V Mnichově představili novinky příští sezony, v Prodané nevěstě bude Jeníkem Pavol Breslik
Bayerische Staatsoper v sezoně 2018/2019
Na nedělní (18. března) dopolední tiskové konferenci, hojně navštívené milovníky opery i novináři a přenášené také jako live stream, oznámili intendant Mnichovské státní opery Nikolaus Bachler a Generalmusikdirektor Kirill Petrenko operní premiéry sezony 2018/2019.
Prvou premiérou (23. listopadu 2018) bude Verdiho Otello, za dirigentský pult vstoupí sám Kirill Petrenko, pro kterého to bude v jeho šesté mnichovské sezoně první nastudování Verdiho díla zde. Obsazení je takřka snové, jako Otello vystoupí Jonas Kaufmann, Desdemonou se stane Anja Harteros a Gerald Finley vytvoří Jaga. Režie je svěřena německé režisérce Amélii Niermeyer, která v mnichovské opeře připravila úspěšnou verzi Donizettiho opery Favoritka.
Po inscenacích Ariadny na Naxu a Ženy beze stínu bude nastudován další operní titul Richarda Strausse. Německá sopranistka Marlis Petersen bude debutovat v titulní roli Straussovy Salome v první premiéře roku 2019. Po senzačním úspěchu této pěvkyně na scéně mnichovské opery v roli Bergovy Lulu (2015) byl po dohodě s Kirillem Petrenkem vybrán další titul, ve kterém umělkyně může vytvořit komplexní vokálně-herecký (a v tomto případě také taneční, protože nikdo nepředpokládá, že by tato představitelka přistoupila na tanečního doubla) ženský portrét. Marlis Petersen v krátkém videodokumentu označila part Salome za „Ferntraum“ (vzdálený sen), který se naplnil. I tuto premiéru bude dirigovat Kirill Petrenko, režírovat bude Krzysztof Warlikowski (již režie Ženy beze stínu roku 2013) za výtvarné spolupráce své umělecké partnerky Małgorzty Szczęśniak. Partnery Marlis Petersen budou Wolfgang Koch (Jochanaan), Michaela Schuster (Herodias) a v inscenaci také vystoupí Pavol Breslik.
Kirill Petrenko bude také dirigovat Beethovenovu Missu solemnis. Pro české diváky bude velkým lákadlem Smetanova Prodaná nevěsta, která bude mít premiéru v čase vánočním (22. prosince 2018). Dílo bude nastudováno Tomášem Hanusem a šestou režii na této mnichovské scéně vytvoří David Bösch. Mileneckým párem se stane německá lyrická sopranistka Christiane Karg (Mařenka) a slovenský tenorista Pavol Breslik (Jeník). Zážitkem jistě bude Kecal basbarytonisty Günthera Groissböcka, jehož Baron Ochs posunul dimenze v chápání této komické role. Dílo bude nastudováno v německém překladu, tak aby byla zajištěna větší autenticita příběhu a jeho pochopení diváky.
Za centrální dílo nové sezony intendant označil inscenaci opery Karl V. skladatele Ernsta Kreneka (Křenka), která byla roku 1938 provedena ve světové premiéře v pražském Deutsches Theater. Nástup národního socialismu dílu nepřál a pro svou náročnost bylo provedeno i po druhé světové válce jen zřídka. Do Mnichova se vrací po více než půl století v únoru 2019. Toto syntetické hudebně-dramatické dílo podle požadavků skladatele a zároveň libretisty vyžaduje i zařazení projekcí a filmových dotáček. Náročné režie se ujme přední člen uměleckého sdružení La Fura dels Baus Carlus Padrissa, který v Mnichově nadchl režiemi Pucciniho Turandot a operního představení Babylon (2014). Hudebně dílo studuje Erik Nielsen. V hlavní roli španělského krále Karla V. Habsburského vystoupí světově proslulý barytonista Bo Skovhus, známý jako vynikající herec. Dámských rolí příslušnic jeho rodiny se zhostí sopranistky Anne Schwanewilms, Gun-Brit Barkmin a altistka Okka von der Damerau.
