V Mozartově Únosu ze serailu, koprodukční megaprodukci Salcburského festivalu a televizní stanice Servus, všechno klaplo – s výjimkou jednoho dialogu, kdy zvukaři poněkud zaspali. Všichni byli vždy tam, kde měli být, zpěváci i kamery, které je doprovázely po obrovském prostoru leteckého hangáru. Spojení zpěváků s orchestrem Camerata Salzburg (dirigent Hans Graf) prostřednictvím „knoflíku“ v uchu bylo bez problémů, pouze Pedrillo (Thomas Ebenstein) v č. 13 „Frisch zum Kampfe!“ několik taktů hledal správnou tóninu. Přeložení děje do současného světa módy se obešlo bez velkých zásahů do libreta a nezápasilo s ním; například Pedrillo nepředstavuje Belmonta jako architekta, záminkou jeho návštěvy je zvědavost na Selimovu novou kolekci. Zestárlý Selimův poskok Osmin se snaží zastavit čas pomocí fitness, Pedrillo je pánem computeru v kanceláři, Blonde se s žehličkou stará o údržbu modelů. Modelky tvořily součást dekorací. Selim se pohybuje mezi nimi a objekty své sběratelské vášně, nablýskanými trupy letadel a čalouněnými pohovkami vnitřního vybavení strojů. Dekoraci tvořila i šestistovka diváků, účastníků chystané módní přehlídky. Ti se mimoděk stali svědkem střetu jedné z modelek se zaměstnavatelem, který by ji rád měl i jako milenku – jak se to v běžném životě stává. A na konci odlétá čtveřice, propuštěná z otroctví přehlídkového mola, přísných diet a umělých úsměvů, skutečnou helikoptérou.
Autorkou kostýmů byla Lena Hoschek, žačka excentrické Vivienne Westwood. Zřejmě se nejvíc soustředila na dekorativní modelky, obalené různými odstíny žlutého a oranžového taftu, než na samotné protagonisty, snad s výjimkou tmavorudé róby Konstanciny. Druhý, bílý kostým Konstancin se velmi nepovedl: z nesouměrně posazeného dekolté jí navíc vykukovala černá podprsenka (!), což se zpěvačka zpočátku snažila maskovat, ale nakonec to úplně vzdala. Možná to mělo být upozornění na ledabylost módního zákulisí – hezky to však rozhodně nevypadalo. A s kostýmy pánů si už paní Hoschek nedělala vůbec starosti, Selima oblékla do neforemného tmavorudého obleku, aniž by se alespoň pokusila o rafinovaný střih saka, a daleko nejhůř dopadl Belmonte v pomačkaném černém obleku tuctového střihu s příliš úzkým sáčkem.
Ještě před týdnem byla inscenace ohrožena, když odřekly Diana Damrau a Danielle Fally; deníky, vycházející v sobotu, změnu obsazení ani nezachytily, v televizním programu tyto dvě zpěvačky stále figurovaly. Obdivuhodné je, jak se obě náhradnice, Desirée Rancatore a Rebecca Nelsen, rychle obeznámily s neobvyklým způsobem spojení s orchestrem a s aranžmá v obrovském prostoru. Herecky suverénní Kurt Rydl má roli Osmina dlouhá léta zažitou, nikdy v ní však pravděpodobně nemusel podat takový fyzický výkon. Pěvecky nejvýš stál Javier Camarena s příjemným témbrem, přesnou intonací a milým projevem. Tobias Moretti hrál Selima jako cosi mezi karikaturou Karla Lagerfelda a ďábla z Hofmannstahlova Jedermanna, s nímž před několika lety v Salcburku exceloval. Gesto takové rezignace a lhostejnosti snad umí udělat jen on, když propouští syna svého někdejšího konkurenta (ani zde nemusel být text nijak změněn, situace vyplývá z kontextu).+++
===Na otázku, zda se něco takového s operou (a navíc Mozartovou) vůbec smí, lze odpovědět: Kdyby nebyla možná svobodná vůle s přizpůsobováním historického současnému, kdyby historická díla, formy, tvůrčí postupy neměly schopnost procházet časem spolu s námi, nikdy by se například nedostal menuet do symfonie (ještě z roku 1791, úmrtního roku Mozartova, pochází názor, že „do velkých orchestrálních symfonií módní menuety nebo věty s menuetovými figurami nepatří, protože narušují jednotu symfonie“.) Nemohli bychom poslouchat velká duchovní díla v koncertní síni, neřkuli zhlédnout např. Bachovy Janovy pašije jako balet. Choreografové by nesměli použít jinou hudbu než přímo k tanci určenou – a kde by byl Kyliánův Haydn nebo Schönberg, Neumeierův Mahler, Šmokův Janáček a podobně. A právě tak bychom nemohli v koncertní síni poslouchat samostatnou hudbu, určenou pro jeviště. Olympští bohové a vládcové barokních oper byli „ahistoricky“ oblečeni do brokátu a bílých paruk. My je můžeme (ale nemusíme) obléci do současného civilu. Důležitá je zvolená míra a důsledné promyšlení výchozí myšlenky, která nesmí jít proti dílu samotnému. A toho si režiséři Adrian Marthaler a Felix Breisach byli vědomi a dílo respektovali.
Hodnocení autora recenze: 85 %
<!–[if !supportLineBreakNewLine]–>
Salzburger Festspiele 2013
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
Dirigent: Hans Graf
Režie: Adrian Marthaler
Televizní režie: Felix Breisach
Kostýmy: Lena Hoschek
Sbormistr: Alois Glaßner
Dramaturg: Ronny Dietrich
Camerata Salzburg
Salzburger Bachchor
26. srpna 2013 Hangar-7 Salcburk
Konstanze – Desirée Rancatore
Belmonte – Javier Camarena
Blondchen – Rebecca Nelsen
Pedrillo – Thomas Ebenstein
Osmin – Kurt Rydl
Bassa Selim – Tobias Moretti
Foto Franz Neumayra a Barbara Gindl
