Rusalka po čtyřiceti letech v Lipsku. Nejen o tom v operním týdeníku
Rusalka v Lipsku
Po čtyřiceti letech se na scénu lipské opery vrací Dvořákova Rusalka. Premiéra nové inscenace, kterou režíroval i scénograficky připravil Nizozemec Michiel Dijkema, se konala v neděli 3. prosince 2017. Michiel Dijkema v roce 2014 také ve Wiesbadenu režíroval inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Režisér, který zde v Lipsku již s úspěchem připravil inscenaci Pucciniho Tosky v roce 2015, vypráví příběh o setkání dvou světů – lidí a přírodní říše. Centrální postavu pak v příběhu hraje Ježibaba, která stojí na pomezí lidského a nadpřirozeného světa.
Obsazeni jsou především osvědčení sólisté z místního operního souboru. Rusalkou se stala Olena Tokar, velmi oblíbená ukrajinská pěvkyně usazená v Lipsku, která zde vytvořila již řadu rolí v lyrickém a lyricko-dramatickém oboru (Zuzanka, Nedda, Mimi, Liù, Zdenka, ale i koloraturní Norina). Je to její první setkání s partem vodní víly. Mezzosopranistka Kathrin Göring pak ztělesňuje Cizí kněžnu a altistka Karin Lovelius Ježibabu. Jako Vodník vystoupí Tuomas Pursio (sólista lipské opery narozený v Helsinkách) a jediným hostem v inscenaci je žádaný tenorista Peter Wedd, který je již spíše etablovaný ve wagnerovských partech (Siegmund, Lohengrin, Tristan). Prince zpíval i se souborem Scottish Opera v Glasgow a dalších skotských městech v roce 2016.
Inscenace se soustředí na tragický příběh z hlediska pohádkových archetypů, čemuž napomáhají symbolické prvky kostýmů (návrhářka Jula Reindell, která s režisérem již několikrát spolupracovala). Hudebního nastudování se ujal Christoph Gedschold (ve funkci Kapellmeistera v Oper Leipzig od sezony 2015/2016). Opera je uváděna v češtině s německými titulky. Do konce roku jsou naplánovány ještě dvě reprízy (9. a 14. prosince 2017) a po jednom představení v březnu a červnu.
Prorok v Berlíně
Berlínská Deutsche Oper pokračuje v úspěšném cyklu inscenování oper Giacoma Meyerbeera, mistra velké opery. 26. listopadu 2017 se konala premiéra jeho rozměrné opery Prorok, kterou zná většina odborníků i operních fanoušků z literatury a nahrávek, ale jen minimum z nich toto dílo o pěti aktech (v současné berlínské inscenaci o délce více než čtyři a půl hodiny se dvěma přestávkami) vidělo na scéně.
Historický příběh Jana z Leidenu (1509–1536), nizozemského kazatele a vůdce novokřtěnců, který založil vlastní stát (kde postupně zrušil peníze a soudy a jediným zákonem se stala Bible), byl zpracován libretisty Eugènem Scribem a Émilem Deschampsem, ve zvyklostech žánru velké opery a se zdůrazněným ženským živlem (ostatně i to mělo svůj historický důvod, protože Jan z Leidenu uzákonil ve svém novém státě polygamii na základě zmínek ve Starém zákoně).
Opera nabízí velké podívané, například obléhání Münsteru, korunovace Jana nebo dobytí pevnosti a následný požár, při kterém hynou jak prorok, tak jeho nevěsta Bertha. Jedno z baletních čísel v původní premiéře roku 1849 bylo provozováno na kolečkových bruslích. V osudech proroka a jeho komunity v sobě můžeme nalézt četné paralely k dnešním náboženským válkám i existenci současných náboženských sekt.
Proto známý francouzský režisér Olivier Py a výtvarník Pierre-André Weitz přeložili operu do současného světa a do současných kostýmů. To se tak docela nelíbilo premiérovému publiku, od kterého si tento inteligentní režisér musel vedle premiérových ovací vyslechnout také bučení. Zato nadchly představitelky Janovy matky a snoubenky. Francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine jako matka Fidès (role napsaná pro slavnou Pauline Viardot) nadchla svým barevným hlasovým fondem a virtuozitou, se kterou roli ztvárnila, a stala se hlavní hvězdou produkce. Třiatřicetiletá zpěvačka již v Berlíně zpívala Carmen (roli, ve které je žádána po celém světě a zpívala ji například již i v Met), Markétku v Berliozově Faustově prokletí a Dalilu. Výborná byla i ruská sopranistka Elena Tsallagova, která střídá koloraturní party s rolemi lyrického sopránu, jako snoubenka Bertha.
