Julietta v Plzni – nádherná opera, přijatelné provedení, problematický zvuk
- Historie inscenování Julietty
- Charakteristika opery
- Scénické a režijní provedení nové inscenace v Plzni
- Problémy s akustikou
- Hudební provedení
Historie inscenování Julietty
Od předchozí inscenace této sugestivní surrealistické opery v Plzni uplynulo už takřka půl století, nepochybně si však řada diváků na ni vzpomene. Po úspěšné premiéře 16. prosince 1978 ve Velkém divadle byla zařazena na program Pražského jara 1979 a vedení festivalu na ni tehdy vypravilo pro pražské diváky do Plzně autobusy. Hudebně ji nastudoval a řídil Ivan Pařík (Juliettu nastudoval a dirigoval později i ve Vídni roku 2006), režíroval Oldřich Kříž starší s choreografií Gustava Voborníka, scénu navrhl Vlastimil Koutecký, kostýmy Bedřich Barták. Ústřední postavy ztvárnili Karolina Hromádková a Miloš Ježil.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň Juliettu nyní uvádí podobně jako například ostravská opera nikoliv s originálním titulem, ale pod názvem její literární předlohy, divadelní hry francouzského dramatika Georgese Neveuxe (1900–1982) Julietta aneb Snář (Juliette ou la clé des songes). Neveux ji napsal v roce 1927, premiéru měla roku 1930 a setkala se s velkým ohlasem. Stala se základem melodramatu českého skladatele Theodora Schaefera (1904–1969) z roku 1934 a okouzlila i Bohuslava Martinů. A nejen jeho, zhudebnit chtěl Neveuxovo dílo i Kurt Weill, ale dramatik práva ke zhudebnění přenechal českému komponistovi. Martinů Neveuxův text přeložil, upravil a napsal vlastní libreto. Operu Julietta zkomponoval v letech 1936–1937; premiéru měla v Praze v Národním divadle 16. března 1938 pod taktovkou Václava Talicha s Otou Horákovou jako Juliettou a Jaroslavem Gleichem jako Michelem, oceňovanou scénickou podobu jí dal vynikající scénograf František Muzika, režíroval osvědčený Jindřich Honzl). V 50. letech zfilmoval Juliettu aneb Snář Marcel Carné s Gérardem Philipem v roli Michela a pro svůj film použil hudbu Martinů. Samotná opera se dostala na televizní obrazovky: podle druhé inscenace Julietty v pražském Národním divadle z roku 1963 (d. Jaroslav Krombholc, rež. Václav Kašlík) byl natočen v roce 1969 Kašlíkův televizní film. Julietta není jediné dílo, pro něž Martinů použil Neveuxovy texty. Podle jeho hry Théseova cesta (Le voyage de Thésée) napsal roku 1958 libreto ke své opeře Ariadna.
Charakteristika opery
Julietta, surrealistický příběh o snech, které opanují lidskou mysl, je vrcholnou operou Bohuslava Martinů. V jednom městečku u moře spatřil mladý obchodník s knihami Michel otevřeným oknem zpívat u klavíru krásnou neznámou dívku, do níž se zamiloval. Toužil po ní, její hlas se mu ve spánku neustále ozýval; po třech letech ji uviděl znovu, tentokráte ve snu, jehož průběh je obsahem opery. Michel se v něm do městečka vrací, setkává se s jeho neobvyklými snovými obyvateli, kteří ztratili paměť, dívku hledá, nachází, ale znovu ztrácí, aby ji však nakonec následoval, ze spánku se už neprobudil a uzavřel se ve svém snu nadobro.
Martinů zhudebnil tento snový děj skvěle. Působivá instrumentace je doplněná rozsáhlým klavírním partem, sólovými čísly anglického rohu, originálně je zde spojen zpěv a mluvené slovo. Zkomponoval unikátní umělecký celek s křehkým, a přitom silným předivem melodií, v nichž kongeniálně vyjádřil dráždivou neuchopitelnost a proměnlivou fantasknost surrealismu. Hudba Bohuslava Martinů je natolik silná, že nás její pouhý poslech přenáší do fascinujícího a fatálního světa snů. O síle hudební výpovědi dostatečně přesvědčuje legendární nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce s Marií Tauberovou a Ivo Žídkem v hlavních rolích. Julietta Bohuslava Martinů je geniálně vystavěné dílo. Surrealistické, ale tento surrealismus v sobě má, stejně jako jeho literární předloha, železnou logiku. Všechny scény jsou dokonale vypointované, ve stavbě celku mají své jasné opodstatnění, zapadají jedna do druhé v dokonalé souvztažnosti, aby vygradovaly do hudebně sugestivního finále, jímž je pohlcen jak hlavní hrdina, tak i posluchač.
