Adrianne Pieczonka jako Ariadna na Naxu v Torontě

Když se minulou sobotu za horkého letního odpoledne blížilo malé letadlo Air Canada k letišti na ostrově u Toronta, napadalo mě, že možná spatřím na tamní pláži opuštěnou a zhrzenou Ariadnu. Místo toho jsem ale v dálce viděl opalující se naháče, Ariadna nikde. Nevím, možná jim nechtěla svým smutkem kazit radost z krásného dne a odebrala se jinam, přesněji do auditoria Canadian Opera Company ve For Seasons Centre, kde byla naposledy spatřena před šestnácti lety.

Po Gluckově Orfeovi a Eurydice, kterého jsem v Torontě viděl před týdnem (reportáž najdete zde) to byl další skvělý operní i společenský zážitek. Ve zdejším operním domě ovšem mají – alespoň to tak vypadalo – stejný problém, jako v řadě evropských divadel: Pokud není na programu Carmen, Traviata nebo Tosca, není vyprodáno. Přesně to se ale hodilo, protože mně pár hodin před začátkem představením mohli v pokladně nabídnout skvělé místo v přízemí za pouhých 40 dolarů, ačkoli jeho běžná cena by byla několikanásobně vyšší – 214 dolarů. Co víc si přát? Už jen dobré představení. A to není zvlášť v případě Straussovy Ariadny na Naxu (1912/1916) tak úplně jednoduché.

Jak ideálně a věrohodně ztvárnit stálý kontrast a napětí mezi “heiliger Kunst” vážné hudby – představované vznešenými ideály Skladatele a jeho Ariadnou – a skoro vulgární komedií dell´ arte Zerbinetty a jejího ansámblu? Zdá se mně přitom, že z nějakého důvodu se většina inscenací poslední doby Ariadny stále více uchyluje ke komedii. Do určité míry to vlastně dává smysl: Neutěšených politických afér, následků hospodářské krize i přírodních katastrof, o nichž se člověk dozvídá z médií skoro denně a stále naléhavěji a mnohdy v přímém přenosu, je víc než dost. A navíc – Straussova Ariadna tragicky nekončí. Proč se tedy během jejího provedení nepobavit?

Do Toronta byla dotyčná inscenace převzata z Welsh National Opera a podle některých recenzentů to režisér Neil Armfield ve snaze být zábavný za každou cenu přece jen trochu přehnal;.tak třeba hned prolog připomínal spíše shromáždění potulných komediantů, než opulenci rezidence nejbohatšího muže ve Vídni.

Některé současné režijní výklady bývají diskutabilní, podobné to je i se soudobými návrhy scén, jakkoli názory na konečný výsledek se často diametrálně liší. U samotného zpěvu to však je jiné a tak v případě torontské Ariadny naštěstí nebylo o čem diskutovat: Prvotřídní obsazení všech hlavních rolí (tři Kanaďané, jedna Angličanka) se postaralo o neobyčejně silný a svěží hudební zážitek, zdůrazněný v tomto případě vlastně tak trochu “komorním”, jen sedmatřicetičlenným orchestrem Canadian Opera Company a také perfektní akustikou hlavního sálu Four Seasons Centre.

Titul opery zní Ariadna na Naxu, ale největší potlesk po své árii má skoro vždycky Zerbinetta. Grossmächtige Prinzessin je považována za snad nejobtížnější záležitost pro koloraturní soprán a Jane Archibald (rozhovor s ní, který opera Plus před časem přinesla, najdete zde) se nejen jí zhostila s neobyčejnou lehkostí, doprovázen ou skvělým hereckým výkonem. I tak si ale dovolím možná ne příliš spravedlivou poznámku: Kdo zná Zerbinettu Edity Gruberové – zvlášť z dob, kdy byla na samém vrcholu své slávy, těžko se s kýmkoli jiným v této roli spokojí. Současně je třeba připomenout, že Jane Archibald rozhodně není žádná začátečnice, a i když tentokrát šlo o její celokanadský operní debut, má za sebou několik let tvrdé školy například ve Vídni a v Mnichově.

Sopranistka Adrianne Pieczonka (náš rozhovor s ní najdete zde) patří v současnosti mezi nejvyhledávanější interpretky svého oboru – a to nejen veStraussových a Wagnerových operách. Měl jsem to štěstí, že jsem s San Francisku mohl vidět její Toscu (příští sezonu ji bude zpívat v Torontě), tím spíš jsem se proto těšil i na její Ariadnu. Po silném nachlazení, které jí znemožnilo zpívat premiéru (na poslední chvíli jí musela nahradit i v Praze známá Amber Wagner) nebylo při mnou navštívené repríze ani známky. Straussova Ariadna je prostě role, v níž je Adrianne Pieczonka jako doma. Její subtilní provedení slavného Es gibt ein Reich vehnalo mnohým divákům slzy do očí. Osobně navíc považuji za velmi důležitou součást představení vizuální aspekt – korpulentní zpěvačky zkrátka moc nemusím, avšak Adrianne Pieczonka (1963) vypadá skvěle na jevišti i v civilu, jak jsem se mohl přesvědčit u stage door, když se objevila v lehkých černých večerních šatech a s úsměvem na tváři. Připomínám ještě, že její Adriadnu můžete zhlédnout 13. a 16.července v Mnichově, za řízení Kenta Nagana.

Další Kanaďan, mezinárodně uznávaný tenor Richard Margison, byl perfektním Bacchusem. Není žádným tajemstvím, že Strauss psal nejraději pro sopranistky, a tak možná tím spíš někteří tenoři, kteří Bacchuse mají za sebou věří, že skladatel je příliš v lásce neměl, když tuto roli napsal tak obtížnou. Když už jsem zmínil fyzické dispozice zpěváků v opeře, tak musím podotknout, že Margison by pár kil mohl shodit – kéž by mu v tom pomohla jeho usměvavá a velmi atraktivní manželka, kterou jsem u stage door také zahlédl. Kalhotková role Skladatele byla výborně ztvárněna britskou mezzosopranistkou Alice Coote, kterou Češi mohou znát třeba z Mnichova, jako Orsiniho z Donizettiho opery Lucrezia Borgia.

Orchestr Canadian Opera Company velmi citlivě vedl Sir Andrew Davis, hudební šéf Lyric Opera of Chicago, v Torontě rozhodně ne žádný nováček, s Toronto Symphony Orchestra totiž vystupuje už přes třicet let. Jen ztěží se proto dá věřit tomu, že ve zdejší opeře to teď byl jeho debut!

Závěrem ještě jedna pozoruhodná náhoda: Prakticky ve stejné době, kdy se v Torontě hrála Straussova Ariadna a Gluckův Orfeus, souběžně uváděla oba tituly také Metropolitní opera. Takřka vždy spolehlivou recenzí ve Financial Times byla newyorská Ariadna Violety Urmany označena jako někdo ze „statuesque dignity“ – tedy velmi volně přeloženo jako sošná důstojnost. Zerbinetta ale dopadla daleko hůř: korejsko americká sopranistka Kathleen Kim údajně „kousala“ němčinu a krom toho podala velmi slabý herecký výkon. Že by Met některý z dalších severoamerických operních domů třeba jen na chvíli zastínil?

Richard Strauss:
Ariadne auf Naxos
Dirigent: Sir Andrew Davis
Režie:: Neil Armfield
Scéna a kostýmy: Dale Ferguson
Canadian Opera Company Orchestra
Premiéra 30.dubna 2011 For Seasons Centre Toronto
(koprodukce Welsh National Opera/Canadian Opera Company)
(psáno z reprízy 21.5.2011)

Ariadne/Prima Donna – Adrianne Pieczonka
Bacchus/Tenor – Richard Margison
Komponist – Alice Coote
Zerbinetta – Jane Archibald
Music master – Richard Stilwell
Major Domo – Thomas Hauff
Dancing master/Brighella – John Easterlin
Najad – Simone Osborne
Dryad – Lauren Segal
Echo – Teiya Kasahara
Harlequin – Peter Barrett
Truffaldino – Michael Uloth
Scaramuccio – Christopher Enns

www.coc.ca