Album týdne Normana Lebrechta: Kožené hudební odysea – od sushi po plzeňské

O Magdaleně Kožené jsme poprvé slyšeli v polovině 90. let, kdy vyšla nahrávka Bachových árií – to jí bylo 22 let. Její hlas byl zároveň jasný i temný – představte si Emmu Kirkby v románu Johna Le Carra. Vzhledem k tomu, že Kirkby a spol. obsáhli většinu baroka, bylo těžké odhadnout, kam se tehdy neznámá brněnská zpěvačka posune. Kožená si odbyla roční angažmá ve vídeňské Volksoper, dál už na konvenční kariérní dráze nešla – kromě příležitostných vystoupení a operních inscenací. Ve svých padesáti je Kožená uznávaná spíše díky svým nahrávkám, než živým vystoupením. Žije v Berlíně, je vdaná za dirigenta sira Simona Rattla a repertoár si pečlivě vybírá.

Při poslechu jejího nového alba musíme obdivovat, jak nepředvídatelným způsobem její hlas dozrává. Tón se stal nuancovanějším a zaoblenějším, připomíná Brigitte Fassbaender, ale má těžší, temnější odstín. V některých momentech by mohla být Janáčkovou Káťou nebo Jenůfou. Jindy se zdá být téměř ideální pro Schönberga nebo Berga.

Její výběr písní je překvapivý – soubor Japonských písní Bohuslava Martinů, pravděpodobně nejméně hraného velkého skladatele moderní doby, několik juvenilií Antonína Dvořáka a fragmenty Hanse Krásy a Gidona Kleina, dvou židovských skladatelů, kteří byli zavražděni během Holokaustu.

Martinů písně se značně liší od falešného orientalismu, který předvádějí Ravel a Debussy. Když si odmyslíme suši, jsou stejně české jako plzeňské pivo. Martinu kreslí kudrlinky na importované kultuře, kterou možná zahlédl ve výloze obchodu. Jeho Japonsko je čistě imaginární, je to fantazie, kterou Kožená pojímá v plné šíři.

Dvořákovy písně připomínají bukolické melodie, takové, jaké by býval napsal Brahms, kdyby komponoval Českou Rapsodii. Krása zaujímá rezolutně současný styl, téměř jako by to byla Lulu. Kleinova ukolébavka má také hebrejský název, který znamená „spi, můj synu“.

Kožené cesta, začínající v zemi vycházejícího slunce, přes Dvořákovy Čechy až k tragickým osudům dvou terezínských skladatelů, je obdivuhodně vyvážená. Překvapení a napětí vzrůstalo po celou hodinu. V čistém zvuku Pentatonu přináší Česká filharmonie pod vedením Rattla intuitivní zvukovou hutnost. Toto je jedna z nejživějších recitálových nahrávek, které jsem za celý rok slyšel.

Ukázky na Spotify:

Czech Songs

Bohuslav Martinů: Nipponari, H. 68, Japonské lidové písně (Modrá hodina, Stáří, Vzpomínka, Prosněný život, Stopy ve sněhu, Pohled nazpět, U posvátného jezera)
Bohuslav Martinů: Písničky na jednu stránku, H. 294 (orchestrace Jiří Teml, Rosička, Otevření slovečkem, Cesta k milé, Chodníček, U maměnky, Sen Panny Marie, Rozmarýn)
Antonín Dvořák: Večerní písně, Op. 3 (Když jsem se díval do nebe, Umlklo stromů šumění, Mně zdálo se, Já jsem ten rytíř, Když Bůh byl nejvíc rozkochán)
Antonín Dvořák: Písně, Op. 2 (orchestrace Jiří Gemrot, Ó byl to krásný zlatý sen, Mé srdce často v bolesti)
Hans Krása: Čtyři orchestrální písně, op. 1, na texty Christiana Morgensterna (Geiß und Schleiche, Nein!, Der Seufzer, Galgenbruders Lied an Sophie, die Henkersmaid)
Gideon Klein: Ukolébavka (orchestrace Jiří Gemrot)

Magdalena Kožená 
Česká filharmonie
Sir Simon Rattle – dirigent

Label: Pentatone
Datum vydání: 7. června 2024
Hodnocení Normana Lebrechta: *****