Met v kinech: Hamlet a Ofélie nezklamali

Ten, kdo zná DVD s Thomasovou operou z Barcelony, pořízenou před necelým sedmi lety, věděl, co ho tentokrát, při zatím posledním přenosu z Metropolitní opery, v kině čeká. Myslím, že ale skutečně oprávněně zklamán nemohl být nikdo. Zmíněný časový odstup není na inscenaci znát ani v nejmenším, a navíc díky detailním záběrům kamer a v současnosti přece jen dynamičtější obrazové režii vyznívá většina scén bezprostředněji. A co hlavní – newyorské pěvecké obsazení si rozhodně v ničem nezadá s tím barcelonským.

Simon Keenlyside za ta léta obdivuhodně vyzrál, v současnosti patří bezesporu ke světové barytonové špičce. Má velmi dobře posazený hlas, nádherně otevřené a jisté výšky, skvěle frázuje, příkladná i jeho výslovnost francouzštiny. Jeho Hamlet je chlapácky opravdový a přitom ve své vnitřní rozervanosti naprosto věrohodný. Třeba na známou pijáckou píseň právě v jeho podání se rozhodně nedá hned tak zapomenout.

Marlis Petersen to určitě neměla vzhledem k původnímu obsazení Natalie Dessay jednoduché, nemluvě o převzetí role až počátkem toho měsíce. Ofélie je prostě životní partie populární francouzské sopranistky, a tak Petersen čekalo nelítostné srovnání (jak ostatně vyplývá i z obsáhlé debaty čtenářů Opery Plus k našemu pátečnímu rozhovoru právě s Marlis Petersen – nejdete jej zde). Je třeba ale říct, že tato Ofélie rozhodně nezůstala ve stínu. Petersen je bezesporu subtilnějším hlasovým typem, než Dessay, má však v sobě velmi přesvědčivou vnitřní křehkost a jakoby už předem zakódovanou tragičnost. Co ale hlavně: Pro tento věru nelehký úkol je skvěle techniky vybavena, má jisté zářivé a nikoli ostré výšky, přímo ukázkově zachází s dechem, a ačkoli její hlas rozhodně nelze označit jako velký, je dostatečně průrazný velmi dobře se nese.

Mezzosoprán charismatické Jennifer Larmore v roli Gertrudy jakoby oproti dřívějšku přece jen trochu ztratil na své pověstné sytosti i znělosti spodní polohy. I tak jde ale i v tomto případě o obdivuhodný výkon, zejména v dramatičtějších momentech partitury, Larmore je navíc výborná herečka. James Morris jako Claudius se po ne zcela přesvědčivém začátku přece jen skvěle rozezpíval a byl v lepší kondici, než nedávno ve Fiescovi z Boccanegry. Pochvalu jmenovitě zaslouží i Toby Spence jako spolehlivý Laertes, stejně jako i Maxim Mikhailov coby Polonius, tradičně skvěle obsazeny byly i menší role. Výtečný byl i tentokrát Orchestr Metropolitní opery s Louisem Langrée. Za zmínku určitě stojí nesmírně plastická a barvitá předehra, rytmicky i výrazově velmi obtížné a přitom strhujícím způsobem vystupňované finále 2.dějství, ale třeba i skvostně zahrané saxofoové sólo.

Režie působivě pracuje hlavně s detaily, a to od těch pohybových (úvodní sborová scéna) přes světelné (stínohra ve 2.jednání) až rekvizity (například sugestivní závěr 2.dějství s potoky červeného vína). Patrice Caurier, resp, Moshe Leiser ve své koncepci (ne zcela jasně časově zasazené, což ale vzásadě nevadí) velmi dobře cítí hudbu a Thomasovu operu dokáží působivě vygradovat, a to především v druhé půli večera: Od zraněné křehkosti odmítnuté Ofélie přes až na dřeň jdoucí scénu Hamleta s Gertrudou, naturalisticky pojatou smrt Ofélie (jakkoli dokážu pochopit, že její podoba může mít i své odpůrce) až po scénu závěrečnou, kde i těžce uchopitelné zjevení Hamletova otce vyšlo vcelku věrohodně. Místy trochu rušivě ovšem působila nesourodá směsice kostýmů (Agostino Cavalca). Další skvělý večer.

Ambroise Thomas: