyhýbám jako čert kříži!
Je mezi Mozartem a belcantovým repertoárem nějaký další stupeň?
Mám dojem, že Donizetti nebo Rossini jsou ve svých komických operách trochu blíže Mozartovi. Ale Donizettiho velké tragické opery – to už je vrchol belcanta a pro mne stále ještě jiná disciplína.
Když jsme si domlouvali rozhovor, ukázalo se, že máte rozplánovaný den na hodiny a minuty. Řekl jste mi, kdy přesně se mi nemůžete věnovat, protože budete hlídat potomka. Jste tak systematický člověk?
To byla spíše výjimka, protože jste se trefil do dne, kdy moje žena učí. Takže mi řekla, v které časy musím nutně být k dispozici a dělat chůvu…
A v umělecké sféře plánujete přesně?
Snažím se dát závazky vždycky do kupy a vyhovět co nejvíce lidem, takže ve výsledku volného času moc není.
Jsou pro vás důležité úvahy, jak upoutat publikum, čím ho oslovit? Počítáte s tím, že publikum je na každém představení jiné?
To je samozřejmě důležitý aspekt, ale snažím se to nepřehánět. Nesouhlasím s kolegy, kteří se na zkouškách ujišťují, že „s lidmi to bude jinak“. To je špatně a forma představení ze zkoušek a z generálek by se měla udržet a měla by platit i dál. Čím víc ale ten který kus hrajete, tím více se může improvizovat, přidat sem tam vtípek nebo dramatickou pauzu. A to mě osobně velmi baví. Ale je pravda, že kupříkladu pro premiérové obecenstvo se hraje jinak než pro publikum na dětském představení.
Jakou možnost improvizovat vám poskytla Magdalena Švecová coby režisérka nové brněnské inscenace Nápoje lásky?
S Magdou Švecovou se už chvilku známe a slyšíme na sebe. Mám moc rád, když nám předá nějakou základní kostru, ale na výplni a charakteru postavy pracujeme společně po celou dobu zkoušek. Takže volnost ve smyslu – „udělej něco a já ti řeknu, jestli ano, nebo ne“…
Sedla vám stylizace Nápoje lásky a jeho zasazení do prostředí filmového byznysu čtyřicátých let?
Ze začátku jsem měl pochybnosti, které ale spadly hned po první aranžovací zkoušce, a myslím, že inscenace baví jak nás na jevišti, tak – věřím – i publikum.
Zvládnete se v současné době věnovat baroknímu a renesančnímu repertoáru? Většina diváků si vás s touto sférou primárně nespojuje, ale pokud se nepletu, kdysi vás velmi bavila…
Kontaktů, které se starou hudbou mám, se rozhodně nezříkám. Naopak, když to termínově jde, tak zpívám staré mistry moc rád. Aktuálně mám za sebou vystoupení s Ensemblem Inégal, s nímž jsem v Itálii interpretoval Zelenku, a celkem pravidelně provozuji baroko s Markem Štrynclem a jeho Musicou Floreou. Čeká mě Muzio Scevola, což je Markův velký projekt, chystaný na konec sezony.
A zároveň se musím také zmínit o své spolupráci s Barbarou Marií Willi. Tato dáma mně na poli barokní hudby ohromně pomohla. Měli jsme spolu několik recitálů a pro mě jako interpreta je vždy skvělý zážitek spolupracovat s někým, kdo věci perfektně rozumí a kdo vás i vede.
Teď jste mi připomněl loňskou produkci Dona Giovanniho na Hudebním festivalu Znojmo, kde Barbara Maria Willi hrála v orchestru The Czech Baroque Ensemble na cembalo a mě doslova nadchlo, jakým způsobem vypracovala recitativy. Dramaticky i lyricky, jako by cembalo pod jejíma rukama ožilo a získalo lidské vlastnosti…
V tom s vámi naprosto souhlasím a musím říct, že klasicistním a především mozartovským recitativům u nás v Česku ještě leccos dlužíme. Během svých studií ve Vídni jsem se účastnil produkce Dona Giovanniho. A tam si recitativy připravoval a hrál sám dirigent Christoph Maier, zapálený mozartovský génius. Drama bylo tam, kde mělo být, a i citové a jemné plochy fungovaly skvěle.
A Barbara Maria Willi v tomhle nemá konkurenci. V rámci naší spolupráce se mě snažila uvolnit ze strojeného barokního přednesu. Utvořili jsme si heslo: „Ne všechno musí být krásné.“ Měli jsme dva recitály na Concentu Moraviae, kde jsme interpretovali Händelovu kantátu Nell africane selve – V afrických lesích. Autor tu používá neuvěřitelné harmonické spoje, obrovské intervaly a zvukomalbu zvířat v africkém lese tak, jak si ji v barokní epoše on sám představoval. Paní profesorka mě v tom velmi podpořila a dovedla mě ke způsobu, jak tyto v podstatě nezpívatelné skoky interpretovat. A ještě k tomu to byla na zkouškách i na koncertech obrovská zábava.
Můžete být konkrétní? Jakým způsobem vás k tomu vedla?
Barbara je úžasně taktní člověk. Na prvních zkouškách jsme se vzájemně oťukávali, já k ní měl obrovský respekt. A ona taky nevěděla, co si může dovolit, abych se neotočil a neodkráčel jako nějaká primadona. Následně jsme zjistili, že si můžeme říci úplně všechno. Ona sama zpívá, a inspiruje mne i samotná její hra na cembalo. Kolikrát při hraní stojí a celým tělem diriguje. A na koncertech nikoho nenechá ve štychu.
V listopadu vás čeká písňový recitál a to je vedle velkých operních rolí a barokní literatury zas další repertoárová sféra…
A velmi specifická a náročná. Proto jsem taky na ten večer vybral repertoár, který jsem z většiny už dříve zpíval. Je to asi padesát minut čisté hudby bez možnosti si odpočinout. Děláme Lásku básníkovu Roberta Schumanna s Ondrejem Olosem a nejeden významný umělec, u kterého jsem byl na masterclassech, charakterizuje píseň jako malou operu ve třech minutách. Takže utáhnout celý Liederabend sám není snadná disciplína. Každá z těch písní si zasluhuje, aby ji umělec rozebral a rozpitval. A úžasnou školou pro mne bylo studium v programu Erasmus ve Vídni, kde jsem zažil přístup Vídeňáků k těmto „jejich“ skladatelům. Příkladně Franz Schubert tam má výsostné postavení, stejně i Schumann, Mahler a Strauss. Písním se věnuje obrovská pozornost a obor Lied und Oratorio se tam studuje na vysoké škole…
Děkuji za rozhovor.
VIZITKA
Roman Hoza (1990) je sólistou Janáčkovy opery Národního divadla Brno od sezony 2016/2017. Absolvoval brněnskou JAMU a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Byl členem operního studia Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde hostuje také během sezony 2016/2017.
Zúčastnil se pěveckých kurzů u řady předních osobností, ke kterým patří H. Deutsch, Christa Ludwig, Cynthia Makris, Adam Plachetka, David Syrus nebo Lillian Watson. Měl možnost se zdokonalit v programu pro mladé pěvce Young Singers Project při prestižním mezinárodním hudebním festivalu Salzburger Festspiele 2014, v rámci kterého se představil jako Dandini v dětské úpravě Rossiniho Popelky.
Je laureátem řady soutěží: Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech, Ad honorem Mozart, Mezinárodní soutěže komorní a duchovní hudby a dalších.
V operním studiu Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf/Duisburg nastudoval řadu menších i větších repertoárových rolí (Marullo, Silvano, Morales, Papageno pro děti a další).
Jako host se Roman Hoza již představil opernímu publiku ve Vídni, Lyonu, Salcburku, Düsseldorfu, Duisburgu, Kolíně na Rýnem, Kaiserslauternu, Praze, Ostravě a dalších městech. Klíčovými v jeho repertoáru jsou role z oper Wolfganga Amadea Mozarta – Don Giovanni, Leporello, Figaro, Guglielmo, Papageno – a Gioachina Rossiniho – Dandini (La Cenerentola), Rimbaud (Le comte Ory), Bartolo (Il barbiere di Siviglia), Signor Mill (La cambiale di matrimonio), Don Parmenione (L’occasione fa il ladro).
Spolupracoval s režiséry jako například Dmitry Bertman, Stefan Herheim, Radovan Lipus, U. Peter, Tomáš Pilař a pod taktovkou Tomáše Braunera, Olivera Dohnányiho, Roberta Jindry, Axela Kobera, C. Meiera, Marca Piolleta, Azize Shokhakimova a dalších.
Pravidelně vystupuje s nejvýraznějšími českými ansámbly specializujícími se na poučenou interpretaci staré hudby. Z posledních projektů jmenujme například Händelova Mesiáše s Czech Ensemble Baroque nebo Fuxovu operu Costanza e Fortezza s Musicou Floreou Marka Štryncla.
Má za sebou úspěšná vystoupení na významných mezinárodních hudebních festivalech (například Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha, Mezinárodní hudební festival Petera Dvorského, Mezinárodní hudební festival Špilberk a další).
(zdroj: ndbrno.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
