Janáčkovo kvarteto uspořádalo vzpomínkový večer pro „Kráťu“

Janáčkovo kvarteto, jedna z nejlepších „high-tech“ značek v kvartetní oblasti, existuje již 70 let. Na jeho zakladatele, Jiřího Trávníčka, Miroslava Matyáše či Karla Krafku, si dnes již vzpomene málokdo. Zatímco poslední ze čtveřice Jiří Kratochvíl, nazývaný všemi známými a přáteli včetně studentů „Kráťa“, se dožil ještě 8. prosince 2019 krásných 95 let a oslavil je se všemi přáteli společně na koncertě na Janáčkově akademii múzických umění v Brně 13. prosince. O to víc všechny zaskočila zpráva, že „Kráťa“ zemřel 3. ledna 2020. Členem Janáčkova kvarteta byl celých 42 let.

Myšlenka uspořádat na jeho počest koncert téměř ihned přerostla do nápadu pořádat cyklus komorních večerů Janáčkova kvarteta. Název Hudba života patří tedy cyklu, v němž bude účinkovat kvarteto spolu se svými hosty. Cyklus koncertů se hned tímto prvním koncertem, konaným 14. ledna 2020, zabydlel v novém koncertním sále Konzervatoře v Brně, kde všichni čtyři hudebníci učí. A akustická prověrka sálu, ne víc než pro 300 posluchačů, dopadla na výbornou. Téměř studiová akustika nemilosrdně odhaluje vše, co se na pódiu odehraje. Jen v případě koncertu Janáčkova kvarteta neměla co odhalit. Pouze množství krásných tónů, které vytvořily dohromady skvělý večer. Současní členové Janáčkova kvarteta, primárius Miloš Vacek, Richard Kružík (2. Housle), Jan Řezníček (viola) a Břetislav Vybíral (violoncello), si dali velmi záležet, aby dostáli pověsti svých předchůdců a udělali jim čest.

Průvodního slova ke koncertu se ujal muzikolog Martin Flašar, který citlivě a zajímavě seznámil publikum s programem a jeho účelem a sdělil i několik zajímavostí a lidských postřehů ze života toho, jemuž byl koncert věnován, tedy Jiřího Kratochvíla. A tak se posluchači dověděli mimo jiné, že „Kráťa“ měl rád tajemno a astronomii a že byl labužníkem života, který se snažil vychutnávat v každém okamžiku, neboť byl umělcem nejen večer na pódiu, ale v každé minutě svého života.

Byl to dramaturgicky malý vhled do kvartetní historie. Na začátek zazněl Smyčcový kvartet D dur, op. 64 č. 5, „Skřivánčí“ nestora kvartetní hry Josepha Haydna. Velmi nevděčné, zato líbezné hraní, kde se neschová vůbec nic a kde jednotlivé nástroje jsou zcela ve zvuku odhalené. Čistá a jemná lidová píseň, proti níž se ozývá zpěv skřivánka a soupeří spolu a pak splývají při technické ekvilibristice v poslední větě, to je pochoutka pro zmlsané uši.

Druhým číslem byl Smyčcový kvartet č. 7 fis moll, op. 108 Dmitrije Šostakoviče, který autor věnoval své zesnulé ženě Nině. Tady už na místo lehké zpěvnosti nastupuje napětí a dramatičnost, smutek z hlubin vytahuje violoncello spolu s violou, aby si pak společně s houslemi předávaly téma fugy plné obav, které přechází do rytmu uhánějícího vlaku, aby nakonec v unisonu našlo klidný a vyrovnaný závěr.

Po přestávce zazněl Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11 Petra Iljiče Čajkovského. Najednou tu bylo úplně jiné kvarteto, jehož hráče pohltila rozevlátost romantiky a dramatičnost výrazu. Druhá věta Andante cantabile cituje ukrajinskou lidovou píseň, cituplnou a zadumanou, zatímco třetí, Allegro ma non tanto e con fuoco, byla energická a odbojně rytmizovaná. Čtvrtá věta Finale, Allegro giusto se odpoutala od lidové noty a přinesla melodický a harmonický materiál s velkolepým zpracováním a energickým nábojem, jenž hráče kvarteta zcela opanoval. Závěr byl euforický a ta jiskra, kterou do něho autor vložil, přeskočila i na publikum.

Jako přídavek zazněla ještě vzpomínka na „Kráťu“ a byla vzdáním holdu pro něj. Třetí větu z Listů důvěrných Leoše Janáčka hrál jistě Jiří Kratochvíl nesčetněkrát a tak tento přídavek byl jen pro něho. Violový part hrál Jan Řezníček zpaměti a dal do něho srdce. Publikum pochopilo závažnost situace a zahrnulo hudebníky ovacemi. Neboť odešla legenda, jakých je na světě velmi málo. Čest jeho památce!