Berlínská Staatsoper otevřena, Trojané v Drážďanech a Václav Luks v Hamburku
Scény z Goethova Fausta – otevírací představení berlínské Staatsoper Unter den Linden
Po mnoha nekonečných průtazích, obtížích a finančních a dodavatelských skandálech byla otevřena původní budova berlínské Staatsoper Unter den Linden. Na úvodní představení byl vybrán z historických důvodů hudebně-dramatický titul, nikoliv ovšem opera, ale rozsáhlá kompozice Roberta Schumanna Szenen aus Goethes Faust (Scény z Goethova Fausta) na pomezí světského oratoria, církevní hudby a opery, původně však naplánované jako rozsáhlá scénická hudba pro základní dílo německé literatury, pro Fausta Johanna Wolfganga Goetha.
Třídílná kompozice, vznikající v letech 1844 až 1853, se těší velké úctě odborníků i dirigentů, ale zpravidla je její uvádění omezeno spíše na německy mluvící jeviště. Dílo bylo vedle koncertních provedení vícekrát upraveno i pro jeviště, ale zvláštní tvar i poměr slova a hudby, včetně nutnosti řešit dvojité obsazení zpěváků a recitátorů, klade při scénickém provedení vysoké nároky. Navíc partitura předepisuje vedle malého smíšeného a dětského sboru osmnáct sólových úkolů různého rozsahu, přičemž některé lze sdružit pro jednoho interpreta.
Zum Augenblicke Sagen: Verweile Doch! „Szenen aus Goethes Faust“, tak zní název slavnostního představení, kdy titul bychom mohli přeložit úplným původním Goethovým veršem „Okamžiku, jsi tolik krásný, neprchej!“ Inscenace se ujaly dvě světové osobnosti, spojené vedoucími funkcemi v právě otevřené berlínské Staatsoper. Slavnostní premiéru dirigoval místní Generalmusikdirektor Daniel Barenboim a režie se ujal Jürgen Flimm, intendant v závěru svého pověření u Staatsoper Berlin. Flimmova režie, často pracující se symbolikou, se zde propojila s pestrým scénografickým pojetím předního německého výtvarníka Markuse Lüpertze (tradičně s jeho oblíbenými kašírovanými hlavami, protože Lüpertz je cítěním především sochař-figuralista) i částečně biedermeierem ovlivněnými kostýmy (Ursula Kudrna).
Jürgen Flimm jako převážně činoherní režisér samozřejmě preferuje v inscenaci mluvené slovo a recitace se neujal nikdo menší než legendární sopranistka Anna Tomowa-Sintow, která přednesla Goethův Prolog k dramatu Faust. Většina rolí byla zdvojena mezi činoherce (jako alter ega) a operní zpěváky. Gretchen (Markétkou) se tak stala německá herečka Meike Droste z Deutschen Theater a francouzsko-dánská sopranistka Elsa Dreissig, která okouzlila krásou a barvou hlasového fondu. Německý režisér (také úspěšný na poli opery) a herec Sven-Eric Bechtolf vytvořil postavu cynického Mefista. Méně podle kritiků zaujal lucemburský herec André Jung, činný na švýcarských a německých jevištích, v roli Fausta. Ale jako operní Faust byl velmi přesvědčivý německý barytonista Roman Trekel, a to i v hereckém projevu. Legendární německý basista René Pape se ujal pěveckého Mefista.
Kritiky chválí, byť ne bezvýhradně, Barenboimovo hudební nastudování a většina kritiků se pozastavuje nad lehce ironickým a výtvarně bohatým Flimmovým inscenačním pojetím (režisér slyšel i nějaká ta zabučení při závěrečné premiérové děrovačce), které se zdá v konečném efektu poněkud dlouhé. Lüpertzova scénografie sklízí rozdílné hodnocení (výběr z prvních ohlasů na znovuotevření divadla a zahajovací večer jsme přinesli zde a zde).
Inscenace bude znovu ke zhlédnutí až na začátku prosince, ale byl pořízen obrazově-zvukový záznam. Představení 7. října bylo vysíláno i živě na velkoplošnou obrazovku na nedaleký Bebelplatz. U představení, jako je toto, je opravdu obtížné rozhodnout pouze na základě záznamu, zda se jedná o úspěšnou inscenaci či nikoliv. Kritiky vytýkaná nadměrná délka představení poněkud zaráží v kontextu širšího divadelního hodnocení německé klasiky, vždyť běžná činoherní představení Goethova Fausta trvají často i mnohem déle než tříapůlhodinové hudební představení Schumanna a Goetha. Uvidíme, jak úspěšné budou další operní premiéry naplánované pro Staatsoper Berlin na sezonu 2017/2018.
8. prosince 2017 zde zazní německá operní klasika pro děti – Humperdinckova opera Hänsel und Gretel (česky častěji pod názvem Perníková chaloupka) v režii Achima Freyera (který také mívá poněkud problémy s pochopením kritiků při svých spíše abstrahujících inscenacích) a v hudebním nastudování Sebastiana Weigleho. V ní se mimochodem Elsa Dressig, v těchto dnech Schumannova Gretchen, promění v Gretel (tedy Mařenku).
Diego Fasolis pak nastuduje premiéru Monteverdiho Korunovace Poppey s hvězdným párem sólistů – Annou Prohaskou (Poppea) a Maxem Emanuelem Cencicem (Nerone). Premiéra se koná 9. prosince 2017, již den po premiéře Humperdinckovy opery.
Na začátku února 2018 obohatí berlínský repertoár nová inscenace Wagnerova Tristana a Isoldy v hudebním nastudování Daniela Barenboima a v režii jiného občas kontroverzního operního režiséra Dmitriho Tcherniakova (též jako scénograf inscenace). Titulní pár by měli zpívat Anja Kampe a Andreas Schager.
Na začátku března příštího roku zazní také tóny nové inscenace Straussovy Salome, kterou připraví dirigent Zubin Mehta a režisér Hans Neuenfels. V titulní roli se objeví litevská dramatická sopranistka Ausrine Stundyte, na evropských scénách dosud velmi žádaná jako Renata v Prokofjevově Ohnivém andělovi a Leonore v Beethovenově Fideliovi.
Verdiho Falstaff v podání Michaela Volleho pak vstoupí do Staatsoper 25. března 2018. V hudebním nastudování Daniela Barenboima vedle skvělé Marie Agresty (Alice Ford) a Danielly Barcelony (Mrs. Quickly) najdeme i českého basistu Jana Martiníka, který je od sezony 2012/2013 členem ansámblu Staatsoper, jako Falstaffova sluhu Pistolu.
Senzačním obsazením vyniká i červnová premiéra Verdiho Macbetha s Plácidem Domingem jako Macbethem a Annou Netrebko jako jeho Lady. I tentokráte dílo bude dirigovat Daniel Barenboim a inscenace se také ujme legendární operní tvůrce Harry Kupfer.
Malá scéna Neue Werkstatt pak nabídne několik děl současných skladatelů v žánru klasické opery až k experimentálnímu music-theateru, z nichž některá vznikla na přímou objednávku vedení Staatsoper (například komorní opera Rivale italského skladatele Lucii Ronchettiho).
Berliozovi Trojané v Drážďanech
Semperova opera v Drážďanech nabídla 3. října 2017 premiéru jednoho z nejmonumentálnějších operních děl – Berliozových Trojanů, původně skladatelem plánovaných jako operní dvojvečer. Představení o délce čtyř a tři čtvrtě hodiny (se dvěma pauzami) vykazuje určité kratší škrty oproti původní Berliozově partituře. Dílo je nastudováno ve francouzském originále, doplněném německými a anglickými titulky.
K první režii na scéně Semperoper byla přizvána americká operní režisérka (ovšem s německými rodinnými kořeny) Lydia Steier, která v roce 2002 přešla díky Fulbrightovu stipendiu do Evropy a zde se od roku 2009 uplatnila jako operní režisérka převážně na německých a švýcarských operních scénách. Z jejích posledních režijních prací je třeba zaznamenat inscenaci Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto v Komische Oper Berlin (2015) a vysoce hodnocenou režii Stockhausenova operního díla Donnnerstag aus Licht v Theater Basel (2016), která získala ocenění představení roku v anketě oborového časopisu Opernwelt.
Jak v současnosti bývá pravidlem, předlohy z antické mytologie budí u režisérů rozpaky a zpravidla jsou přenášeny do zcela jiné historické epochy, nejčastěji do naší současnosti anebo do doby vzniku díla. Nejinak je tomu i u této drážďanské inscenace, kterou režisérka pojala podle vlastních slov s „estetickým odstupem“ k původní antické látce. Zvolila lokální přístup a dominantou scény tohoto epického díla se pak v některých obrazech stávají místní architektonické prvky, kandelábry, zábradlí, lavičky historické části města Drážďan a zejména obrovská kresba samotné Semperoper. A z osudného trojského koně se stala proslulá jezdecká socha saského krále Jana (Johanna) z roku 1883, která je umístěna přímo před operním domem.
Tomuto časovému vřazení odpovídá i estetika kostýmů, orientovaných na třetí čtvrtinu devatenáctého století (dílo bylo komponováno v padesátých letech devatenáctého století), byť s občasnými výpůjčkami dnešních oděvů. Tvůrce kostýmů se ale neorientuje pouze na dobovou německou nebo francouzskou módu, ale máme pocit pohledu na publikum některé ze světových výstav, včetně integrace jednotlivých krojových oděvů pro sboristy v davu. Obdobný přístup zvolil například také Patrick Kinmonth v režii Samsona a Dalily od Camilla Saint-Saënse pro Deutsche Oper Berlin v roce 2011.
Bezesporu působivé jsou drážďanské operní stavby navržené německým scénografem Stefanem Heynem. Kostýmy italského výtvarníka Gianlucy Falaschiho vynikají barevností, tvarovou pestrostí a také orientací na dobovou saskou uniformu u pánské části souboru. Jen u hlavních hrdinek (Cassandre, Didone) nabývá kostým abstraktnější podoby, aniž by ale většinou opouštěl základní historické střihy. Tvůrčí tým se pokouší nalézt historickou paralelu k původnímu námětu v dějinách devatenáctého století, a to místy i za použití operetních nebo revuálních postupů.
Představení, v němž je v některých scénách skoro sto dvacet zpěváků, sólistů i sboristů na jevišti, si žádá především tři výrazné pěvecké individuality pro role Cassandry, Aenea a kartaginské královny Didony. Americká mezzosopranistka Jennifer Holloway, která v loňské sezoně překvapila kreací v titulní roli (!) Straussovy Salome, zpívá Cassandru s jistotou a přesvědčivým výrazem. Původně obsazeného představitele Aenea, tedy role s mimořádnými pěveckými nároky na specifický typ francouzského hrdinného tenora s řadou vysokých tónů, Erica Cutlera nahradil během zkoušek americký tenorista Bryan Register v místním debutu. Ten na jaře tohoto roku zpíval Aenea ve frankfurtské inscenaci pod taktovkou Johna Nelsona. Jinak interpretuje takřka pouze wagnerovské hrdinské party Siegmunda, Tristana, Lohengrina a také Florestana v Beethovenově Fideliovi. Namáhavý part zvládl dobře a bez známek únavy, byť část kritiků mu vyčítá nepříliš krásný zvuk tónů a také několik nucených tónů v nejvyšší poloze.
Královnou příběhu i večera se podle všech recenzí stala místní členka souboru, altistka Christa Mayer, která zůstává Drážďanům věrná již od roku 2001. Na scéně Semperoper vytvořila celou řadu středních a velkých rolí, v posledních letech zejména wagnerovských partů (Brangäne, Erda, Fricka). Významná je její spolupráce s Christianem Thielemannem na wagnerovských inscenacích i mimo drážďanskou scénu. A právě Christu Mayer známe zejména z wagnerovských rolí vytvořených na bayreuthském festivalu (od roku 2008 například Waltraute, v posledních ročnících především Brangäne a Mary v Bludném Holanďanovi). Pěvkyně dává postavě Didony monumentální osudovost a tragiku, strhující vášeň a ženskou oběť. Vokálně umělkyně podle většiny kritiků zastiňuje ostatní obsazení a zřejmě nalezla v postavě kartaginské vládkyně jednu ze svých životních rolí.
Velmi působivé, byť poněkud až příliš hlučné podle některých recenzí, je hudební nastudování Johna Fioreho, který ale obdivuhodně zvládá sjednocení osmnácti sólistů, obrovského sboru a orchestru do jednoho celku. Opera Plus přinese podrobnou recenzi z představení 21. října 2017. Zájem o premiéru 3. října byl poněkud mediálně překryt otevřením berlínské Staatsoper a vlastní zkoušky provázely další smolné události, a to nejen výměna tenoristy – ani John Fiore nebyl původně vybraným dirigentem.
Tato moderní inscenace, která stojí rozkročena mezi historií a současností, je jistě lákadlem i pro české operní fanoušky. Do Drážďan není daleko a tentokráte je možné podniknout cestu i vlakem. Představení v sobotu 21. října totiž končí před jednadvacátou hodinou; pouze dvě další představení jsou naplánována ještě v tomto roce, a to večerní představení 27. října a 3. listopadu. Zajímavá je i cena (stále ještě volných lístků) od 21 do 85 EUR.
Kent Nagano zůstává v Hamburku
Podle posledního oficiálního tiskového vyjádření vedení Hamburgische Staatsoper prodloužilo smlouvu se světově proslulým dirigentem Kentem Naganem až do roku 2025. Dirigent americké národnosti s japonským původem, narozený roku 1951, vykonává funkci generálního hudebního ředitele v hamburské opeře od počátku sezony 2015/2016; převzal ji po Simone Young. Jako dirigent zde uvedl několik skvělých představení, například právě Berliozovy Trojany (2016) nebo Wagnerova Parsifala. V letošní sezoně zde také uvede novou inscenaci Beethovenova Fidelia.
Václav Luks v Hamburgische Staatsoper
29. října 2017 bude právě na scéně hamburské opery uvedena premiéra opery Claudia Monteverdiho Odysseův návrat do vlasti. Bude tak samozřejmě uctěno výročí 450. narození skladatele, které připadá na tento rok. Představení je ale také potvrzením vrcholných kvalit dirigenta Václava Lukse a souboru Collegium 1704, kteří zde toto geniální dílo raných operních dějin nastudují s předními světovými sólisty. Obsazení představení je skutečně mimořádné. Odysseem se stane americký tenorista Kurt Streit, dlouhá léta považovaný za jednoho z nejlepších a stylově nejjistějších mozartovských tenorů naší doby. Postupně tenorista začal přidávat do svého repertoáru party napsané pro charakterní tenor (především z díla Benjamina Brittena a také wagnerovskou roli Logeho).
Italská altistka Sara Mingardo, specializovaná na interpretaci staré hudby, ztělesní roli jeho věrné manželky Penelopy. Roli má nastudovanou již řadu let a naposledy ji zpívala v curyšské inscenaci pod taktovkou Roberta Howartha, právě v inscenaci vytvořené Willym Deckerem. A velmi pilný německý režisér Willy Decker (narozen 1950) vytvoří novou režijní verzi pro hamburskou scénu. Tento režisér je ostatně českému divákovi nejvíce znám jako tvůrce efektní a oproštěné inscenace Verdiho La traviaty v Salcburku s Annou Netrebko nebo Wagnerovy tetralogie v Drážďanech. Na režii se s Williym Deckerem bude podílet německý režisér ve volném úvazku Jan Essinger, který obětavě za Deckera zaskočil při onemocnění a zdárně dokončil v sezoně 2013/2014 nastudování Brittneovy opery The Turn of the Screw v Curychu.
Na obrazové podobě inscenace Monteverdiho opery se budou dále podílet scénograf Wolfgang Gussmann, pro kterého to bude již sedmá scénografie v hamburské opeře, a spolu s ním návrhy kostýmů vytvořila Susanne Mendoza. První série představení je zařazena po premiéře 29. října na počátek listopadu v pěti představeních (1., 4., 7., 9. a 11. listopadu). Ceny lístků od 8 do 179 EUR.
Opera na ČT art
Po pondělní repríze inscenace Verdiho opery Jana z Arku s Annou Netrebko v titulní roli z Teatro alla Scala (9. října 2017, 20.20) jsme mohli ještě téhož večera zhlédnout zajímavé koprodukční drama z roku 1985 Zabudnite na Mozarta slovenského režiséra Miloslava Luthera a scenáristy Zdeňka Mahlera. Středeční program (11. října 2017, 20.20; repríza 15. října, 21.35) pak nabízí premiéru dokumentu Ecce Homo Bedřich Smetana režiséra Martina Suchánka.
Sobotní večer (14. října 2017, 20.20, respektive 21.15) pak bude poněkud opožděně vzhledem k datu životního výročí (narozen 3. srpna 1956) věnován významnému slovenskému tenoristovi, který účinkuje i na nejvýznamnějších světových scénách, Štefanu Margitovi. V dvojprogramu dokumentu Štefan Margita a záznamu koncertu Štefan Margita Gala 60 poznáme jak jeho umění, tak životní osudy.
Operní humor
Náročné publikum z Parmy rádo komentuje nejen výkony zpěváků, ale také se vyjadřuje k dění na scéně a úrovni výpravy. Když zde byla v roce 1968 inscenována Leoncavallova nesmrtelná opera Komedianti, tak výtvarník zaplnil scénu pověšeným prádlem. Představitel Tonia, ve snaze přednést Prolog, se pak musel prodírat několika řadami visícího textilu. Nějaký vtipálek z balkonu zavolal: „To musí být dnes velké prádlo! Protože tolik prostěradel je vidět jen ve filmech s Bardotovou.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
