Kde je láska, je i žárlivost

V Evropě bylo kdysi na stovky malých zámeckých divadel, jen v Čechách a na Moravě se ví o existenci asi tří set takových míst, a několik divadélek se zachovalo dodnes. Jedno z nejstarších z nich patří ke světovým unikátům. Na zámku v Českém Krumlově je nejen dokonalé technické vybavení divadla z poloviny 18. století, ale také bohatý archivní materiál. Na jeho základě si lze udělat představu o možnostech a podmínkách provozování, i o tehdejším repertoáru. Díla tehdy nevznikala pro věčnost, mnohá dokonce v pravém slova smyslu jen pro jedno použití. To, co se dochovalo v úplnosti, tvoří nepatrný zlomek tehdejší produkce, a i z toho známe v živém provedení jen velmi málo děl – a v řadě případů k naší škodě. Jedno takové dílo zaznělo po více než 240 letech na stejném místě, kde mělo premiéru.

24. července 1768 se v Českém Krumlově u příležitosti oslav sňatku knížete Jana Nepomuka Schwarzenberga hrálo poprvé intermezzo giocoso Giuseppa Scarlattiho Dove è amore è gelosia, jedno z překvapení, které svému prvorozenému synovi a čerstvé snaše připravil k svatbě majitel panství kníže Josef Adam. Autorem opery, doplněné o slavnostním dni ještě pantomimou, byl Giuseppe Scarlatti. Jeho příbuzenství se slavnou rodinou Scarlattiů je dodnes nejisté, Giuseppů Scarlattiů bylo možná víc (uváděné datum narození se pohybuje v rozmezí pěti let). Pravděpodobně však byl tento Giuseppe synovcem Domenica Scarlattiho. Dvacet let strávil ve Vídni, kde k jeho podporovatelům patřila knížecí rodina Schwarzenbergů, u nichž byl domácím učitelem hudby. Scarlatti je autorem více než třicítky oper, mezi nimi i několika na libreta Pietra Metastasia. Libretistou krumlovské novinky však byl Marco Coltellini, stoupenec reformy, k níž přispěl Gluckův libretista Ranieri Calzabigi. Coltellini působil ve Vídni a poté, co měl u vídeňského dvora jakýsi konflikt, v Sankt Petěrburgu. Je například autorem libreta k Mozartově La finta semplice, jeho libreta Ifigenie in Tauride a Antigona zhudebnil Tomasso Traëtta, Il mondo della Luna Giovanni Paisiello, L’infedeltà delusa Joseph Haydn, Piramo e Thisbe Johann Adolph Hasse, Telemaco Christoph Willibald Gluck, Amore e Psiche a La contesina Florian Leopold Gassmann. Coltellini napsal také libreto Armida, pod jehož zhudebněním nalezneme jména Giuseppa Scarlattiho i Antonia Salieriho.

U intermezza Dove è amore è gelosia (Kde je láska, je i žárlivost) nacházíme ve slovnících datum premiéry roku 1768 ve vídeňském Burgtheatru, což je přejímaný omyl; sem byla opera přenesena až po krumlovské premiéře. Roli markýzy Clarice si v ní zazpívala dcera knížete Jana Adama Terezie, služku Vespettu manželka Giuseppa Scarlattiho Antonia Lefebvre. Libretista Coltellini obsadil roli sluhy Patricia, hraběte Orazia pak hrabě Salburg z přátelského okruhu Schwarzenbergů – jednalo se tedy o pravé rodinné představení. Roku 1770 byla opera uvedena ve Vídni znovu, v zámku Schönbrunn pod názvem L’amor geloso.

Coltelliniho libreto je postaveno na nevyčerpatelném motivu, jaký nabízejí vztahy mezi mužem a ženou. Dva páry – šlechtická vdova a její aristokratický nápadník na jedné straně, a dvojice jejich sluhů na straně druhé – se milují a žárlí na sebe, chystají si různé zkoušky, rozcházejí se a udobřují, až dospějí v závěrečnému kvartetu k poznání, že „kde je láska, je i žárlivost“ a zábava končí; jak to s nimi bude dál už by možná bylo na jiný operní žánr. Ve hře jsou obvyklé rekvizity i gagy – milostné dopisy a převleky, nedorozumění i vyhrožování sebevraždou. Mazaný sluha dokáže radit pánovi, ale ve svém vlastním soukromí naráží na svou ještě mazanější partnerku; zamilovaný hrabě má tu smůlu, že jeho vyvolená už má jedno manželství za sebou a ví mnohem lépe než on, co chce. Libreto sice budí dojem, že když byla napsána jeho první část, zadavatel (skladatel? libretista sám?) shledal, že je příliš krátké, a musel je nastavit – protože však Scarlattimu zdaleka nedošly hudební nápady, dokonce jsou v druhé části bohatší, pocit nastavování, vznikající při čtení libreta, brzy mizí. Je tu Vespettino přestírané milostné vyznání, Patriziova scéna, v níž kuje intriku, Claricino lkání nad domnělou Oraziovou zradou i Oraziovo zoufalství; komediální element se pojí s jemnou parodií na schemata opery seria. Všichni sólisté mají možnost se předvést, a vůbec nevadí, že hra s vycpanou loutkou jako domnělým milencem služky Vespetty (což má vzbudit žárlivost Patrizia) a vtažení Clariciny přítelkyně do děje v převleku za mladého markýze (aby byl podrážděn hrabě Orazio) nejsou úplně logické a vyžádaly si dvě další (němé) role; zahráli si je členka Jihočeského divadla Taťána Kupcová a Bohumil Klepl. Rovněž vůbec nevadí, že vzorec „už ho (ji) nechci ani vidět“, ale přesto „chci jen jeho (ji) a nikoho jiného“ několikrát opakuje; spád udržuje a děj popohání Scarlattiho hudba. Kolik nejrůznějších komedií bylo z podobných zápletek a charakterů poskládáno, a jsou-li dobře zahrány – a pokud jde o opery, také zazpívány – vždycky pobaví. A zde se hrálo i zpívalo velmi dobře.

Scarlattiho intermezzo zaznělo v Českém Krumlově už loňského září v koncertantním provedení v Maškarním sále zámku, tentokrát však bylo uvedeno se vší parádou scénicky ve dvou představeních 9. a 10. září v Zámeckém divadle. Hudební nastudování je dílem Vojtěcha Spurného, hraje Schwarzenberský dvorní orchestr, sdružení hráčů na historické nástroje, které vzniklo speciálně za účelem „založit tradici koncertního a scénického znovuoživení historického hudebního repertoáru“. Clarici ztělesnila Lenka Máčiková a její výkon bych hodnotila (pokud je vůbec nutné nějaký žebříček dělat) nejvýše; pěvecky naprosto suverénní, role byla výtečně propracovaná včetně barokní gestiky (na přípravě se podílela Helena Kazárová). Aleš Briscein byl v roli nyvého milovníka Orazia v situaci, v jaké se tenoroví milovníci obvykle ocitají – v tomto případě ovšem byla jakási bezbarvost projevu součástí zmíněného náznaku parodie na vážnou operu. Kateřina Kněžíková jako Vespetta a Jaroslav Březina jako Patrizio tvořili pár sloužících; takové role svádějí k přehrávání, jehož se oba zpěváci se zdarem vyvarovali. Lze to přičíst i na vrub vkusné režie Ondřeje Havelky; drobné vtípky jako při servírování pohoštění byly dobře umístěny, nerušily a nerozptylovaly. Využita byla i zázračná krumlovská mašinerie (hromy, blesky a vítr). Divák mohl plně sledovat zpěv i akci a vnímat jedinečné prostředí, vytvořené historickými kulisami. I když bude k dispozici videozáznam, bylo by škoda, kdyby zůstalo pouze u těchto dvou představení; živé divadlo je nenahraditelné.

Giuseppe Scarlatti:
Dove è amore è gelosia
Dirigent: Vojtěch Spurný
Režie: Ondřej Havelka
Schwarzenberský dvorní orchestr
Premiéra 9.září 2011 Barokní divadlo Státního hradu a zámku Český Krumlov
(psáno z reprízy 10.9.2011)

Clarice – Lenka Máčiková
Vespetta – Kateřina Kněžíková
Orazio – Aleš Briscein
Patrizio – Jaroslav Březina