Poprvé zazní v italském originálu na scéně Bavorské státní opery Pucciniho opera Děvče ze zlatého Západu, doposud zde provozovaná v německých překladech. V premiéře 16. března 2019 bude Anja Kampe jako Minnie zachraňovat polepšeného falešného hráče Dicka Johnsona v podání Brandona Jovanoviche před šerifem Johnem Lundgrenem. Režii vede převážně filmový německý tvůrce Andreas Dresen a dirigovat bude Američan James Gaffigan.
V květnu (premiéra 26. května 2019) zařazuje mnichovská dramaturgie málo hraný operní titul Christopha Willibalda Glucka. V pařížské verzi bude nastudována Alceste, a to dirigentem Antonellem Manacordou a režisérem-choreografem Sidim Larbim Cherkaouim, který zde připravil v nedávné době inscenaci Rameauovy opery Les Indes galantes. V hlavních rolích jsou nasmlouváni Dorothea Röschmann (Alceste) a Charles Castronovo (Admete). Představení bude stejně jako poslední premiéra sezony součásti letní festivalové přehlídky v červenci a srpnu 2019.
K velké radosti milovníků staré hudby pokračuje v poslední premiéře sezony volná řada inscenací Barokní opera v Prinzregententheater letní premiérou (23. července 2019) opery Agrippina Georga Friedricha Händela. Pod taktovkou händelovského specialisty Ivora Boltona provedou příběh moci a erotické závislosti Alice Coote (Agrippina), Elsa Benoit (Poppea) a Franco Fagioli (Nero). Barrie Kosky vytvoří jistě barvitý režijní koncept se zápletkou z doby antiky, který je ale platný ve všech historických dobách.
Operní studio připraví v sezoně 2018/2019 večer se dvěma kratšími díly – Stravinského komickou jednoaktovkou Mavra a Čajkovského pohádkovou Jolantou. Vedle řady dalších akcí nebude ani tentokráte chybět velmi oblíbený Konzert für alle, který bude dirigován Kirillem Petrenkem. Motto sezony 2018/2019 zní Alles was recht ist – již v roce 2008 posloužilo jako titul velmi úspěšné německé rodinné komedie Zoltana Spirandelliho.
České inscenace v hledáčku zahraniční kritiky
Přední oborový časopis Das Opernglas uveřejnil obsáhlou recenzi pražské inscenace Brittenovy opery Billy Budd (naši recenzi z premiéry jsme přinesli zde) v úvodní hlavní kritické části březnového vydání. Boris Gruhl chválí inscenaci jako celek, rozebírá Špinarovu režijní koncepci a vyzdvihuje výkony sólistů i orchestru pod taktovkou Christophera Warda.
Ve stejném čísle D. Hirschel přináší kritiku liberecké inscenace Massenetovy opery Thaïs, která byla přenesena do Bad Elster (König-Albert-Theater). V představení 19. ledna 2018 také pochvaluje inscenaci Lindy Keprtové a vyzdvihuje výkon představitelky hlavní role Věry Poláchové i dirigentskou práci Němce Floriana Merze. Lázeňské město Bad Elster tak pokračuje v úspěšné spolupráci s českými operními soubory v Ústí nad Labem (2. dubna balet Šeherezáda na hudbu Rimského-Korsakova a Borodina) a v Liberci (21. května 2018 zde uvede novou inscenaci Smetanových Dvou vdov).
Zemřeli Oleg Tabakov, Hubert de Givenchy a Stephen Hawking
Minulý týden zemřelo několik významných osobností z různých oborů, které se také svým způsobem dotkly umění opery. I když se Oleg Tabakov proslavil jako herec a činoherní režisér, má na svém kontě také několik operních režií komornějších děl.
Hubert de Givenchy, pařížský tvůrce luxusních a noblesních modelů haute couture, byl návrhářem mnoha civilních i koncertních rób pro Renatu Tebaldi i Marii Callas, ale také oblíbeným módním tvůrcem Fredericy von Stade.
