Souboj, který se nekonal

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo ve čtvrtek 13. června 2019 v Dvořákově divadle v hudebním nastudování Adama Sedlického a režii Dominika Beneše premiéru opery Giacoma Meyerbeera Robert ďábel s podtitulem Operně-baletní mystérium o temném rytíři.

Ostravská opera se tak rozhodla připomenout skladatele, jehož dílo ustoupilo jeho následovníkům, Verdimu a Wagnerovi, i židovské perzekuci. Teprve v posledních desetiletích se Meyerbeerovy opery začínají objevovat v repertoárech divadel. Giacomo Meyerbeer (1791–1864), který se narodil v roce Mozartova úmrtí a zemřel v době, kdy Verdi překonal léta uměleckých galejí a Wagner komponoval svůj čtyřdílný veleopus, se v syntéze německých, italských a francouzských vlivů stal vzývaným idolem v žánru „grand opéra“. Je v ní „grand“ skutečně všechno: virtuózní pěvecké party, orchestr, sbory, balet i atraktivní scéna. V Robertu ďáblovi, Hugenotech, Prorokovi nebo v Afričance uchvacoval Meyerbeer hudebními dramaty na historické náměty s pěvecky efektními rolemi, davovými scénami, rozměrnými balety a velkolepou výpravou. Velká opera opanovala nejen Paříž třicátých až šedesátých let 19. století, ale stala se důležitým východiskem pro další vývoj žánru hudebního divadla.

Giacomo Meyerbeer vytvořil Roberta ďábla pro Théâtre de l’Académie Royale de Musique (který tehdy sídlil v impozantní budově Salle Le Peletier) ve spolupráci s libretisty Eugènem Scribem a Germainem Delavignem. Východiskem jim byla francouzská středověká legenda o normanském vévodovi, kvůli zločinům, krutosti a únosům dívek vyhnaným ze země, jehož dvojlomnost povahy kolísající mezi dobrem a zlem založilo už jeho početí: zbožná matka, která se ze zoufalství marné touhy po dítěti uchýlí k pomoci ďábla, se zaváže po narození svého syna pekelným mocnostem zasvětit. Autoři však v opeře pojednali až důsledky takových okolností Robertova zrození a snahy matky syna ochránit. Démona věrného Satanovi (nebo se za něj vydávajícího) představuje v opeře Bertram, Robertův otec, jehož identitu ale syn nezná a považuje ho za svého nejlepšího přítele. A síly dobra reprezentuje Alice, dívka, která měla s Robertem stejnou kojnou. Hlavně přičiněním Aliciny čisté duše Robert, váhající, na kterou stranu se v souboji zla a dobra přiklonit, nakonec (doslova v hodině dvanácté) peklu unikne a Alice ho odvede k oltáři, kde ho očekává jeho vytoužená, sicilská princezna Isabella, která přes všechny Robertovy zrady tohoto muže miluje. Romantické mysteriózní drama má inspiraci také v oblíbených (anglických) gotických románech, předchůdcích hororu svými typickými atributy tajemna a děsu, a jistě i v pokušiteli Mefistovi a kolísajícím Faustovi.

Atraktivní a svou nejednoznačností i psychologicky zajímavé libreto, vykreslující hlavní aktéry příběhu tak, že hranici mezi dobrem a zlem musí v sobě hledat a vybojovávat, Meyerbeer zhudebnil tak velkolepě, že pařížská premiéra Roberta ďábla v roce 1831 byla triumfálním úspěchem. Premiéra byla i úspěchem nového ředitele opery Louise-Désiré Vérona, který na uvedení Roberta ďábla poskytl inscenátorům neomezené finanční zdroje (podle jeho vzpomínek měl k dispozici sbor a orchestr po osmdesáti členech, osmdesát komparsistů, děti a šedesát strojníků).