Scénické a režijní provedení nové inscenace v Plzni
Scéna Daniela Dvořáka v nové plzeňské inscenaci působivě kombinuje architektonické a výtvarné pojetí, je minimalistická, barevná, s řadou surrealistických prvků; s charakterem opery souzní a je na první pohled přitažlivá – vzdušná, pracuje s náznaky, citlivě zachází s projekcemi. V jejím středu se během prvního a ve druhém dějství v lese objevuje plášť krychle, v níž je průhledný klavír bez strun, vyplněný růžemi, na němž ve scéně Dědečka a Babičky Michel jakoby preluduje. Výraznější scénografickou změnou je až Ústřední kancelář snů 3. dějství, kam si chodí zájemci pro své vytoužené sny: z krychle se stává úřednický stolek s počítači a stěnami jako noční hvězdné nebe. Divákovu pozornost však ruší projekce neustále mrkajících dvou velkých lidských očí po stranách scény. Les je znázorněn několika palmičkami, domy, jejichž okna jsou načrtnutá, ptáci poletují na pružných dlouhých prutech, listonoš se vznáší ve vzduchu na jízdním kole, parník na obří pohlednici dýmá.
Pestré kostýmy Dany Haklové evokují představu snad 60. let 20. století s trochou současnosti, Komisař má na sobě historizující uniformu. Některé postavy nejsou dostatečně zvýrazněny a odlišeny. Muž s helmou – Michelův partner na jevišti a jedna z významných vedlejších postav – nosí svou nenápadnou tropickou přilbu většinou pod paží, ne na hlavě. Hadač předpovídající minulost je oděn v kýčovitě vyzývavém kostýmu kabaretiéra, Dědeček a Babička jsou pestrobarevně odění rozverní lidé středního věku, elegantní Obchodnici s rybami a Obchodnici s ptáky nelze podle atributů řádně odlišit, navíc spíše než jako prodavačky vypadají jako dámy na nákupech v obchodním centru. Se scénografií ovšem celkově barevně a vizuálně kostýmy korespondují.
Martin Otava inscenuje děj v duchu díla s plnou reflexí Martinů hudby, nejsme tu od prvních taktů svědky planého režisérského exhibicionismu. To je velké plus celé inscenace. Je proto těžko pochopitelné, proč inscenátoři sáhli k necitlivým dramaturgickým změnám a škrtům (dramaturgie Vojtěch Frank), jimiž dílo poškodili a oslabili. Vypuštěny jsou druhá scéna Obchodnic, karetní hra Michela s Listonošem, Tři pánové, rozhovor Michela se Starou dámou u dveří Juliettina domu a druhá scéna s Mladým námořníkem. Výrazně zestručněn je výstup Šedých postav v kanceláři snů, lidí šílených, kteří se nechtějí ze snu probudit a k nimž se Michel de facto v závěru opery připojuje. Všechny tyto scény jsou důležitými kamínky v mozaice, z níž se opera skládá. Citelně je dílo ochuzeno zejména o výstup Tří pánů, apartně zhudebněný tercet ženských hlasů, v němž navíc poprvé zazní jméno dívky ze snu – Julietta. Ve scéně s Mladým námořníkem má Michel přenechat mladíkovi Juliettin závoj, který mu už nic nepřipomíná, protože sám začíná ztrácet paměť. Místo toho si v plzeňské verzi závoj schová do kufru jako vzpomínku! Šedé postavy jsou zkrácením jejich výstupu bagatelizovány, protože se v originále bez škrtů projevují především zpěvem, ne dlouhodobým promítáním jejich obrovských siluet na kulisy, jak je tomu v této inscenaci.
Problematické je i sloučení prvního a druhého dějství bez pauzy do jednoho devadesátiminutového celku. Toto řešení přináší pouze sníženou koncentraci diváků v závěru 2. dějství.
Zcela matoucím dramaturgickým zásahem je pak změna vlastního konce a vyústění opery. U Martinů se vše vrací na počátek, ovšem jakoby v mlze. Michel neodešel do normálního života, zůstal v městečku a začíná znovu prožívat svůj nyní již věčný sen. V plzeňské verzi se však náhle na jevišti objevuje postava nově příchozího mladého muže s kufrem, podle programu “jiného pána”. Ale Julietta je pouze o Michelovi, proč je třeba skladatelovu dramaturgii ‚vylepšovat’ a měnit? Smysl děje je v tomto okamžiku zcela deformován.