A osud a nezlomná vůle světoznámého teoretického fyzika a popularizátora vědy Stephena Hawkinga, upoutaného amyotrofickou laterální sklerózou na kolečkové křeslo, byly přímým předobrazem postavy ochrnutého Vědce z Glassovy opery The Voyage (Cesta, premiéra v Metropolitní opeře roku 1992 při příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky Kolumbem).
Rufus Wainwright dokončuje novou operu
Po velmi dobře přijaté opeře Prima Donna (2009), inspirované posledním životním obdobím Marie Callas, se tento slavný zpěvák a skladatel rozhodl pro operu na historické téma. Nová opera Hadrian vychází z vynikající novely francouzské spisovatelky Marguerite Yourcenar Hadriánovy paměti (vydáno 1951, český překlad v Odeonu 1971). Skvělé literární dílo o smyslu našeho života se odvíjí od fiktivních vzpomínek římského císaře Hadriána a také jeho vztahu k milenci (a skutečné historické postavě) Antinoovi, který zemřel velmi mladý. Premiéra opery je naplánována na 13. října 2018 v Torontu (Canadian Opera Company). Naprosto mimořádné je nasmlouvané obsazení – jako Hadrián má vystoupit Thomas Hampson, mladý kanadsko-americký tenorista Isaiah Bell bude Antinooem, Karita Matilla pak Plotinou (manželkou římského císaře Trajana) a Ben Heppner byl měl zpívat Dinarcha. Zcela jistě se bude jednat o jednu ze zásadních operních událostí roku 2018.
Kniha týdne
Christa Ludwig – Leicht muss man sein. Erinnerungen an die Zukunft. Spoluautoři Erna Cuesta a Franz Zoglauer. Vídeň, Amalthea Verlag 2018. 216 stran, fotografické přílohy. Takřka přesně na den k devadesátým narozeninám slavné mezzosopranistky Christy Ludwig vyšla nová kniha jejích vzpomínek s případným podtitulem Vzpomínky na budoucnost.
Nejedná se naštěstí o žádný odkaz na kontroverzní (a stále dosti populární) knihu Ericha van Dänikena, ale vyjadřuje to její stále velmi aktivní postoj k životu a také trvalou i velmi hodnotnou reflexi její skvělé kariéry. Již roku 1994 vyšla její první memoárová kniha s názvem …und ich wäre so gern Primadonna gewesen. Erinnerungen (…radši bych byla primadonou. Vzpomínky), která vznikla za autorské spolupráce Petera Csobadiho.
Bez sentimentality a často s humorem umělkyně nevzpomíná jen na umělecké úspěchy (a také nezdary a špatná rozhodnutí), ale i na těžká válečná léta i na obě manželství (první místy velmi bouřlivý svazek se slavným basbarytonistou Walterem Berrym). Velmi poutavě vypráví také o trémě, která ji zachvacovala po neúspěchu v roli Eboli z Verdiho Dona Carlose na salcburském festivalu, kdykoliv poté v této roli vystupovala na jeviště, nebo o obavách z vystupování v roli Brangäny z Wagnerovy opery Tristan a Isolda (v níž zažila zcela mimořádné úspěchy pod taktovkou Herberta von Karajana, které ji zavazovaly k nejvyššímu výkonu v této roli), kdy její úzkost byla tak silná, že odřekla celou sérii představení v New Yorku.
Vypráví také mnohé o „tajemství“ svého hlasu, o nejvyšším tónu v partu Lady Macbeth, prozrazuje, proč zařadila do repertoáru některé dramatické sopránové party a jiné po dlouhém rozvažování nezpívala, proč již nemohla zpívat roli Oktaviána ze Straussova Růžového kavalíra (z jehož libreta z prvního aktu je také převzat titul nových memoárů) a mnohé další. Poučné pro zpěváky jsou také části o hlasových krizích, ke kterým se veřejně přiznává (v tomto sympatickém počinu připomíná italskou pěvkyni Annu Caterinu Antonacci). Samozřejmě vzpomíná na svou spolupráci s největšími dirigenty, režiséry a operními pěvci, s nimiž vystupovala ve své dlouhé jevištní a koncertní kariéře. A stejně jako v rozhovorech si na několika místech vůbec nebere servítky a dokáže být kritická nejen k opernímu provozu, ale i ke společenským konvencím.
Je třeba si uvědomit, že jen její jevištní kariéra trvala takřka půlstoletí, od prvního představení osmnáctileté debutantky ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1946 až k definitivně poslednímu vystoupení v roli Klytaimnestry ze Straussovy Elektry ve Vídeňské státní opeře v roce 1994. Kniha jistě zaujme nesčetné fanoušky umění Christy Ludwig, ale také by si ji měli přečíst mladí adepti operní kariéry, protože nadhled nad vlastními schopnostmi i nad vlastní kariérou je nezbytnou součástí trvajícího úspěchu operního pěvce. Překlad rozhovoru s Christou Ludwig jsme přinesli zde.
Nahrávka týdne
Nicola Porpora: Opera Arias – Max Emanuel Cenčić. Decca 2018 (1 CD). Tvorba předního operního skladatele neapolské školy osmnáctého století Nicoly Porpory (1686–1768), současníka a rivala Georga Friedricha Händela v Londýně ve třicátých letech osmnáctého století, zůstává zatím ve větším rozsahu neznámá. Jeho operní díla se dostávají na jeviště jen ojediněle, spíše jako počtem představení omezené produkce než trvalejší obohacení pozdně barokního repertoáru.
Při příležitosti 250. výročí tohoto nadaného komponisty vydává přední světový kontratenorista Max Emanuel Cenčić nahrávku čtrnácti árií ze zcela neznámých mistrových oper (a v polovině vybraných árií jde o světovou nahrávací premiéru). Snaha vzkřísit Porporovy virtuózní kompozice, vzniklé pro nejznámější kastráty jeho doby, jako byli Caffarelli, Farinelli nebo Porporino (který si z vděčnosti zdrobnil jméno svého pěveckého pedagoga a zároveň tak vyhověl dobové praxi přebírání jména učitele), je již nějaký čas patrná v aktivitě dramaturgů nahrávacích společností i muzikologů. Ani obsáhlé dílo Georga Friedricha Händela nebo Antonia Vivaldiho totiž není nevyčerpatelné a repertoár pro kontratenory není zase tak rozsáhlý, aby bylo možné zvláště při silně se rozšiřující kvalitativní špičce v hlasovém oboru kontratenorů se opakovat. Nová Cenčićova deska tak pluje na dvou módních, ale též chvályhodných vlnách – přiblížit dílo dalších atraktivních skladatelů vrcholného hudebního baroka a ukázat velkolepé možnosti současných kontratenorů (kteří dnes také s oblibou komponují program nahrávek jako výběr árií pro určitého historického interpreta).
Nicola Porpora patřil k velmi plodným skladatelům. Neomezoval se na operní jeviště (zanechal více než půl stovky operních děl, z nichž část známe zatím jen podle názvu), ale jako většina jeho současníků skládal i četné vokální skladby (kantáty, serenaty a tak dále), církevní hudbu včetně několika oratorií, ale i četné koncerty a sonáty. Již vloni byl Max Emanuel Cenčić hlavní hvězdou kompletní nahrávky Porporovy opery Germanico in Germania, vydané u stejné nahrávací společnosti, a tak ho Porporova tvorba zaujala, že osobně inicioval vznik tohoto alba Porporových árií.
Nové album ale z Germanica neobsahuje ani jedinou árii. Z hlediska výběru námětů se u Porpory, respektujícího na rozdíl od Händela dobové zvyklosti, nedočkáme větších překvapení. Některé náměty jsou totožné s Händelovými operami (Ezio, Poro) a stejně jako další (Meride e Selinunte, Ifigenia in Aulide, Filandro, Enea nel Lazio, Il Trionfo di Camilla, Carlo il calvo a Arianna in Nasso) vycházejí z antické mytologie nebo z pseudohistorických látek, z nichž některé mají reálné historické jádro. Již od první árie je jasné, v čem byla Porporova síla a proč byl tento skladatel skutečným konkurentem Georga Friedricha Händela. Jeho skladby zaujmou výrazným smyslem pro velmi líbivou melodiku, chytlavou rytmiku i pro vytvoření výjimečných efektů zvukomalby, se kterou pracuje při vytvoření vokální linky. S Porporovými kompozicemi si Max Emanuel Cenčić rozumí vskutku znamenitě.
