Zapomenuté knižní poklady. Jaroslav Vogel: Leoš Janáček
Publikace Leoš Janáček: Život a dílo vyšla poprvé v roce 1963 ve Státním hudebním vydavatelství v Praze (2. vydání v nakladatelství Academia, Praha, 1997; pro zajímavost uveďme, že kniha vyšla také v anglickém překladu Geraldine Mucha). Autorem této zatím asi nejpodrobnější u nás vydané monografie o Janáčkově životě a díle byl český dirigent a hudební skladatel Jaroslav Vogel (11. ledna 1894, Plzeň – 2. února 1970, Praha).
Na stránkách Opery Plus najdete o této významné personě českého hudebního života poměrně obsáhlý článek Mojmíra Weimanna (zde), proto si na tomto místě uvedeme jen stručný Vogelův životopis. Jaroslav Vogel získal hudební základy doma, u svého otce, amatérského klavíristy a organizátora plzeňského hudebního života. Při studiu na gymnáziu se pak učil hrát na housle u Otakara Ševčíka. U Vítězslava Nováka studoval soukromě kompozici, později pokračoval na pražské konzervatoři. Studiu hudby se věnoval i v cizině – v Mnichově (Akademie der Tonkunst) a v Paříži (soukromá vysoká hudební škola Schola Cantorum). V Čechách pak nejprve působil jako korepetitor v Národním divadle a poté jako dirigent v Plzni. Po první světové válce se stal dirigentem v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Ve dvacátých letech se vrátil zpět do Prahy, kde vyučoval hudbu, věnoval se hudební publicistice a hostoval jako dirigent u České filharmonie; pak se stal dirigentem v Plzni a později šéfem opery ostravského divadla – na tomto postu potom působil až do roku 1943.
Po druhé světové válce byl krátce dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu, potom znovu šéfem opery ve Státním divadle Ostrava. V roce 1949 se stal dirigentem Opery pražského Národního divadla a na tomto místě zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1959. V padesátých letech byl také šéfem opery a v letech 1959–1962 šéfem Státní filharmonie Brno. Při tom všem se věnoval i skladbě – zkomponoval například několik oper (Maréja, Mistr Jíra, Jovana, Hiawatha), skládal písně (Na hřbitově, U moře, Letní idyla) a další hudební díla (Klavírní trio g moll, Suita pro orchestr D dur, Sonatina pro klarinet a klavír, balet Dům u sedmi čertů a další).
Asi čtyřsetstránková Vogelova monografie o Leoši Janáčkovi je rozdělena do tří částí – tří období (1854–1903, 1903–1918 a 1918–1928). Jim předchází úvod (Osobnost a sloh), v němž autor nejprve podává užitečný stručný přehled janáčkovské literatury, poté se pokouší vystihnout skladatelovu osobnost („Jaká paradoxa: na jedné straně nádherný barbar a nespoutaný zbojník, na druhé až podivínský dogmatik; na jedné straně svrchovaně disponující mistr, na druhé spíše jakýsi geniální jurodivý nebo aspoň zajatec utkvělých představ […]; na jedné straně jedinečně citlivý tlumočník lidské řeči, na druhé její nejbezohlednější znásilňovatel atd.“) včetně základních předpokladů k – pro Janáčka typickému – dramatickému pojímání každé látky a vymezuje tři období jeho tvorby (nazývá je národopisné, revoluční a životopisné); cituje také Janáčkovo krédo, jež všechna tři období spojuje („A já pravím, že tón čistý nic neznamená, dokud není zabodnut v životě, v krvi, v prostředí. Jinak je hračkou, která se nemusí cenit.“). Dále se Vogel v úvodu podrobněji zabývá Janáčkovým slohem a hudebními i nehudebními kulturními vlivy, které na něj a na jeho „hudební mluvu“ působily. Nezapomíná ani na Janáčkův způsob tvoření, tvůrčí proces a na Janáčka coby literáta. V dalších třech kapitolách už Vogel postupuje Janáčkovým životem a dílem chronologicky (začíná u skladatelova děda), nechybí rozbor tvorby včetně notových ukázek. V knížce najdeme také soupis literatury, rejstřík osob, velmi užitečný rejstřík citovaných Janáčkových skladeb a černobílou fotografickou přílohu.
A nyní už – jako vždy v našem seriálu – krátká „ochutnávka“ (tentokrát vzhledem k rozsahu díla spíše „ochutnávečka“).
Nelehké začátky hudebního vzdělávání jedenáctiletého Leoše v brněnském klášteře
„S matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce – bylo to na Kapucínském náměstí. Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven!
Na náměstí kláštera Králové matka mi odchází těžkým krokem. Já v slzách, ona též.
Sami. Cizí lidé, nesrdeční; cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání.
Svět můj, výhradně můj se mi zakládal.“
První umělecké angažmá – Janáček sbormistrem řemeslnického pěveckého spolku Svatopluk
„Venku prší, sněží, mrazí, dělník však, sotvaže z továrny vykročí, když po celý den v prachu se do unavení pachtil, vzpomíná, že ještě jedna povinnost naň čeká – vždyť má ještě cvičení pěvecké. On snad jest již hladový a žíznivý, doma snad na něj žena, děti čekají – proč však nejde k domovu, proč spěchá do cvičební síně? To zodpovídati nemohu – přiznávám se však, že té obětavosti, pilnosti, lásky a snahy u pěvců za naší doby jsem nikdy a nikde nenašel.“
Janáček třiadvacetiletý jako učitel hry na klavír u své budoucí choti, Zdenky Schulzové
„Měla jsem ze svého učitele veliký strach. Slyšela jsem od jeho žáků, že je velmi přísný. I jeho zjev měl pro mne cosi temného. Byl štíhlý, menší postavy, bledý obličej silně kontrastoval s tvrdým, kadeřavým plnovousem, hustými, černými kučerami a velmi výraznýma hnědýma očima. Již tehdy se mi na něm líbila jeho malá, plná, bílá ruka, která se stávala samostatnou oduševnělou bytostí, když se dotkla klaviatury. Můj strach byl zbytečný; Janáček se se mnou nemazlil, zbytečně nemluvil, vyžadoval jako samozřejmost, abych uměla bezvadně svůj úkol, nemohu však o něm říci, že by byl býval obzvlášť přísný nebo dokonce zlý, jak se často o něm tvrdilo.“
Janáček vzpomíná (lépe řečeno – přesně si nevzpomíná), jak vznikala Její pastorkyňa
„Služka moje (!) si vzpomíná, že v druhém roku, když byla u nás, začal jsem skládat J. P.; tedy v roce 1896. U mne byla tehdy skladba jen úkradkem! Být ředitelem kůru a varhaníkem, c. k. uč. hudby na ústavě učitelském, ředitelem varhanické školy, dirigentem koncertů Filh. Besedy – mít doma na smrt nemocnou dceru – a život. Inu těžko se skládalo, a proto málo. Proto se mi to i těžko vzpomíná.
Snad v mém opisu prvém partitury bude někdy rok schován; nemám ji po ruce. Rukopis partitury nemám.“
Liška Bystrouška
„Během r. 1920 vycházelo [Těsnohlídkovo] vyprávění v Lidových novinách. A jelikož víme, že Janáček byl věrným odběratelem Lidovek, s nepsanou smlouvou, že mu za to budou dodávat náměty, netřeba říkat ostatní.
Nepustil se arci hned do souvislé skladby. ‚Každá z mých oper dobrý rok dva vyrůstala, aniž bych byl jedinkou notou vzrůst zastavil. Měl jsem s každým dílem dlouho těžkou hlavu,‘ slyšeli jsme jej přece vyznat, k čemuž arci v tomto případě labužnicky dodává: ‚Liškou Bystrouškou jak by ochočenou jsem si pohrával.‘
Nicméně ještě 10. ledna 1922 píše Brodovi: ‚V hlavě prázdno jako po vyhoření. Nevím, do čeho se zakousnout. Piplu se v písničkách lidových, čtu při tom Einsteina. Ale pro tón se jeho relativita času a prostoru nehodí. My jen žijeme vzduchem, a ne etherem. Voníme zemí. Ale aspoň pevně stojíme.‘“
O hudební tvorbě – z Janáčkova projevu při udělení čestného doktorátu v roce 1925:
„Tvoření skladebné je stejných způsobů myšlení jak za všedního dne, jak při čistě vědecké práci. Není zázraků v umění.
Dokonalé dílo, jak by zralé jablko se stromu spadlo. A bez ‚fantasie‘ neobejde se ani vědecký pracovník.
A svoboda myšlení je svobodou v architektonice díla.
‚Můj domeček‘ – skladba – hodí se do krajiny:
v horách má šišatou střechu –
v malé jizbě teplo z práce –
stěn a povalu dosáhnu rukou –.
A v tom se potkávám s R. Wagnerem, Lisztem, Berliozem…“
Věčně mladý Leoš Janáček v posledním roce svého života
„Pronikám pravdou. Do krajnosti pravdu. Pravda nevylučuje krásu, naopak, pravda i krása a víc a víc. Hlavně život. Vždycky věčné mládí. Život je mladý. Je jaro. Nebojím se žít, žiji hrozně rád!“
Tímto optimistickým citátem se pro dnešek s Leošem Janáčkem rozloučíme. Po celý tento rok se nám však slavný hukvaldský rodák bude připomínat – letos totiž uplyne devadesát let od jeho smrti a sto let od uvedení Její pastorkyně ve Vídni. Kdo by chtěl – třeba inspirován jubilejním rokem 2018 – získat ucelený přehled o Janáčkově životě a díle, tomu lze plně doporučit monografii Jaroslava Vogela.
Příští týden na shledanou v dalším pokračování Zapomenutých knižních pokladů…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
