Linda Keprtová: Kočky jsou démonické bytosti, raději se jim vyhýbám!

Česká opera a lidé kolem ní online (4): Linda Keprtová - S operní režisérkou Lindou Keprtovou hovoříme o chystané inscenaci opery Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal v pražském Národním divadle. Dílo se zaměřuje na životní etapy spisovatele Bohumila Hrabala. Zpřítomňuje spisovatelovy tři zásadní ženy – matku, jeho ženu Pipsi a Múzu, americkou studentku zvanou Dubenka. Díky nim budou odhaleny i intimní stránky Hrabalova života. Opera bude ve světové premiéře uvedena 14. prosince 2017 na Nové scéně.

Musí člověk dobře znát a uctívat dílo Bohumila Hrabala, aby mohl inscenovat operu pojednávající o některých jeho životních etapách? Ne každý se počítá mezi vyznavače jeho díla…

Byť jsem docela čtenářka, k Hrabalovi samotnému jsem se až do svých třiceti let nedostala. Sdílela jsem ho pouze prostřednictvím filmů Jiřího Menzela, takže jsem nikdy necítila potřebu Hrabala číst. Na nabídku inscenovat operu Don Hrabal ale nešlo nekývnout, už proto, že literaturu počítám mezi své největší koníčky. Začala jsem tedy jeho dílo číst, studovat literaturu a prameny o něm a bez nadsázky – vznikla z toho velká láska.

Nepociťovala jste deficit v tom, že Hrabala čtete až teď?

Naopak. Některé jeho texty bych ve dvaceti letech asi odložila, protože bych neměla dostatek vůle se jimi pročíst.

Co by na nich pro dvacetiletou čtenářku bylo problematické?

Hrabal nenapíše jedinou větu „vaty“. Slova, věty, obrazy na vás chrlí a vy si jako čtenář nemůžete odpočinout, nestačíte vydechnout. Někteří čtenáři to možná mají určitě jinak, ale třeba Příliš hlučnou samotu, to jsem si jista, tu bych tehdy určitě nedočetla. Koneckonců i dnes cítím, jak náročné je číst třeba Domácí úkoly z pilnosti, ty jsem dočítala s velkým sebezapřením. To „mléko“ je prostě extrémně plnotučné…

Takže nejprve přišla nabídka na režii a pak teprve jste se stala Hrabalovou čtenářkou, nebo to bylo obráceně?

Když jsem na pozvání do Národního divadla kývla, měla jsem přečtené pouze Perličky na dně a některé „pábitelské“ příběhy, které jsem měla ještě v živé paměti. Avšak ze všeho nejvíc mě lákalo potkat se s Hrabalem jako s figurou. A jestli jsem při této práci za něco vděčná, tak právě za toto „setkání“. Za setkání s tak impozantní postavou, s tolik přecitlivělou a empatickou duší. Takovýto dojem si z Bohumila Hrabala odnáším.

Z jakých pramenů své povědomí o Hrabalovi jako člověku čerpáte?

Především z knihy Tomáše Mazala, která je bohatým zdrojem. Ze setkání s Ivo Krobotem a dalšími Hrabalovými přáteli. A v neposlední řadě z jeho textů, dopisů, rozhovorů a tak dále.

Podobá se práce na opeře Don Hrabal, která bude uvedena ve světové premiéře, v něčem běžné technice a metodice práce operního režiséra?

Metodiku práce má do jisté míry každý režisér pokaždé stejnou, či podobnou. Na tu jste svým způsobem navyklý a jedete. Já se snažím ty své postupy aplikovat i zde, ale pravdou je, že tady na vás číhá opravdu mnoho překvapení. Mnohem víc než při titulu, u kterého si dva roky dopředu opatříte noty a nahrávku. Když jsem chystala koncepci Dona Hrabala, pracovala jsem pouze s libretem, noty jsem dostala cirka měsíc před začátkem zkoušek. A v tu chvíli musíte logicky upravit spoustu věcí dle „temporytmu“ hudby, dle skladatelova vnímání dramatického času, což je u běžného studia to první, s čím se seznamujete. Tady jsem měla k dispozici jen elektronickou nahrávku, ze které toho věru mnoho nepoznáte. Příprava byla tedy výrazně jiná, než když se připravuji na operu, která „běží“ už desítky let.

Můžete svou metodiku přípravy inscenace čtenářům trochu odkrýt?

Nic převratného v tom není. Většinou začínám tím, že si operu stále dokola pouštím z nahrávky. Třeba ne celou, zamiluji se do určitého momentu a ten si dokolečka přehrávám. A za chvíli zas do jiného. Tenhle kolovrátek v mém případě docela dobře funguje, obrazy se mi začínají postupně vytvářet a skládá se jakýsi celek inscenace. Některé klíčové momenty jsou před začátkem zkoušení pevně dány, některé se vyvrbí v rámci zkušebního procesu, leccos se z mých představ pozmění, leccos naopak utvrdí a zafixuje. A pak postupuji po jednotlivých scénách, po jednotlivých hudebních frázích.

Které jste ale v případě opery Don Hrabal nemohla znát dopředu…

Tady jsem si musela situaci dopředu promýšlet a vytvářet pouze podle textu, posléze podle klavírního výtahu. Ale kdy konkrétně, na jakou hudební frázi či celek se situace „uděje“, není v tomto případě dopředu tak úplně známo. Je pravda, že pan korepetitor mi ochotně přehrává pasáže předem, aby má hudební představa byla silnější.

Klavír a orchestrální barva pak nejspíš zase přinesou další rozdíl ve vnímání, jste si jistá, že to, co připravíte teď, bude fungovat s orchestrem?

To bude velké překvapení, bavíme se spolu měsíc před premiérou a nezbývá, než si počkat… Další novinkou pro mě v tomto představení je, že pracujeme s nezvyklým (myšleno v mých inscenacích) počtem rekvizit. Je jich na mé zkušenosti opravdu neskutečně moc. A každou z nich přirozeně musíte napojit na hudební frázi, na dramatickou situaci. Žádná však není uměle vymyšlená, každá rekvizita vychází z předobrazu toho, co známe z Hrabalova života či z Hrabalovy literatury. Jeden malý příklad: Všichni známe Postřižiny a scény s krásnými dlouhými vlasy paní sládkové, která je obrazem Hrabalovy matky Marie Kiliánové. V naší inscenaci matka, která byla vynikající divadelní ochotnice, přichází s blonďatou parukou, ve chvíli, kdy jí Hrabal říká: „Mami, já tu maturitu ani nepotřebuju…“. A matka si paruku sundává a nasadí ji Hrabalovi. Ona sama toužila po tom, aby syn hrál divadlo. K tomuto se taky váže krásná historka, ale to snad zas někdy jindy. A to je můj vjem ze skutečné fotky, na níž Hrabal sedí v hospodě u Zlatého tygra, v ruce drží cigaretu a na hlavě má blonďatou paruku. A bůh ví, jak to bylo.

Autorem libreta je v tomto případě samotný skladatel, jak ho koncipoval, na co z Hrabalova života a díla se v něm zaměřil?

Libreto je psáno spíše jako takový dokument. Na povrchu se nezabývá Hrabalovou tvorbou či jeho tvůrčím zápasem, spíše dokumentuje či popisuje – v nejlepším slova smyslu –  některá jeho životní období, životní etapy. Dílo začíná prologem, pak se ocitáme na gymnáziu. Poté přichází výrazná scéna s matkou – vztah s matkou je komplikovaný vždy, ale tady byl složitý o to víc, že Hrabalova matka byla lehce excentrická, trochu „operetní“ – vlastně pořád tak trochu hrála. Asi i doma. Hrabal sám píše, že se k ní nemohl dostat, že se před ní neustále trochu červenal. A pak přichází období druhé světové války, kdy Hrabal pracoval na železnici. Dojde také na scénu s Múzou – to je postava, která personifikuje jak americkou studentku Dubenku, tak i cigánku, která pracovala ve Sběrných surovinách, a další ženy, které se kolem Hrabala pohybovaly.

Myslím, že na znázornění, na scénické uchopení vztahu s matkou jsou všechny rekvizity krátké. Jak se taková věc uchopuje?

Základní kostru přineslo libreto. Duet Hrabala s matkou je zkomponován tak, že matka neustále opakuje repliky z nějakých her, on jí neustále říká: „Mami, já propadám…“ a matka vytrvale žvatlá Lucernu, Maryšu, Pohádku máje, pořád si jede svou.

To je ale asi trochu umělecká nadsázka, takhle to v Hrabalově životě být nemohlo…

Bezesporu je to trochu vyhrocené… Ale s těmi „zpropadenými“ rekvizitami to vlastně souvisí. Pokud bych si mohla něco přát, tak aby do našeho představení pronikla poezie z Hrabalových knížek. Jak on dokáže mistrně lavírovat na hraně bizarnosti, na hraně skutečného, jak umí popsat obyčejný smutek, který je ale vlastně vždy neobyčejný, jaký má ohromný respekt k lidství. Snad díky tomuto respektu má právo člověka obnažovat a svlékat do nedbalek.

Má Hrabalův vztah s matkou, jak jste ho popsala, nějaké východisko?

Tak nějak jsem po katarzi s matkou toužila. Otázka je, do jaké míry tomu všemu bude divák nakonec rozumět. V inscenaci se objeví narážky a citace z jakýchsi rodinných historek a jedna z nich se právě k této snad katarzi, či snad k jakémusi odpuštění, váže. Jak víme, Hrabal byl nemanželské dítě a když přišla jeho matka domů s tím, že je v jiném stavu, její otec vzal pušku a tvářil se, že střelí. V tu chvíli vychází matka s hrncem a se slovy: “Pojďte jest…“. Něco podobného zažívá Hrabal také v naší inscenaci, kde v rámci jedné vyhrocené scény s matkou pušku obrátí proti sobě. A matka přichází a pušku dává dolů. Myslím, že již od chvíle, kdy byl Bohumil počat, bojoval o své místo na světě.