Ponechme stranou vokální virtuozitu, se kterou jsou jeho výkony a nahrávky automaticky spojovány, ale dalšími jedinečnými kvalitami jsou kovová barva střední polohy, znělé hlubší tóny (u kontratenorů spíše vzácné) a naprostá lehkost nejvyššího rejstříku. Při poslechu si uvědomíme, proč umění kastrátů dokázalo pobláznit davy bez ohledu na společenský stav a proč nejlepší kastráti dosáhli statusu dnešních hvězd pop-music. Navíc zpěvák znamenitě odstiňuje výrazy a nálady, pracuje více než vynalézavě s dynamikou, ale také zná míru použití ozdob, aniž by nakupením vokálních fines přehlušil pocitové vyznění celé skladby.
Kongeniálně ho doprovází jeho oblíbený soubor Armonia Atenea na dobové nástroje, který řídí George Petrou jako velký znalec vokální tvorby devatenáctého století. Není divu, že tato nahrávka již krátce po svém uvedení na trh získala prestižní ocenění Diapason d’Or. Nahrávka Porporových árií zaujme nejen milovníky barokní hudby, ale také každého vnímavého posluchače, kterého zajímají možnosti lidského hlasu.
Opera na ČT art
25. března 2018, 22.45. Utrpení svatého Šebestiána. Debussyho obsáhlá scénická hudba k původnímu dramatu Gabriele d’Annunzia se vymyká většině obvyklých zařazení. Obsahuje sólová vokální čísla, sbory, balety, symfonické části i několik kratších čísel pro dva a více hlasů. Součástí jsou i melodramy a původní představení delší než čtyři a půl hodiny bylo navíc směsí velkolepé výpravy, monumentality a patetické D’Annunziovy poezie. Stejně jako jiná jeho dramata se nesetkala s premiérovým úspěchem, ale Debussyho hudbu se pokoušela řada upravovatelů zachránit alespoň pro koncertní provedení. Scénické verze tohoto operního mysteria se objevovaly spíše vzácně.
V roce 1983 dostal český režisér Petr Weigl nabídku adaptovat toto dílo pro televizní obrazovku v mezinárodní koprodukci.
Film o délce 120 minut (ČT art zařazuje kratší verzi o délce 81 minut) se objevil o rok později. Film představuje nesmírně působivou podívanou inspirovanou řadou výtvarných vzorů od antiky (včetně originálních středomořských lokací) až po renesanční malířství. Velmi kultivovaná kamera je dílem Jiřího Kadaňky. Obsazení je mezinárodní, mezi představiteli nalezneme třeba pasoliniovského herce Franca Cittiho, britského divadelního a filmového herce Nicholase Claye nebo naší Janu Hlaváčovou. Tak, jako mají některé slavné herečky postaveny obrazové pomníky, vytvořené některými filmy, tak má americký herec Michael Biehn v titulní roli, který se vzápětí na to proslavil především v akčních filmech Jamese Camerona (Terminátor, Propast, Vetřelci), trvalou poctu své fyzické kráse právě v Utrpení svatého Šebestiána. Film vznikl na nahrávku Orchestru national de France pod taktovkou Colina Davise.
Dílo, jehož námětovým základem je legenda o posledním životním období pozdějšího světce Šebestiána, je uváděno v původním znění s českými titulky. Kultovní snímek, který se na televizních obrazovkách objevuje jen zřídka, je cennou příležitostí poznat nejen vrcholné dílo evropské dekadence, ale také se seznámit s jednou z posledních velkých televizních produkcí hudebně-dramatických děl, která vznikla velkoryse v nákladném exteriérovém natáčení a v honosné výpravě, než definitivně nastala éra televizních přenosů či záznamů divadelních představení. Debussyho mystérium je uváděno při příležitosti stého výročí smrti skladatele, které připadá na 25. března 2018.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