Byť jsou surrealistické, mají jevištní postavy své charakteristiky i charaktery. Režie jako by se však soustředila na vizuální vnějškovost inscenace, u postav na příchody a odchody. Rolím by prospělo důslednější vypracování, vyzněly převážně (až na představitele Michela Tomáše Kořínka) ploše; ani Julietta, titulní postava, se z celku výrazněji nevymykala, a i přes odlišný střih žlutých šatů působila jen jako jedna postava z mnoha podivných figur podivného městečka. Herecké akce byly často nedotažené. Když například Malý Arab prohlásil, že nemá nohy, nebyl Michel viditelně nijak překvapen. V podstatě záleželo na empatii, zkušenosti a talentu pěvců, jak budou jejich postavy přesvědčivé a jak souzní s hudbou.
Problémy s akustikou
Velmi proměnlivé byly akustické vjemy během představení. Na Nové scéně je zabudován elektroakustický dozvuk, který má vytvořit ‚akustiku na přání‘ – jinou pro činohru, jinou pro muzikál, jinou pro operní a koncertní produkce. Při jiných produkcích využívajících nahrávky (balet) i živý orchestr (muzikál) nebo při koncertech na jevišti nebyly zaznamenány větší problémy (až na drobné technické výpadky či celkové přezvučení). Nyní to však bylo jinak. Při Juliettě byly nad jevištěm sice zavěšeny mikrofony (a zřejmě byly jinde rozmístěny i další), přesto publikum neslyšelo hudbu Bohuslava Martinů tak, jak by mělo. Problematickou akustikou sálu byl postižen i orchestr, jenž nezněl celistvě, smyčce byly málo slyšitelné, barevnost orchestrace zmizela a s ní kouzlo a plastičnost Martinů hudby. Pěvci byli slyšet v rozličné intenzitě podle toho, jak blízko mikrofonu stáli, bez ohledu na dynamiku hudby a v próze bez ohledu na náladu té které scény. Paradoxní je, že lépe byli slyšet z určitých míst v pozadí jeviště než z jeho přední části. Zdálo se, že se vrátily časy před instalováním elektroakustického dozvuku, kdy přijatelná akustika sálu končila dvanáctou řadou z dvaadvaceti. K posluchačům v zadní části hlediště (slyšeno ze 14. “VIP” řady) se zvuk dostával ve zdeformované podobě po celou dobu premiéry. Takto zvukově nesourodý celek zprostředkoval jen přibližnou zvukovou podobu díla.
Hudební provedení
Vzhledem k nevyrovnané kvalitě zvuku je obtížné hodnotit hudební nastudování z hlediska dynamiky, barevnosti a vyrovnanosti orchestrálního zvuku orchestru. Univerzální rychlá tempa, která zvolil Jiří Štrunc, byla ovšem zřejmá i za těchto podmínek. A ku prospěchu věci rozhodně nebyla. Martinů poetika potřebuje citlivou agogiku, aby hudebně vyzněla. Zde však následovalo vše v těsném sledu za sebou, tempově málo diferencované. Po technické stránce ovšem potvrdili členové orchestru své kvality, výtečný byl výkon klavíristy Maxima Averkieva (mimo jiné delikátní scéna Dědečka a Babičky), vyrovnaná byla sóla na anglický roh Ely Polívkové a akordeonu Petry Křížkové.
Tomáš Kořínek je se svým jasným lyrickým tenorem ideálním představitelem Michela. Zpíval s absolutní technickou jistotou, vyrovnaně v celém rozsahu pěveckého partu, s pochopením pro hudbu Bohuslava Martinů, pro nuance své role, s výbornou srozumitelností zpívaného textu. Zcela přirozeně kombinoval zpěv s prózou, hovořil zřetelně a s odpovídajícím přednesem. Byl plně přesvědčivý rovněž výrazově a herecky, dokázal vytvořit věrohodnou postavu a svým přirozeným projevem navázat kontakt s publikem.
Olga Jelínková charakterizovala Juliettu svým barevným sopránem, jistým ve všech polohách, a v rámci možností daných režií vytvořila díky svým pěveckým i hereckým schopnostem půvabnou a působivou postavu.
Vedlejších a epizodních rolí je v opeře celá řada, sám Martinů navrhl několik variant jejich sdružování a obsazování jedním zpěvákem.
