Operní panorama Heleny Havlíkové (360) – Užitečnost festivalu Opera

Od 16. ledna do 29. března 2022 se po scénách Národního divadla i dalších místech po Praze rozprostřel 15. ročník festivalu Opera s celkem sedmnácti inscenacemi. Cílem festivalu je předvést v hlavním městě produkci našich a slovenských profesionálních operních souborů – stálých i těch alternativních. A v takto koncentrované podobě představit úroveň a trendy české a slovenské operní interpretační praxe.

• Svátek rozmanitosti covidu navzdory
• Festival posílil potenciál většiny inscenací
• Slovenské příspěvky
• Opery jinde a jinak
• Co na festivalu nebylo
• K festivalovým Libuškám
• Benefity a limity

Bienále Opera se koná v hlavním městě už od roku 1993, většinou na scénách Národního divadla, studiové soubory vystupují v alternativních prostorách, letos nejčastěji ve Venuši ve Švehlovce. V roce 2015 se k českým souborům přidala i stálá slovenská divadla. Pořadatelem festivalu je Jednota hudebního divadla za umělecké i ekonomické participace všech zúčastněných divadel a souborů. Festival nemá pro jednotlivé ročníky vymezené téma. Je na vedení jednotlivých divadel (a samozřejmě také technických možnostech přenosu nastudování mimo domovskou scénu a sladění termínů), jakou inscenací se chtějí v Praze blýsknout. A na základě znalosti repertoáru našich operních souborů můžu ocenit, že soubory uvážlivě vybraly své skutečně reprezentativní inscenace.

Svátek rozmanitosti covidu navzdory

Také letošní ročník potvrdil, že se z bienále stala vskutku reprezentativní přehlídka – svátek opery. I tím, že princip jeho programu otevírá prostor pro dramaturgickou i interpretační rozmanitost. Ta je daná už tím, že z oněch sedmnácti souborů letošního ročníku bylo osm studiových se svou vyhraněnou poetikou i s uváděním oper psaných často „na tělo“ těmto souborům.

Ale i mnohá repertoárová divadla se prezentovala méně obvyklými tituly – Jihočeské divadlo Boitovým Mefistofelem, Státní divadlo Košice Donizettiho Robertem Devereux, Moravské divadlo Bizetovými Lovci perel, Státní opera Schrekerovým Vzdáleným zvukem. Jiné soubory v případě standardnějších titulů nabídly režijní přístup, který mohl vyvolávat i kontroverze, jako tomu bylo v případě Káti Kabanové v pražském Národním divadle, liberecké Bystroušky nebo bratislavské Traviaty. Tuto různorodost ovšem stmelovala převažující vysoká úroveň hudebních nastudování a sólových výkonů.

Lze považovat téměř za zázrak, že v souvislosti s covidem musela být z původně plánovaného programu s devatenácti inscenacemi a doprovodným programem s polokoncertním provedením průřezu Pucciniho Vlaštovky v zámeckém areálu Ctěnice zrušena pouze dvě představení – Foersterova Eva Státní opery v Banské Bystrici a Bílý pán Jaroslava Křičky v ostravském nastudování Národního divadla moravskoslezského. Přitom z ostravské premiéry (343. Operní panorama zde) se dalo odhadovat, že by měla i v Praze úspěch. A kvůli nemoci Opera Studio Praha muselo zredukovat kompletní program večera s názvem Mistrovská partie: z původně koncipované dvojice oper odpadly Šaty, které svět neviděl Jaroslava Krčka a zazněla pouze Ravelova Španělská hodinka.

Kombinace covidových opatření a provozních možností zabránily v účasti brněnské Janáčkově opeře s plánovanými Třemi fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencovým Lidským hlasem. Technické problémy s přenosem čerstvé premiéry Dvořákovy opery Čert a Káča ve Slovenském národním divadle vedly k náhradě Traviatou. A z našich stálých divadel se festivalu opakovaně vyhýbá Severočeské divadlo z Ústí nad Labem s tím, že daný provozně-ekonomický model je nevýhodný a s dlouhodobějším předstihem nemohou garantovat termín. Je to škoda, protože svým aktuálním nastudováním Tristana a Isoldy Richarda Wagnera by ústečtí určitě zaujali a odvaha nastudovat tak náročný titul by v Praze byla korunována satisfakcí za pouhých pár desítek diváků při předpremiéře a premiéře v domovském Ústí nad Labem.

Té mimořádně vysoké návštěvnosti předchozích ročníků, dané i vstřícnou cenovou politikou festivalu, sice letos festivalová představení nedosahovala – ale je třeba si uvědomit, že festival začínal v době, kdy se na kulturní akce mohlo jen s potvrzeným očkováním nebo proděláním covidu a masivně se testovalo. Zájem o festivalová představení i tak zůstal značný – představení navštívilo téměř šest tisíc diváků (nejvíce budějovického Mefistofela ve Státní opeře, nejméně Vzdálený zvuk Státní opery), někteří skalní příznivci si nenechali ujít žádné představení.

Vstřícná divácká očekávání provázela nadšená přijetí. Přitom má pražské publikum, zvláště to festivalové, přece jen oproti divákům v jednotlivých městech možnosti většího srovnání. Protože jsem viděla většinu inscenací už na jejich domácích scénách, můžu srovnávat – v mnoha případech měly soubory při vystoupení v Praze těch závěrečných „opon“, ať už skutečných, nebo jen pomyslných, víc než doma.

Festival posílil potenciál většiny inscenací

Samozřejmě je třeba vzít v potaz, že soubory vystupují v jiném prostoru, než pro který byly inscenace koncipovány, a mají jen krátký čas na adaptaci. Většinu festivalových produkcí znám z jejich domovských působišť, takže lze porovnávat, nakolik zejména „svatostánky“ pražského Národního divadla a početné a vstřícné festivalové publikum představením pomohly, nebo naopak odhalily slabiny nastudování.

Mezi produkce, kterým festivalová atmosféra „rozepjala křídla“ a „vyhecovala“ umělce, patřil především budějovický Mefistofeles Arriga Boita, ale také opavská Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta i plzeňská Věc Makropulos Leoše Janáčka a liberecké Příhody lišky Bystroušky.