Realizace tak náročné opery, jako je Robert ďábel, vyžaduje pečlivé uvážení možností, kterými divadlo disponuje – jak pro sestavení týmu inscenátorů, tak pro výběr sólistů a v neposlední řadě pro naplnění materiálních, technických a finančních požadavků takového projektu. Třebaže NDM nemá onen Véronův „otevřený účet“, odvaha ostravským nechybí a omezené finanční zdroje nahrazuje vynalézavostí, díky které se NDM řadu let drží na špici našich operních divadel dramaturgií i uměleckou kvalitou svých inscenací. To v letošní sezoně potvrdily zejména inscenace Janáčkova Osudu a Julietty Bohuslava Martinů.

Z nezbytných „ingrediencí úspěchu“ tohoto „gesamtkunstwerku“ na francouzský způsob se v Ostravě tentokrát nejlépe dařilo naplnit pěvecké a hudební nároky Roberta ďábla. Právě obsazení bylo ozdobou premiéry a svrchovaně oprávnilo nasazení tohoto titulu i v podmínkách, které jsou oproti velkolepé pařížské královské opeře až nesrovnatelně skrovné.

Svým habitem mezi sólisty přirozeně dominoval Martin Gurbaľ jako Bertram, a to nejen doslova svou fyzickou nepřehlédnutelností, ale i hutností svého hlasu. Meyerbeerův part mu umožňoval, aby vystačil se svým basovým burácením, které v jiných operách naráží na limity jednotvárnosti. Až tím zastiňoval hlavní postavu – rytíře Roberta. Ten v podání György Hanczára sice představitelsky zpočátku spíše než jako zhýralý dobyvatel působil submisivně jako poslušný „synáček“, ale pěvecky i díky suverénnímu zvládnutí doslova vražedných dramatických výšek postupně rozkrýval niterné sváry a ďábelské úklady, které ho přivedly na samý okraj pekla.

Klíčovou roli má v souboji dobra se zlem čistá duše Alice a Michaela Zajmi tento další velký part opery se slavnou baladou o proroctví poustevníka a modlitbou k Panně Marii zvládla v rozpětí od něžně milující a oddané snoubenky po pevnou ženu odhodlanou zachránit nejen Roberta, ale i svého snoubence Raimbauta. Roli tohoto barda, kterého Alice zachrání nejen před smrtí, když ho za jeho prostořekost chce potrestat Robert, ale i před Bertramovými svody, svěřili Václavu Čížkovi. Tento tenorista, kterého jsme dosud znali z oblasti staré hudby díky jeho působení v Collegiu 1704, se stal další „hvězdou“ premiéry, když svou muzikálnost a technicky skvěle vedený hlas dokázal propojit i s adekvátním hereckým projevem. A do ansámblu skvělých výkonů patří také Jana Sibera, která v podmínkách Divadla Antonína Dvořáka zvládla nároky vypjatého dramatického koloraturního sopránu v roli Isabelly s árií doufání v Robertův návrat a sicilsky znějící kabaletou i prosebnou kavatinou za Roberta.

Třebaže v materiálech ostravské opery dostala inscenace přízvisko „operně-baletní mystérium“, plně v souladu s požadavky významu taneční složky ve velké francouzské opeře, v samotné inscenaci se vytrácela. Nejen kvůli škrtům baletních scén, ale i proto, že ta nejznámější – orgie zhýralých jeptišek vstávajících z hrobů na příkaz ďábla, aby sváděly Roberta – vlastně v choreografii Bély Kéri Nagyho zanikla hlavně proto, že drahný čas tanečnice (i tanečníci) „vyplýtvali“ spíš jako kulisáci, když vyklízeli jeviště a zbavovali se svých řeholních rouch divadelně neobratně jejich házením do zákulisí.