Výborně si jako Komisař, Listonoš a Úředník vedl Michal Bragagnolo, který dokázal dát svým rolím odlišná specifika, jeho plně vyrovnaný sytý tenor se dobře uplatnil ve všech třech rolích, pěvec rovněž výborně zvládal prózu a bylo mu také velmi dobře rozumět.
Muže s helmou ztvárnil Jiří Kubík stejně jako dvě epizodní postavy Obchodníka se vzpomínkami a Žebráka s pregnantní dikcí, v obou menších rolích však působil ne zcela přesvědčivě, pouze jako převlečený Muž s helmou, Michelův důležitý protihráč.
Vyrovnaný výkon podal Jakub Hliněnský jako Starý Arab, Dědeček a Starý námořník.
Jevhen Šokalo jako Muž v okně, Stařec „Mládí“ a Trestanec spíše nesrozumitelně mluvil a vykřikoval, než zpíval; působil těžkopádně nejen jako Trestanec.
Andrea Frídová jako Malý Arab, Mladý námořník a Poslíček nebyla vhodně obsazena. Jsou to sice epizodní postavy, ovšem významné, a v úhrnu zaberou poměrně velkou plochu. Třebaže je umělkyně zahrála s maximálním výrazem, nemá pro tyto sólové role potřebné pěvecko-technické předpoklady.
Jana Foff Tetourová to neměla snadné – její Hadač je stylizován příliš “dryáčnicky” a je obtížné z něho vytvořit vemlouvavou snovou figuru s kultivovaným hlasovým projevem, jíž by byl také vždy rozumět text.
Poněkud chaoticky působily Lucie Hájková a Jana Piorecká jako duo Obchodnice s ptáky a Obchodnice s rybami, jejich výstup co do souhry dostane jistě časem v reprízách větší řád.
V drobnější roli Strojvedoucího zaujal sympatickým hlasovým projevem Martin Švimberský.
Kvalitně part Babičky provedla Ivana Šaková. Hlídačem lesa byl Josef Jordán, Šéfem a Nočním hlídačem Rostislav Florian.
Part sboru v Juliettě není velký, týká se vlastně jen sopránu a altu; dámy zpívaly kultivovaně, leč textově málo srozumitelně (sbormistr Jakub Zicha).
Snová Julietta Bohuslava Martinů zůstává v Plzni i přes zmíněné výhrady úchvatnou operou a inscenací, která stojí za pozornost. Vadami na kráse jsou dramaturgické zásahy do díla, a především problematická kvalita akustiky divadla a jeho umělého nazvučení. Rozdíly mezi přední a zadní polovinou hlediště při ‘live’ poslechu jsou naprosto zásadní. Produkce Julietty tak znovu potvrdila, že prostor Nové scény je přes všechny jeho technické vymoženosti pro uvádění oper nevhodný. Je na čase si to přiznat a operní produkce zde už neprovozovat. V každém případě lze návštěvu inscenace Julietta aneb Snář na Nové scéně doporučit, lze tak i najít inspiraci k poslechu nahrávek a nechat se unášet hudbou Bohuslava Martinů – do snění.
Bohuslav Martinů: Julietta aneb Snář
Premiéra 8. června 2024
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Nová scéna
Inscenační tým
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc/Jakub Zicha
Režie: Martin Otava
Výtvarník scény: Daniel Dvořák
Výtvarník kostýmů: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Videoprojekce: Ondřej Brýna
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistr: Jakub Zicha
Asistent režie: Michal Lieberzeit, Vojtěch Jansa
Asistent dirigenta: Jan Mára (HAMU)
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek, Jan Mára
Show rigging: Tomáš Pintér – AirGym Art Company
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová
Obsazení
Julietta: Olga Jelínková
Michel: Tomáš Kořínek
Komisař, Listonoš, Úředník: Michal Bragagnolo
Muž s helmou, Obchodník se vzpomínkami, Žebrák: Jiří Kubík
Muž v okně, Stařec „Mládí“, Trestanec: Jevhen Šokalo
Hlídač lesa: Josef Jordán
Strojvedoucí: Martin Švimberský
Malý Arab, Mladý námořník, Poslíček: Andrea Frídová
Obchodnice s ptáky: Lucie Hájková
Obchodnice s rybami: Jana Piorecká
Hadač: Jana Foff Tetourová
Starý Arab, Dědeček, Starý námořník: Jakub Hliněnský
Babička: Ivana Šaková
Šéf, Noční hlídač: Rostislav Florian
Dvojník Michela a Listonoše: Vojtěch Jansa
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Klavír: Maxim Averkiev
Anglický roh: Ela Polívková
Akordeon: Petra Křížková
Dirigent: Jiří Štrunc
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
