Ben Glassberg: O velkorysých orchestrech a dirigentech v novém tisíciletí

  1. 1
  2. 2

Co pro vás tedy osobně znamená být dirigentem ve 21. století?
Myslím, že to je obrovská změna. Ta největší změna myslím je, že třeba ještě před deseti, dvaceti lety jste mohl dělat, cokoliv se vám zachtělo. Měl jste tu moc a nemusel jste se nikomu zodpovídat.

To jsou všechny ty příběhy, jak velcí dirigenti jako Daniele Gatti nebo Charles Dutoit zneužívali svou moc. A opravdu vidíte, jak snadno by bylo možné to dělat. Protože když jste dirigent, tak se s vámi opravdu jinak jedná. Myslím, že v dnešní době máme odpovědnost, především moje generace, respektovat hudebníky. Právě proto, že v minulosti i někteří z mých velkých idolů, velcí hudebníci jako třeba Carlos Kleiber a další, občas s orchestrem zacházeli jako s nástrojem, na který se má hrát. Zatímco pro mě je role dirigenta v tom, jakým způsobem můžeme společně předat naši interpretaci. A ještě důležitější je, jak můžeme vytvořit podmínky, aby hudebníci zahráli nejlépe, jak umí. Takže pro mě se ten způsob vedení mění, a to směrem k daleko větší míře spolupráce a vzájemného respektu, a jsem tomu velmi rád.

Máme také v orchestrech daleko více žen, daleko pestřejší škálu lidí, kteří pocházejí z různého prostředí, zatímco v minulosti to opravdu byli v první řadě bohatí bílí muži. Máme na pódiu daleko větší variabilitu různých lidí a tedy i různost stylů, tím se to všechno stává otevřenější a věci se začínají měnit.

Ben Glassberg – Pražské jaro 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

Jak vypadá váš volný den, co rád děláte?
Jdu si určitě zaběhat! Normálně běhám každý den, a rozhodně pak tehdy, když mám volno. Pokud jsem doma, tak moc rád vařím – třeba paellu, rybí koláč, pečené kuře… a také hodně curry. Takže vaření a běhání. A taky rád chodím. Bydlíme na kraji Londýna, a když jsem doma, tak si s mou ženou rádi zajdeme na nějakou hezkou dlouhou procházku. A samozřejmě spánek, hodně spánku!

Pokud byste byl dramaturgem koncertní řady s vámi jako dirigentem, jaké skladby nebo autory byste měl na programu?
Určitě by byl v centru Mozart, Mozart je jednoznačně můj idol. A určitě bych tam měl nějakou novější hudbu, opravdu je hodně soudobých skladatelů, které mám hodně rád, třeba francouzský skladatel Camille Pepin, pak třeba Thomas Adès, Benjamin Britten. A opera je pro mě velká věc, určitě by tam bylo hodně opery. A Beethoven! Je opravdu těžké to takhle jmenovat! (smích) A pak bych určitě vybral hodně skladeb ranějšího období, asi bych je neprováděl sám, protože to není věc, které bych se tolik věnoval, ale třeba Händel, když se provede dobře, tak je to prostě neuvěřitelné. Vím, že na festivalu tu budete mít skvělý ansámbl Les Arts Florissants s Willimem Christiem, ti jsou prostě skvělí!

V současnosti jste hlavním dirigentem turné festivalu Glyndebourne. Považujete se více za operního, nebo orchestrálního dirigenta?
Snažím se, abych byl naprosto obojí, aby to bylo v rovnováze. Mým pravidlem jsou obvykle dvě operní produkce za rok, protože to zabere tolik času. Ale operu miluji, protože mám hrozně rád divadlo, divadlo je pro mě opravdu důležité. Ale většinu času strávím jako dirigent symfonických děl. Kdyby se mi podařilo udržet to rozložení, jaké je teď, tak bych byl moc šťastný. Teď třeba pracuju na operní produkci v Londýně, zameškám několik zkoušek, když jsem teď tady. Je skvělé, že si můžu jen tak odskočit a zase pokračovat, to je luxus. Mám výborného asistenta, takže zkoušky pokračují. To je prostě úžasná práce.

Máte před koncertem nějaký rituál? Jak prožíváte ten čas, než jdete na pódium?
Před koncertem se vždycky hodně modlím, jsem docela nábožensky založený. To je to, co dělám. A vždycky listuji partiturou, obracím ji stránku po stránce a prohlížím ji, abych si připomněl každý obtížný moment skladby. A pak strávím čas v tichu, abych se na to připravil. A taky si dám kafe.

Pokud by vám nějaký psychoterapeut řekl, že si máte na sezení s ním přinést jednu skladbu, která se vás nějak zvlášť dotýká, při které se vám chce plakat, kterou byste zvolil?
Upřímně řečeno, je hodně hudby, při které se mi chce plakat. Asi by to byla Pucciniho Madame Butterfly, vždycky když ji slyším, prostě nemůžu neplakat. Mahlerova 9. symfonie, ta mě vždycky rozpláče. A Figarova svatba, když se ve finále všichni sejdou a zpívají „Ah, tutti contenti“. To nám hráli i na naší svatbě, to mě vždycky úplně odrovná.

Ben Glassberg (foto Jim Canetty-Clarke)

Senzační vítězství Brita Bena Glassberga na věhlasné Mezinárodní soutěži pro mladé dirigenty v Besançonu v září 2017, odkud si ve svých třiadvaceti letech odvezl všechny tři ceny (poroty, orchestru i publika), bylo přirozeným pokračováním a další důležitou událostí jeho skvěle nastartované kariéry. Jen pár měsíců předtím se stal jedním z nejmladších dirigentů v historii proslulého operního festivalu v Glyndebourne, který zde dostal příležitost debutovat (La Clemenza di Tito). V roce 2016 byl na témže festivalu oceněn za asistování Antonellu Manacordovi v inscenaci Berliozovy opery Béatrice et Bénédict. Od té doby se do Glyndebourne vrací každý rok, v létě 2018 na festivalu řídil Madame Butterfly a v listopadu se s Glyndebourne Tour podílel na úspěšném představení La Traviata: Behind the Curtain.

(zdroj Pražské jaro)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat