Brittenova Gloriana? Úžasné drama, tvrdí dirigent Zbyněk Müller

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Právě dnes večer se na repertoár pražského Národního divadla vrací – po sedmi letech od komorního studiového projektu Curlew River (Řeka kolih) a dlouhých dvaadvaceti letech od „regulérní“ inscenace Žebrácké opery – jeden z nejhranějších operních skladatelů dvacátého století a přední představitel opery v Anglii, Benjamin Britten. Na rozdíl od jiných Brittenových jevištních děl se Gloriana hraje velmi zřídka, a tak teprve dnes u nás zazní v české premiéře. Historická operní freska, komponovaná na zakázku při příležitosti korunovace královny Alžběty II., měla – za její osobní účasti – gala premiéru v červnu roku 1953 v londýnské Covent Garden. Ovšem s nevalným úspěchem, soudě podle dostupných dobových kritik hlavně proto, že královna Alžběta II. byla při slavnostním prvním uvedení této opery tváří v tvář konfrontována se svojí předchůdkyní Alžbětou I., realisticky Brittenem vykreslenou se všemi jejími nepříliš sympatickými rysy, ješitnost a krutost nevyjímaje. Nová inscenace Brittenovy Gloriany je poslední režijní prací dnes už bývalého šéfa opery Jiřího Heřmana před jeho odchodem z Národního divadla, hudebním nastudováním byl pověřen dirigent Zbyněk Müller.

Je Gloriana prvním Brittnem, se kterým se ve své dirigentské profesi potkáváte?

Není. Mé úplně první setkání s hudbou Benjamina Brittena proběhlo již před více než dvaceti lety, kdy jsem – ještě jako student hobojové hry u profesora Františka Xavera Thuriho na pražské konzervatoři – hrál Šest metamorfóz podle Ovidia pro hoboj sólo. Je to sice maličkost, ale zajímavé na tom je, že teď, při studiu Gloriany, se mi některá místa z této, mezi hobojisty dosti oblíbené suity velmi živě vybavují, protože jsou melodicky velmi podobná. Myslím, že je ke cti skladatele, když jeho rukopis identifikujete jak ve velké opeře, tak v malé suitě pro hoboj sólo.

Dalšími díly, která jsem podrobněji studoval, byly Variace na téma Frank Bridge – což byl Brittenův pedagog – a Simple Symphony pro smyčce, v Košicích jsem asi před dvěma lety provedl Čtyři mořská interludia z Petera Grimese. Několik dalších děl znám z poslechu, ale celkově bych se za nijak velkého odborníka na Brittenovu hudbu nepovažoval, dá se tedy říci, že Gloriana je můj první velký Britten.

I jako posluchač ale určitě z Brittenovy hudby znáte mnohé, včetně jeho operní tvorby, která je poměrně různorodá. Jaké místo v ní zaujímá Gloriana? Do jaké etapy Brittenova života spadá? Můžete prosím alespoň stručně přiblížit?

Z toho co znám nebo jsem měl možnost slyšet, mohu potvrdit, že Brittenova tvorba je skutečně různorodá a sám se teď zamýšlím nad tím, čím je dáno, nebo v čem vlastně tkví ten fakt, že to zní jako Britten a přitom je to tak pestré. Britten se záměrně distancoval od experimentů v duchu 2. vídeňské školy – Schönberg, Berg, Webern, především ve smyslu příliš racionálního zacházení s hudebním materiálem a snahou být nový za každou cenu. Pevně zakotvil v oblasti rozšířené tonality s tím, že opravdu používá širokou škálu moderních vyjadřovacích prostředků, vždy s ohledem na účel. Z toho vyplývá ona různorodost, avšak i v té různorodosti stále vnímáte Brittena, protože je zakotven či zakořeněn v určitých typických harmonických a melodických postupech, má se tedy v té různorodosti čeho držet a k čemu vracet.

Stejně je tomu i v případě Gloriany – tato krásná opera pochází z roku 1953, kdy byla provedena při příležitosti korunovace Alžběty II. Britten byl tehdy asi uprostřed svých tvůrčích let, již tedy velmi zkušeným skladatelem; zde je nutno ovšem dodat, že on to jaksi uměl již od začátku, a tak již první opera – Peter Grimes – není poznamenána – alespoň viditelně – nějakým hledáním, ale je to úžasné drama z pera již hotového skladatele.Jak byste Brittenovu Glorianu charakterizoval, co se hudby týče? Režisér Gloriany v Národním divadle Jiří Heřman mluví o strhujícím dramatu –jakými prostředky toho Britten v hudbě dociluje? Hodně například pracuje s hudebními motivy?

Hudební stránka Gloriany má několik výrazných aspektů.

Jako nejvýraznější se mi jeví – zcela ve službě námětu – kombinace současného se starým. Jelikož je to opera pro Alžbětu II., která začíná vládnout v roce1953, ale tématem je poslední období vlády Alžběty I., tedy konec 16. století, v hudbě se mísí polovina 20. století (rozšířená tonalita, aleatorika, významná role bicích nástrojů, použití „voice on tape“ – tedy nahrávky Essexova hlasu v závěru opery) s obdobím vrcholné renesance a s postupy neorenesančními, s jejichž pomocí Britten mistrovsky časem „cestuje“ a díky kterým symbolicky spojuje obě královny dohromady. Toto vyznívá nejzřetelněji ve druhém jednání, kde máme sadu dvorních tanců. Úvodní Pavana začne v orchestřišti v neorenesančním stylu, po chvilce však začíná hrát scénická hudba (pět dechových nástrojů a bubínek). Orchestr se postupně vytratí. Při dalších tancích, kdy některé hraje jen scénická hudba, ale do dalších vstupuje též orchestr v orchestřišti, se styl postupně vyčistí až k čistému renesančnímu tvaru, kdy máme pocit, jakoby tuto část napsal třeba John Dowland, ze kterého Britten také rád čerpal. Na konci scény se však opět rafinovaným postupem vracíme zpět do století dvacátého.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Gloriana (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="14508" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments