Glosa: Arogance moci neschopných aneb Když nevíme co s tím, odvoláme ředitele

Není to charizmatický umělec ani špičkový manažer, není ale ani arogantním samožerem, který pro svých pár měsíců slávy udělá cokoliv. Byl poslušným šéfem, který plnil to, co si svita ministerských úředníků v čele s tím či oním pánem přála. A to se mu nakonec stalo osudným. Nebyl to přitom jeho zdánlivý nepřítel, kdo mu zlomil vaz – zubař, který si se svými věrnými vzal do hlavy vymazání Státní opery Praha ze světla světa a jemuž on tento záměr poslušně plnil. Vaz mu zlomila právě jeho loajalita k mocným zřizovatelům. Že to je paradoxní? Možná. Po nástupu nové paní, jež má na rozdíl od svého předchůdce přece jen ke kultuře o trochu blíže – původním povoláním vychovatelka v družině, která s žáky možná při vzpomínce na své ochotnické divadelní kousky nějakou tu scénku secvičila – se zdálo, že se kauza věrohodnými fakty nepodložené, ekonomicky nereálné a hlavně nikterak nepřipravené a nezdůvodněné akvizice Národního divadla v podobě Státní opery Praha přece jen bude ubírat aspoň trochu jiným směrem. Služebníci, jimiž se ministryně obklopila, vydávali signály ukazující divadelnímu služebníkovi, že by svoji překotnost, se kterou za zubaře tuhle smutnou historii rozjel, měl teď krotit. Tak začal krotit, protože byl zvyklý poslouchat. Krotil několik měsíců, až teď ta nejmocnější – když před tím sama prohlásila, že o transformaci pochybuje – mu jako jeden z důvodů toho, proč ho už ani na šest měsíců do konce jeho mandátu dál nechce, vyčetla právě pomalost v postupu transformace. Přitom již vyhlášené výběrové řízení na jeho nástupce stopla a nové dosud – ač dávno mohla – nevypsala, i když všichni očekávali, že se tak stane.To co mně připomíná doby dávno minulé, je nejenom rychlost, s jakou ministerstvo odstřelilo najednou nepohodlného služebníka, jen pár hodin po přečtení otevřeného dopisu vedení divadla, pod nímž se onen nepohodlný jako první podepsal. Jistěže přitom tento dopis byl výsledkem tlaků, kterým první muž divadla musel čelit, a to jak od svých podřízených, tak kvůli komplikacím samotného provozu. To, co mně připomíná doby dávno minulé, je právě ta arogance moci, která pošle anonymního úředníka s nezdůvodněným odvoláním honem rychle na místo činu, aby snad diverzant nestihl napáchat kromě otevřených dopisů ještě i další „škody“ proti mocnému ministerskému režimu. Přesně podle starého hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. To, co mně připomíná doby dávno minulé, je sesazování nepohodlných z očí veřejnosti. O tom, že ministerstvo nevykazuje ve vztahu k divadlům snad ani náznak dlouhodobě vysledovatelné kulturní koncepce a její kontinuity ani nemluvě.

Ano, Ondřej Černý nebyl ani charizmatickou osobností, ani šéfem Národního divadla, jenž by tuto dávno už zlata zbavenou „kapličku“ vedl směrem, kterým jdou přední evropská „Národní“ divadla“. Byl jen z pohledu od Malé Strany provozně spolehlivým šéfem, který paradoxně doplatil na svoji poslušnost, na niž si osazenstvo ministerstva zvyklo.A ve světle těchto souvislostí bych se vůbec nedivil, kdyby personál Národního i Státní opery protestoval výrazněji, než jen otevřenými dopisy. Protestoval proti aroganci našich neschopných a námi placených politiků a jejich přisluhovačů. Všemi deseti bych se za ně postavil. Už jen proto, že způsob odvolání, stejně tak jako i důvody, které ministerstvo uvádí, jsou dávno za hranicí uvěřitelnosti. Kéž bychom stejně jednoduše, jak to udělali oni, mohli odvolat neschopnou ministryni i její blízké, kteří jí tak „dobře“ radí. To by se hned lépe a kulturněji žilo.

Související články


Reakcí (9) “Glosa: Arogance moci neschopných aneb Když nevíme co s tím, odvoláme ředitele

  1. Alesi, skvele napsana esej.
    Co k tomu dodat – „doby davno minule“ asi zas tak minule nejsou.Kolik generaci to bude trvat, nez fakt zmizi?

    V Montrealu mame take problemy s L’Opera de Montreal,ale spise existencni. Nicmene se vsichni snazi, jak mohou a operuji na shoe-string budget. Tesim se ted v polovine zari na zahajeni nove, znacne zkracene sezony a na Verdiho La Traviata. S radosti je pujdu podporit.

  2. Se vším souhlasím, až na reakci na dopis pana Černého. O odvolání se vědělo už před týdnem. Dopis byl jen obrannou reakcí s minimálním předstihem k zaujmutí obranné pozice potrefené husy. Ať kejhá. Doufám, že s ním do budoucna padne také Rocc a Zuska. Ani jeden se čestně nepostavil proti lhaní, které provázelo slučování SOP a ND.

  3. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby za odvoláním stávajícího ředitele a dosazením ředitele nejdříve z MK ČR, pak ředitele blízkého stranickým zájmům stranického vedení ministerstva nebyly ani tak umělecké zájmy, jako začínající náročná a především finančně nákladná obnova pláště budovy národního divadla. Není úkolem nového s MK ČR spolupracujícího a pokyny MK ČR respektujícího vedení ND zajistit čistý průběh obnovy budovy ND, aby se budova ND obnovila a pár lidí kolem, aby se mělo dobře a přitom, aby byla celá akce smluvně a právně čistá? Čeština má na to výraz „tunel“.

  4. Pan Ondřej Černý byl až příliš horlivým vykonavatelem, ale i spolutvůrcem diletantského dílka nazvaného „Transformace ND“. A přesto, že při svém nástupu do ředitelské židle se zaklínal vídeňským divadelním holdingem, probíjel cestu jeho opaku a ani nešpitnul, když ouřadové tvrdili, že něco podobného vlastně budují. Dokonce s posvěcením z Vídně. A chmurné prognózy jeho personálních kotrmelců v opeře se zřejmě naplňují. Kdyby se vzepřel, odešel by dřív, ale zachoval by si tvář. Je tudíž zřejmé a správné, že dnes sklízí trpké hrozny vlastní sadby (čvrtý hybatel, šéf baletu, zatím přežívá.) Což nic nemění na tom, že sklizeň má formu standardní ministerské arogance, která houževnatě přežívá v základech samotné instituce tohoto typu, a jen mimořádná osobnost ji může do jisté míry zkrotit, dokud ho ovšem nesežere nebo nevyplivne. Stále platí slova ministra Pavla Tigrida o zbytečnosti této instituce.

  5. Připadá mi směšné, že se slovy o aroganci moci ohání zrovna pan Černý, který byl nejposlušnějším poskokem ministerstva ve věci násilného sloučení SOP a ND. To nebyla arogance moci? Ani slůvkem neprotestoval, ohnul hřbet a „transformoval“. Kdo s čím zachází, tím taky schází – a dobře mu tak.

  6. V unoru 2011 zamestnanci tehdejsi SOP napsali take otevreny dopis ministru kultury Besserovi. A odnesli ho spolu se svym sefem Dolanskym osobne na MK (od vsech to bylo svym zpusobem vyjadreni osobni statecnosti). K tehdejsimu protestu se ND nepripojilo, ba naopak. V jak velkem kontrastu jsou oba tyhle dopisy, obe odvolani reditelu…

    Par fotek z tehdejsi labuti pisne pana Dolanskeho
    http://homberg.rajce.idnes.cz/Otevreny_dopis_ministrovi_28.2.11/

  7. Zapomeňme na chvíli na pana Černého a mluvme jen o řediteli. Odvolávání ředitelů příspěvkových organizací bez vysvětlení ze dne na den je pro MK ČR dosti typické. Stávající situace ND není na poli příspěvkových organizací MK ČR nová. Stačí zadat do internetového vyhledávače google Dostál odvolal Jandák odvolal Štěpánek odvolal Jehlička odvolal Riedlbauch odvolal Besser odvolal. Současný ředitel ND není první, kdo byl bez vysvětlení odvolán. Může být pro ND získat v těchto poměrech kompetentní intendant? Půjde někdo do pozice, která závisí na tom, jak se zrovna vyspí ministr kultury a jak mu poradí tým poradců Zdoběn a Slavěn? Maruška zašla také raději k rybáři…

  8. Celá causa ředitele Černého v sobě skrývá mnohem víc problémů, než pouze jeho páteční překvapivé odvolání. Především je třeba otevřeně říci, že v Národním divadla neměl co dělat. Prezentuje se jako divadelník, ale žádným divadelníkem není. Je vystudovaný knihovník, který se jako synek prvního porevolučního ředitele ND dostal do divadelních kruhů a stal se – bůhví proč – ředitelem Divadelního ústavu, tedy odborného pracoviště, v jehož čele by měl rozhodně být teatrolog. Je to tedy protekční dítko par excelance. Ředitelem ND jej učinila během své několikadenní mise v ministerském křesle dokumentaristka Helena Třeštíková, které nebylo nápadné, že se do výběrového řízení přihlásili pouze dva kandidáti. Dlužno říci, že v tomto směru se současná ministryně nechala poučit a rozhodla se vybírat z okruhu divadelních profesionálů. To jí slouží ke cti. Je totiž jasné, že někdo, kdo je úspěšným divadelním ředitelem, nebude před místními politiky prozrazovat, že by chtěl svoji židli opustit a odejít do Prahy. Při ješitnosti politiků napříč nejen „politickým spektrem“, ale napříč republikou, by se mu to nemuselo vyplatit a své křeslo by mohl rychle přijít. Ale zpět k Černému: je třeba připomenout, že umělecké šéfy činohry a balety převzal po svém předchůdci, čili žádnou novou koncepci těchto souborů nevytvořil. A jmenování začátečníka na pozici šéfa opery – to je výsměch tradici divadla i jeho současným členům. Odvolání Černého je tedy zcela na místě! Že to paní ministryně udělala tak nešikovně, to je samozřejmě věc jiná a bude-li jí to stát křeslo, dobře jí tak!

Napsat komentář