Vyplatila se však důvěra k mladému dirigentovi a sbormistrovi Adamovi Sedlickému, který získal stálé angažmá v souboru opery NDM teprve předloni a Robert ďábel je jeho prvním samostatným hudebním nastudováním opery. Při premiéře rozehrál Meyerbeerovu partituru v plnokrevnosti jejích kontrastů komorní lyrické intimity, lesku monumentálního patosu vedle démonické strašidelnosti i andělské velebnosti. Přes zaškobrtnutí při koordinaci orchestru a sboru na začátku udržel soustředění hráčů, kteří se mohli skvěle uplatnit i v orchestrálních sólech (žestě, anglický roh, harfa). Přitom však udržel zvukovou hladinu ve vztahu k sólistům tak, že zcela v intencích žánru dominovali.

Když se ostravská opera rozhodla zredukovat původní čtyři hodiny hudby na pouhé dvě hodiny a čtyřicet minut, tak razantní škrty nutně vyvolávají kontroverze. V tomto rozsahu již narušovaly nejen svébytnou hudební architekturu velké opery, ale ve výsledku i pochopení docela komplikovaného a autory, zkušenými divadelníky, děje opery rozvrženého tak, aby emoční účinek rafinovaně stupňovali. I tak zůstala kvalita hudebního nastudování hlavním přínosem inscenace.

Pro režiséra Dominika Beneše zůstal Robert ďáblem úkolem, který zatím přesahoval jeho schopnosti vést diváka příběhem, aby bylo jasné, jak a proč musí Bertram získat pro peklo další „duši“ normanského knížete rytíře Roberta. A jak se Bertram snaží celou řadou sofistikovaných ďábelských úkladů rozvrátit milostný vztah Roberta k sicilské princezně Isabelle, ale nakonec ve stanovené lhůtě od Roberta úpis peklu nezíská a sám propadá peklu.

V Benešově režijním řešení se však příběh ztrácel pod nánosem nepodstatného balastu situací a rekvizit včetně ohňů, které Beneš nedokázal včas „uklízet“. A zanikaly klíčové momenty opery: Robertova hazardní hra, při které vše prohraje a dostane se tak do Bertramova područí, nebo posvátná ratolest Robertem svatokrádežně odcizená z hrobu světice. Přitom scénografické východisko Davida Janoška bylo jasně čitelné, když pro bipolaritu dobra a zla zvolil repliku malby Pietera Bruegela Pád andělů, kterou umístil na celý zadní horizont. Další „vrstva“ tohoto věčného sváru v podobě fresky archanděla Gabriela zabíjejícího ďábla na straně jedné a gotického chrliče ve tvaru ďábelské tlamy na druhé však neobratným umístěním po stranách jeviště zůstala pro diváky, kteří neseděli uprostřed, „neviditelná“. Prostor pak postupně dostává prvky současnosti a „propadá“ se do radovánek se „zlatou klecí“ pro Isabellu a hlavicí korintského sloupu jako pódia až k pekelným orgiím, než se za pomyslnou bránou pekel otevře chrámový prostor spasení.

Mít na repertoáru Roberta ďábla si mohou dovolit jen prestižní operní domy. Odkaz mistra velké francouzské opery jako syntézy hudby a divadla se tentokrát ostravským přenést na jeviště v plném lesku nepodařilo. Nastudování této Meyerbeerovy opery ovšem plně opravňují pěvecké výkony a hudební nastudování.

Hodnocení autorky recenze 75 %

Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel

Hudební nastudování Adam Sedlický, režie Dominik Beneš, scéna David Janošek, kostýmy Zuzana Přidalová, choreografie a pohybová spolupráce Béla Kéri Nagy, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková, překlad Marie Kala.
Osoby a obsazení na premiéře: Robert, vévoda normandský – György Hanczár, Bertram, jeho přítel – Martin Gurbaľ, Isabella, sicilská princezna – Jana Sibera, Raimbaut, normanský venkovan – Václav Čížek, Alice, normanská venkovanka – Michaela Zajmi, Alberti, rytíř –Roman Vlkovič, Kněz – Erik Ondruš, Ceremoniář –Tomasz Suchanek.
Orchestr, sbor a balet Národního divadla moravskoslezského.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě, premiéra čtvrtek 13. června 2019.