Dvořákův Jakobín na Smetanově Litomyšli, tentokrát bez bouře a blesků jako loni

Jiří Fuchs, 29.06.2013 22:45

V loňském roce se Dvořákova opera Jakobín v provedení Národního divadla v Praze nemohla kvůli bouři a smršti uskutečnit. Snaha byla, ale představení bylo nutné ukončit již po prvním dějství. Letos se tedy jednalo o náhradu, která byla loni přislíbena. Dne 28. června se podařilo operní večer na druhém hradním nádvoří zdárně dokončit. Sturm und Gewitter Beethovenovy šesté Pastorální symfonie, přeneseně řečeno, se tedy letos, 28. června 2013, neopakoval! Naštěstí!Dvořákův Jakobín je pro mne hned vedle Smetanovy Prodané nevěsty nejpůvabnější a zároveň nejmuzikantštější česká opera. Až mile starosvětsky působící libreto Marie Červinkové-Riegrové přináší svět ozářený kouzlem českého muzikanství, s intimitou děje a rázovitými figurkami učitele, purkrabího, hraběte. Umocněno hudbou Antonína Dvořáka, byl vytvořen krásný pomník kantorovi – muzikantovi doby Raisovy a jeho Zapadlých vlastenců. Dvořák po prvém provedení v roce 1899 v budově Národního divadla v Praze dílo přepracoval, upravil dlouhé plochy ansámblů a sborů. Ostatně tomu pomohli v praxi také výborní čeští operní dirigenti s divadelním citem. A tím umožnili ději opery přirozeněji plynout. Hudební invencí až příliš hýřící Dvořák neměl pro koncíznost formy v opeře takovou přemíru citu jako ve svém díle symfonickém, ale i komorním. Ostatně v těsném historickém sousedství Jakobína již začala vznikat jeho vrcholná 8. symfonie G dur, později zvaná „Anglická“. A také Kvintet A dur, kde věru nebylo potřeba nikdy škrtat ani notu, na rozdíl od jeho operního díla, obecněji vzato.

Letos již pěkná, barevná inscenace z Prahy ničím přerušena nebyla. A tak opět zcela do posledního místa vyprodané druhé hradní nádvoří Litomyšle mělo šanci sledovat kouzelnou českou operu ve velmi pěkném provedení českých umělců, do kterého, zaplať Bůh, nevstupovaly ony druhé a třetí garnitury z jiných zemí, se svou rádoby češtinou. Obraz soudobé české školy zůstal takto ucelený. A soudě v rámci Dvořákova Jakobína, byl to obraz docela solidní! Na prvním místě bych jmenoval výborného dirigenta představení – Zbyňka Müllera! Jeho gesto je exaktní, jeho vřelá interpretace temperamentní a hudebně barevná, citlivá v dynamice. Tempa volí suverénně pevná a jejich proměny jsou muzikantsky logické. Bravo! Opera Národního divadla má tedy dirigenta, který obdobně jako před časem Jan Hus Tichý či Josef Chaloupka umí dobře vyhmátnout nerv českého dvořákovského muzikantství od prvních taktů díla. Však také orchestr Národního divadla pod jeho taktovkou hrál kompaktně, s chutí a na úrovni Dvořákovy instrumentačně bohaté partitury. O inscenaci samé, pod kterou je podepsán režisér Jiří Heřman na scéně Pavla Svobody a v kostýmech, které navrhovala Alexandra Grusková, bylo již leccos v Praze napsáno. Protože se u nás kritici pilně věnují režii, která je nejsnáze rozebíratelná, bylo by nošením sov do Athén, kdybych snad činil totéž i z Litomyšle, kam byla inscenace z budovy české zlaté kapličky de facto přenesena. Barevná inscenace, jejíž idée fixe tvoří židle všech rozměrů, od maličkých až po ty obrovité, které se stávají symbolem této inscenace Jakobína. Ba i hrabě je v závěru 1. dějství představen svému lidu na mohutné židli pro monarchy, zatímco ti zhrzení, zamítnutí – Adolf s purkrabím Filipem, končí poníženi na židličkách nejmenších. A tato hra se židlemi provází celou inscenaci, takže někdy per futurum bude asi Heřmanova inscenace zvána coby vzpomínka na „Jakobína skrze židle pointovaného“… Režie s velkým přispěním promyšleného světelného designu Daniela Tesaře, což třikrát podtrhuji, vyhmátla prapodstatu této půvabně starosvětské Dvořákovy idylky, ve které samozřejmě dobro vítězí nad zlem jako v milé pohádce. Ovšem přibližně z roku 1793. V tom jsou i problémky v maličkostech, kdy chování žáků v celkově nádherně koncipované školní scéně připomíná trochu anarchii v detailech dnešní školy, nikoli školu pevné kázně a disciplíny kolem onoho roku 1793. Doby doznívající francouzské revoluce v tehdy katolických a silně protireformačních Čechách, pro kterou mělo české maloměsto té doby jen úzkost a strach z narušení zaběhnutých pořádků. Z tohoto pohledu je purkrabí Filip vystaven také nějak přílišně okaté „šikaně“ venkovských hochů. Jiří, který se domáhá vstupu k hraběti (tedy míněno dle Dvořákovy partitury), náhle se vynoří u poklidně a dlouze si píšícího Bendy ze zavřené truhly, aby zahromoval, že vás všechny stihne boží trest? Zajímavé. Benda praští rukou do stolu jak umanutý Francek v Burianově Maryše již hned v 1. dějství, se slovy: „Tak měj se k tomu, žádá o tanec.“ To je divná reakce učitele, který by tato slůvečka měl pronášet jaksi ostýchavě, tak trochu do ouška Terince. A ne se probůh hned rozčilovat, když ani ještě není nad čím. A práskat pěstí do stolu, až se hradní nádvoří zachvěje… Ale půjdu raději k věcem podstatnějším u tohoto Dvořákova fantastického díla, detailů bych mohl jmenovat řadu, aniž jsem si je psal, pamatuji si je kupodivu dobře. Třeba jak nevyšel senzační hudební vtip Dvořákův, tam, kde nemusí režie nic stylizovat a úporně dedukovat. Totiž když Filip nabízí zoufalému Bendovi, že on mu přece „zazpívá tenóóóra“… Jenže panu Velemu zde hloubky a tím i tato tak vtipná pointa zanikla za orchestrem. A bylo hned po geniálním hudebním vtipu. Školní scéna byla postavena rozsáhle do velké šířky jeviště, ale působila útulně, mile a půvabně. Zde se vycházelo z hudby, což by mělo být z mého pohledu tím zásadním pro operního režiséra. Jenže poslední dobou již tato pravda přestává nějak obecněji platit.Ale k podstatným věcem, jimiž jsou vedle výborného hudebního vedení dirigenta také pěvecké výkony litomyšlského večera. V popředí stáli oba čeští barytonisté, Bohuš Romana Janála, ale i Adolf Jiřího Hájka! Moc kvituji, že právě tento český hlasový obor, jdoucí v naší historii od Smetanova barytona Josefa Lva, přes veliké osobnosti typu Václava Bednáře, Jindřicha Jindráka či Václava Zítka, je i dnes reprezentován na patřičné úrovni! Roman Janál je imponujícím Bohušem sametovou barvou svého znělého barytonu, výborným vokálem„í“ („a čím jsem nyní sám“ – tohle místo v 1. dějství zaznělo moc krásně!), pěkným vrcholem známého duetu v refrénu „Jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu“. Ono prekérní vrcholové slovo „úlevu“ zaznělo na tónu ef vzorově, úzký vokál byl perfektně artikulován. Ale i barytonisty obávaná poloha ariosa ve 3. dějství zaujala vyrovnaným zněním nosného hlasu. A samozřejmě je i ve výrazu a představitelsky sympatickým Bohušem. Jiří Hájek, výborný Bohuš nedávné Paříkovy plzeňské inscenace, nyní na první scéně republiky ale představuje vynikajícího Adolfa v tónu, výrazu, ale i ve figuře! Viděl jsem již hodně různých Jakobínů, ale lepšího Adolfa si těžko vybavuji, všechna čest mladému, nadějnému barytonistovi Národního divadla! Moc se mi líbil Jiří mladého lyrického tenoristy z českého jihu Aleše Voráčka. Tato tenorová role vůbec není snadná! Je vysoko položená (v poloze mnohem nižší Benda se s Jiřím ryze technicky těžko dá porovnat, co tam je úskalí!). Aleš Voráček se vyrovnal s rolí úctyhodně, jevištně má dar přirozenosti pro tento typ rolí z lidového prostředí. Nenabízel by se tenhle mladý tenorista s dobrými výškami Národnímu divadlu jako alternant pro roli Ladislava ve Smetanových Dvou vdovách? V českých poměrech dneška je lehký tenor s nekiksající výškou jevem až pozoruhodným! Divím se, že si toho vedení opery Národního divadla nepovšimlo… Ale ono má dnes zřejmě jiné starosti.Luděk Vele je velmi dobrý purkrabí Filip, pokračující v basové tradici představitelů minulosti v této roli, v nichž dostihuje leckoho, včetně svého slavného kantora. Obě ženy – sopranistky, si vedly moc dobře. Zaujala mne méně vděčná partie Julie v podání Marie Kobielské, velmi hezky se poslouchající, s příjemným, ale i nosným sopránem ve velkém prostoru. A dokonce i dobře v prostoru srozumitelným, s pevnou dikcí. Terinka mladé, půvabné a jevištně pohyblivé i ladné Alžběty Poláčkové je jevištně tvárná, dalo by se až říci, že je apoteózou mládí na jevišti! Což je zrovna v Terince moc důležité! Jen kdyby jí bylo lépe rozumět! Ne, že zrovna já bych měl tuto silnou potřebu, znám v Jakobínu každé slůvečko i notičku, čímž si snadno mnohé domyslím. Zaslechl jsem toto mezi lidem o pauzách a musím potvrdit, že v tom špetka pravdy je. Sice se nad scénou promítá ba i český text, ale… Jde zjevně o druh deviace, prostě český text musí býti z českého jeviště srozumitelný, jinak se ocitáme u takzvaného contradictio in adiecto, jak by řekli staří latiníci. A pak ovšem zpěv operní per futurum vůči jiným vokálním žánrům opravdu těžko uspěje, pokud i češtinu pro češtinu je třeba tlumočit… Ale krom oné dikce, stačí tak málo, jen více zpevnit souhlásky ve vlastní představě. Pěvecký projev Alžběty Poláčkové je ve frázování na krásně úrovni, jakož i samozřejmostí vysokých poloh. Role učitele Bendy je jedinečná v celé české opeře. Neváhám říci, že velmi vděčná! Pěvecky typicky druhooborově, tedy níže posazená, oproti takovému Smetanovu Michálkovi i Skřivánkovi pěvecky méně náročná. O to ale více výraznou osobnost hereckou žádající. Ne jen na povrchu klouzající, ale vnitřně přesvědčivou. Jako zaujal tolik v minulosti Benda Karla Hrušky, Oldřicha Kováře, ale v roce 1968, tehdy zcela nově v Liškově a Theinově inscenaci Jakobína Beno Blachut svým nefalšovaným člověčenstvím. Vladimír Doležal má dosud znělý tenor, někde baryton předstírající („génius rodu vzbuzen ze sna vstává“), občas nepevný rytmicky, již od místa – „já to věděl milosti, že jednou smíří váš se hněv“ – a nejen zrovna zde. Již loni se dané místo kupodivu v Litomyšli zkoušelo a vracelo na odpolední zkoušce. Dosud se nějak po roce neusadilo… Pár trochu relativně vyšších tónů ne zcela vyšlo. Ale copak to jsou vše věci snadno opravitelné. Trochu mi zde chybělo to Blachutovo lidství, ten větší herecký rozměr, byť jistě vše podstatné bylo splněno. Ale opakuji, znělost v prostoru a výrazná dikce byly zřetelné přednosti tohoto výkonu. Na solidní úrovni se v Litomyšli představil basista Miloslav Podskalský jako hrabě Vilém. Velmi kompaktním projevem ve všech polohách. Ba i ty hloubky mu vyšly v daném prostoru velice zněle (myšleno ono místo – „vzpomínky, ach vzpomínky, ty pálí“).Sbor Národního divadla se představil na potřebné, dobré úrovni, pěvecky i v pohybu na jevišti, veden sbormistrem Pavlem Vaňkem. V dotažení frází, v jejich cílení a tažení k oné poslední, dotažené době hudební fráze, dával „těm odrostlým“ dobré lekce Kühnův dětský sbor profesora Jiřího Chvály, nestora českých sbormistrů. Jeho způsob vedení fráze k poslednímu slovu a nezahazování koncovek, jejich naopak protažení pro veliký prostor, bylo příkladné! Kühnův dětský sbor byl v prostoru neobyčejně nosný, což svědčí o jeho perfektní hlasové výchově. Bravo, pane profesore! Potkal jsem pana prof. Chválu i v auditoriu, kam si poctivě přišel před druhým dějstvím na arkády hlídat zvuk „svého“ sboru ve velkém prostoru Litomyšle. Nu, prostě poctivá sbormistrovská škola.

Celkově vzato byl Jakobín z Prahy vydařenou kreací, která neobyčejně zpestřila, a řekl bych, až prozářila velmi zajímavou dramaturgii jubilejního, 55. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl. Praha ukázala, že Dvořáka opravdu umí interpretovat. Má pro podstatné role opery vhodné české obsazení bez nouzových výpomocí z ciziny od druhého až po snad „pátý“ svět pilného pěveckého dorostu. To je jistě potěšující zjištění.

Krásný a publikem štědře v závěru odměněný večer potleskem vstoje, což zde, na zámku v Litomyšli, vždy charakterizuje nadprůměrně vnímaný a pociťovaný zážitek. Uvidíme, jak po méně přesvědčivém Verdiho Otellovi a nyní naopak velmi úspěšném Dvořákově Jakobínovi, tomu bude dnes při Dvou vdovách Bedřicha Smetany.Hodnocení autora recenze: 90 %

Smetanova Litomyšl 2013
Antonín Dvořák:
Jakobín
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 8. října 2011 Národní divadlo Praha
28. 6. 2013 II. zámecké nádvoří Litomyšl

Hrabě Vilém z Harasova – Miloslav Podskalský
Bohuš z Harasova – Roman Janál
Adolf z Harasova – Jiří Hájek
Julie – Maria Kobielska
Filip – Luděk Vele
Jiří – Aleš Voráček
Benda – Vladimír Doležal
Terinka – Alžběta Poláčková
Lotinka – Yvona Škvárová