Trochu ve stínu obou charismatických a vokálně velmi přesvědčivých interpretek zůstal americký tenorista Gregory Kunde, pro kterého je rozsáhlý part Jana další výzvou. V italském belcantovém a dnes především ve francouzském repertoáru devatenáctého století se cítí velmi zabydleně. Velmi jistě stále znějí jeho výšky, ale postava při premiéře poněkud postrádala uhrančivou podstatu samozvaného proroka, fascinujícího davy.
V dalších rolí přesvědčil zejména osvědčený člen souboru Deutsche Oper Seth Carico jako Hrabě Oberthal.
Vysoce bylo kritiky i publikem hodnoceno hudební nastudování Enriqueho Mazzoly, italského dirigenta narozeného ve Španělsku, za kterým stojí i úspěchy novodobých nastudování Meyerbeerových oper na této berlínské scéně (naposledy Afričanka / Vasco de Gama 2015, Dinorah 2014). Velký úspěch sklidil i výkon orchestru a sboru. Opera Plus připravuje z jedné z listopadových repríz vlastní recenzi.
Anna Karenina znovu jako opera
Některé slavné literární náměty nemají štěstí na operním jevišti a mnohem lépe se jim třeba daří v baletních nebo muzikálových adaptacích. Mezi takovéto náměty bezesporu patří Tolstého velkolepý román Anna Karenina, který nabízí škálu rozmanitých charakterů s psychologickým vývojem i vášnivou zápletku strhující milostné vášně. Přesto se na světovém operním repertoáru neudržela žádná z více než deseti operních adaptací tohoto literárního skvostu. A to ani operní zpracování renomovaných skladatelů, jako byli Ukrajinec Julij Serhijovyč Mejtus (1970) nebo Angličan Iain Hamilton (1978).
V soupisu oper na tento námět, bez výjimky pojmenovaných podle hlavní hrdinky a románového titulu, najdeme i dvě česká zhudebnění – Annu Kareninu Stanislava Goldbacha (komponováno 1927–1930) a stejnojmennou operu Emila Hlobila (komponováno 1961–1963, poprvé provedeno v Českých Budějovicích).
Nicméně operní soubor Stadttheater Bern si vybral do repertoáru jednu z úspěšnějších operních verzí Anny Kareniny, operu maďarského skladatele Jenő Hubaye (1858–1937). Ten proslul také jako houslový virtuóz a hudební pedagog.
Tříaktová opera čekala delší čas na provedení. Kompozice započala již roku 1914 a dokončena byla roku 1918, partitura byla vydána roku 1922 v největším evropském hudebním nakladatelství, ale premiéry se opera dočkala až v Budapešti 10. listopadu 1923. Dočkala se i několika nastudovaní na německých a rakouských jevištích, ve Wiener Staatsoper dílo dirigoval například Felix Weingartner. Po druhé světové válce opera zcela zmizela z repertoáru, stejně jako Hubayova nejúspěšnější opera Der Geigenmacher von Cremona (Houslař cremonský, 1894, již roku 1895 v Neues Deutches Theater v Praze). V roce 2014 ale bylo dílo s úspěchem vzkříšeno v Braunschweigu.
Švýcarská premiéra opery v původním německém překladu Hanse Liebstöckla (skladatel od počátku zamýšlel dílo ve dvou jazykových verzích, v maďarštině a němčině) zaujala odbornou kritiku i diváky v Bernu. Hudebně dílo vychází jak z wagnerovských postupů (i s použitím příznačných motivů), tak především z hudební estetiky italského verismu, zvláště operního stylu Giacoma Pucciniho, včetně velkých efektů ve vokální lince a sentimentalizujícího použití portamenta ve vokálním vypracování. Působivá je i velmi barevná a vypracovaná orchestrace. Najdeme zde ale i pasáže upomínající na hudbu Ericha Wolfganga Korngolda, operu Nížina Eugena d’Alberta a dílem prostupující lyrický sentimentalismus Petra Iljiče Čajkovského.
Dílo si žádá velké orchestrální těleso a zvláště působivé jsou taneční, sborové i ryze orchestrální pasáže (závěrečný Annin zpěv přecházející do orchestrálního finále nebývalé síly). Dílo není v žádném ohledu experimentem, ale dovedně pracuje se zažitými formami a hudební tradicí. Celek je bezesporu přínosný pro rozšíření repertoárového spektra. Opera nebyla několik desetiletí vůbec uváděna, což souvisí s ignorací Hubayova díla ze strany komunistických elit z důvodů skladatelova postavení blízkému maďarské buržoazii a aristokratickým kruhům. Postupně je ale jeho dílo od osmdesátých let dvacátého století objevováno, zejména jsou ceněny jeho komorní skladby i virtuózní koncerty, z nichž mnohým se již dostalo nahrávek.
Současná inscenace v Bernu přinesla několik silných výkonů. Hlavní tragickou hrdinku zpívá pěvkyně Magdalena Anna Hofmann, narozená ve Varšavě a vystudovaná ve Vídni, která podává velmi intenzivní vokálně-herecký výkon. Pěvkyni známe především ze sopránových partů Richarda Wagnera střední obtížnosti, je žádanou představitelkou Senty a Sieglindy i Elsy a v Meeseho projektu přepracovaného Parsifala (Mondparsifal Alpha 1-8) na Wiener Festwochen letos ztvárnila Kundry (více o tomto díle najdete zde). Gruzínský tenorista Zurab Zurabishvili vystupuje v roli Vronského. Zpěvák má za sebou řadu rolí italského milovnického repertoáru (Rodolfo, Cavaradossi, Alfredo, Canio) i charakterních partů v (Heřman v Pikové dámě, Eléazar v Židovce). Korejský basbarytonista Young Kwon dnes působí především na středních německých jevištích a v Bernu zpívá důležitou roli, třetí vrchol manželského trojúhelníku – vysokého carského úředníka Karenina.
Libreto Alexandera Gotha a Andora Gábora se především soustředí na vztah Anna – Vronskij – Karenin, ostatní dějové linie jsou upozaděny, ale v opeře vystupují samozřejmě i pár Kitty a Levin (zobrazený jako láska s překážkami, ale v odlehčenější podobě oproti tragickému údělu Anny), Dolly, Oblonskij a další. Režisérka (původně především herečka) Adriana Altaras, narozená v Záhřebu, ale činná na německých scénách, vytvořila působivé psychologické drama v tradičním duchu s velkým pochopením citových hnutí hrdinů. Realistickou scénu Christopha Schubigera doplňují historizující kostýmy Niny Lepiliny.
Kritici oceňují i výborný výkon orchestru Berner Symphonieorchester a hudební nastudování dirigenta Jochema Hochstenbacha. Premiéra 26. listopadu 2017 byla zakončena osmiminutovými ovacemi ve stoje. Do 17. února 2018 je naplánováno ještě devět repríz.
René Kollo se loučí
Legendární německý tenorista René Kollo, který 20. listopadu 2017 oslavil osmdesáté narozeniny, se definitivně loučí s pěveckou kariérou. Na závěr uspořádá tři koncerty na rakouských pódiích v Grazu, Linci a Salcburku.
V pestrém programu s názvem Vom Lied über die Operette zur Oper (Od písně přes operetu až k opeře) zazpívá ukázky ze svých nejoblíbenějších hudebních děl. Na koncertě vystoupí se sopranistkou Natalií Ushakovou, dnes již rakouskou zpěvačkou ruského původu, která je dobře známá i v České republice a především na Slovensku. Organizačně koncerty zajišťuje manažer Lothar Fritsch, který má na starosti i velké rozlučkové turné Reného Kolla, jež započalo v květnu roku 2016. Program závěrečných koncertů vypovídá o celoživotní lásce tenoristy k operetnímu žánru, který pěstoval během celé své kariéry vedle operních rolí.
Pěvec se proslavil jako wagnerovský tenorista, který nahrál řadu kompletních operních nahrávek a také množství profilových desek, z nichž některé obsahují výběry operetních a muzikálových čísel. Nepohrdl ani žánrem pop music, když v roce 1986 vydal album písní Uda Jürgense (Musik war meine erste Liebe / Hudba byla moje první láska), ostatně v šedesátých letech jeho dva singly bodovaly několik týdnů v německých hitparádách a v letech 1964 a 1965 zastupoval Německo také na pěvecké soutěži Eurovision Song Contest.
René Kollo pochází z hudebnické dynastie a v současnosti je příkladem modelu aktivního stáří. Vedle pěvecké kariéry se věnuje i činohře, například v Berlíně hrál v Harwoodově hře Quartetto o zestárlých operních pěvcích v domově pro umělce-seniory.
Carol Neblett zemřela
23. listopadu 2017 ve věku jednasedmdesáti let navždy do operního nebe odešla temperamentní americká sopranistka Carol Neblett. Tato hvězda New York City Opera sedmdesátých let a Metropolitan Opera osmdesátých let dvacátého století byla oblíbenou a intenzivní představitelkou v širokém repertoáru.
Dodnes můžeme obdivovat její energické hrdinky na kompletních operních nahrávkách Pucciniho Děvčete ze Zlatého západu (1982) nebo Marietty z Korngoldova Mrtvého města, kde vystupuje společně s tenoristou Reném Kollem. Byla i výbornou Sentou (role, ve které v Met roku 1979 debutovala) a efektní fulminózní Vitellií z Mozartovy opera La clemenza di Tito. Tento její výkon je zaznamenán v operním filmu Jeana-Pierra Ponnelleho z roku 1980.
V Met až do roku 1993 zpívala i Tosku (roli zpívala v New Yorku již v New York City Opera a pak na mnoha dalších scénách více než čtyřistakrát), Musettu, Amélii v Maškarním plesu, Pucciniho Manon Lescaut, Alici ve Verdiho Falstaffovi nebo Donnu Elviru v Donu Giovannim.
Pěvkyně se za svou kariéru několikrát úspěšně vypořádala s hlasovými problémy, aby znovu oslnila publikum i kritiky. Vynikající herečka s velmi podmanivým hlasem a navíc krásná žena, která také drží jeden poněkud kuriózní primát. Jako první operní diva se předvedla zcela nahá na operní scéně. Její krátký nahý výstup v závěru prvního aktu v inscenaci Massenetovy Thaïs na prknech New York City Opera roku 1973 jí vynesl nejen palcové titulky, ale také záznam v Guinessově knize rekordů. Carol, operní fanoušci na tebe vzpomínají na celém světě.
Opera na ČT art
7. prosince 2017 (20.20) – Umberto Giordano: Andrea Chénier. I letos bude mít divák České televize možnost zhlédnout zahajovací představení nové sezony v Teatro alla Scala. Tradičně na svátek svatého Ambrože (patrona města Milána) 7. prosince 2017 bude v Miláně uvedena tentokráte premiéra veristické opery Umberta Giordana Andrea Chénier.
Nová inscenace vznikla v týmu dirigenta Riccarda Chaillyho, režiséra Maria Martoneho a dvou výtvarnic – scénografky Margherity Palli a návrhářky kostýmů Ursuly Patzak. Obě dámy jsou časté spolupracovnice Maria Martoneho. Hlavním lákadlem inscenace ale jsou hlavní vybraní představitelé – Anna Netrebko (Maddalena de Coigny), kterou jsme viděli již při slavnostní premiéře zde jako Verdiho Giovannu d’Arco, a její manžel Yusif Eyvazov, tenorista původem z Ázerbájdžánu, v titulním partu básníka Chéniera. Jako Gérard vystupuje italský barytonista Luca Salsi.
Nejdražší lístky stojí letos až 3.000 eur. Slavnostního představení v úvodu sezony se pravidelně zúčastňuje politická a společenská smetánka, letos také s ohlášenou účastí předsedy italské vlády Paola Gentiloniho. Představení bude přenášeno společností RAI i do řady italských kin.
V řadě papírových i internetových médií nalézáme články o obavách Yusifa Eyvazova z nechvalně známých „loggionistů“, tedy návštěvníků tohoto divadla z horních dvou rangů, kteří pokud jsou nespokojeni s výkony, přerušují představení hvizdotem a bučením.
Tenorista tímto představením debutuje v tomto operním centru a na jeho podporu v médiích vystoupili jak sólisté inscenace i Anna Netrebko, tak intendant Teatro alla Scalla Alexander Pereira. Příští sezona 2018/2019 bude otevřena Verdiho operou Attila.
Operní humor
Slavný italský tenorista Francesco Tamagno (1850–1905), vynikající a plamenný představitel italské opery, také první Verdiho Otello, si liboval ve velmi dramatických gestech a zdůrazňování vysokých tónů v áriích výraznými postoji.
S oblibou při dosahování vysokých tónů zatínal obě pěsti a obě zaťaté paže dramaticky zvedal nad hlavu. A když dosáhl nejvyššího tónu v árii, obvykle velmi rázně vykročil a dupnul pravou nohou. To se mu jednou vymstilo při operním finále na menší italské scéně, kde takto dramaticky a silně dupl, a v tom okamžiku se až po koleno probořil mezi zlomená prkna scény. Inspicient ale neztratil duchapřítomnost, zatáhl rychle oponu a vše vypadalo jako dramatický efekt. Za oponou přiběhli dva kulisáci, aby slavného, teď klejícího zpěváka vytáhli z díry na jevišti.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