Je známo, že nechtěné děti si toto stigma nesou po celý život a obtížně se ho zbavují. Ovlivnila tato skutečnost celoživotně také Bohumila Hrabala jako člověka i jako postavu opery Don Hrabal?

Ještě je potřeba předestřít, že naše postavy si dle libreta nenesou nějakou výraznou psychologickou propracovanost, to není myšleno nijak pejorativně, to je zkrátka styl vyprávění. Všechny tři klíčové ženy Hrabalova života – tedy matka, Múza a Pipsi – jsou spíše jakousi epizodou pro dobarvení životního běhu. Již ze své podstaty mám tendenci těmto ženám přisuzovat důležitější roli, nechci se tvářit, že Pipsi, jeho žena, byla jenom ta, která vyšívala dečky, četla dívčí románky a prudila, že se Bohumil zase někde ožral. Ono to s tím Hrabalem asi taky nemohlo být jednoduché…

Dává vám libreto a hudba k uplatnění tohoto vašeho východiska prostor?

Určitě dává. Však oni si občas vyměňují banální, jakési obecné věty. A na to, co se pod těmi frázemi skrývá, bychom měli přijít.

Měsíc před premiérou máte tedy jasno v tom, co se pod obecnými větami skrývá?

Pátráme…  Ale máme ještě ten měsíc.

Znám vás jako režisérku operních titulů opřených téměř výhradně o silnou ženskou hrdinku. Jenůfa, Thaïs, Foersterova Eva, Violetta, Jana z Arku. Nechybí vám taková figura v opeře Don Hrabal, kde jsou – jak jste řekla – ty tři klíčové ženy epizodního charakteru?

V inscenaci je zapojeno pět baletek – to je to Hrabalovo známé „páté patro“. Snad do nich jsem ten silný ženský princip vtělila. Však už ho za těch pár nastudovaných minut několikrát zachránily před sebezničením.

Jak se zamýšlíte nad kočkami, dalším důležitým prvkem Hrabalova života?

Vzhledem k tomu, že na tyto miláčky trpím silnou alergií, přiznám se, že jsem ještě neměla možnost se k těmto zvířatům propracovat. Kočka je pro mne zkrátka démonické zvíře, kterému se vyhýbám. Naštěstí se v Donu Hrabalovi moc často nevyskytují.

Jak jste Hrabalův vztah ke kočkám rozkódovala?

Myslím, že kočky pro něj představovaly společnost. Hrabal byl v posledních letech svého života neskutečně sám. A musel tím velmi trpět. V Listopadovém uragánu píše, promiňte, nebudu citovat úplně přesně: „Dívám se z okna a všichni někam jdou. Lidé do práce, děti do školy, jenom já nemám kam jít.“ Děsivý pocit, když už nemáte možnost to změnit! A kočky na něj v Kersku věrně čekaly, kupoval pro ně kuřecí křídla… A musel za nimi.

Přečetla jste kompletní Hrabalovo dílo?

Zdaleka ne! A říkám si, že teď, po inscenaci Dona Hrabala, ho snad ani nebudu moci číst dál. Umím si představit, jak bych byla zoufalá z toho, že jsem si tu kterou knihu nepřečetla ještě před přípravou opery. Bohumil Hrabal je fenomén své vlastní existence, tak jako v hudbě kupříkladu Leoš Janáček. A jeho osobitost nemůžeme s ničím a s nikým zaměnit.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Linda Keprtová (22. září 1983, Česká Třebová) je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Dirigování sboru a Operní režie. Již během studia jí byla udělena Cena Nadace Leoše Janáčka za režii představení Její pastorkyňa v rámci festivalu Janáček Brno 2008. Za její nejvýraznější režijní práce jsou považována představení Don Quichotte Julese Masseneta, které získalo Cenu kritiků na Festivalu Opera 2013, Dialogues des Carmélites Francise Poulenca, které byly vyhlášeny Anketou slovenských kritiků za nejlepší inscenaci sezony 2012/2013, La Traviata Giuseppe Verdiho, Její pastorkyňa Leoše Janáčka, Údolí suchých kostí Vladimíra Franze, Ariadne auf Naxos Richarda Strausse, Maria Stuarda Gaetana Donizettiho, Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského či Eva Josefa Bohuslava Foerstera, která získala Cenu kritiků za nejlepší inscenaci na Festivalu Opera 2015. Režijně pracovala na představeních v Národním divadle v Praze, v Národním divadle moravskoslezském, ve Štátnem divadle Košice, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Divadle J. K. Tyla v Plzni či ve Slezském divadle v Opavě. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější divadelní cenu na Slovensku, DOSKY, za režii opery Dialogy karmelitánek ve Štátnom divadle Košice. Aktuálně má na svém kontě novou inscenaci Čajkovského Panny orleánské a na Festivalu Opera 2017 získalo její nastudování opery Thaïs Julese Masseneta Cenu kritiků za nejlepší inscenaci.