Brno: Daniela Straková-Šedrlová o sobě mluví nerada

Liu v Turandot

Ačkoli jste jednou z předních tváří brněnské opery už řadu let, zjistit o vás něco „navíc“ v běžně přístupných zdrojích – třeba na internetu – je takřka nemožné. Je hodně lidí od divadla, kteří jsou rádi, když se o nich píše, jsou ale i tací, kteří si na publicitu příliš nepotrpí. Jak to máte vy?

Patřím k uzavřenějšímu typu lidí, kteří se nepotřebují svěřovat navenek se svými úspěchy či prohrami. Ale pokud jsem požádána o rozhovor, snažím se vyhovět. Největším oceněním a publicitou pro mě jsou ovace publika po zdařilém výkonu.

Jak dlouho v brněnské opeře vlastně působíte? A jak obtížné pro vás bylo se tam dostat? Vzpomínáte na své první představení?

Hudební vzdělání jsem získala na brněnské konzervatoři u profesorky Anny Hanusové. Po absolutoriu jsem byla po úspěšném konkurzu přijata do Operního studia při Národním divadle v Praze, kde jsem setrvala jeden rok a byl mi nabídnut stipendijní pobyt na akademii v italském Osimu. Byla to mezinárodní škola, kde jsme studovali jednotlivé role operního repertoáru, já například Zerlinu z Dona Giovanniho, Verdiho Traviatu, Leonoru z Trubadúra, ale i písňovou tvorbu. Samozřejmostí byl italský jazyk. Po tříletém působení zde jsem se rozhodla vrátit se do Brna, kde mi po úspěšné konkurzním představení Prodané nevěsty bylo nabídnuto angažmá. Toto představení se odehrálo někdy v říjnu 1992 a od té doby jsem této scéně věrná.

Z tohoto večera si mnoho nepamatuji, byla jsem pekelně soustředěná na každou notičku. Roli jsem nastudovala sama, proběhla pouze zkouška s panem dirigentem Pinkasem u klavíru a s asistentkou režie na zkušebním jevišti. I přes moje nevelké jevištní zkušenosti v té době jsem asi musela podat dobrý výkon a svou vrozenou živelností přesvědčit umělecké vedení opery a získat tak angažmá.

Jak se za dobu, co v Brně působíte, změnil z vašeho pohledu soubor opery? A na které ze svých dnes už bývalých kolegů si nejraději vzpomenete?

Sólistický soubor opery při mém příchodu do angažmá měl něco kolem třiceti sólistů. Byli mezi nimi kolegové, kterých si stále vážím, za mnohé musím jmenovat stále činného pana Richarda Nováka, dále Jiřího Olejníčka, u kterého, když jej potkám na ulici, jevištní historky neberou konce. Stále se potkáváme na jevišti s Richardem Haanem, Jiřím Sulženkem, který v Brně začínal. Z mého oboru mně byla velkým vzorem paní Natálie Romanová, se kterou jsem alternovala spoustu rolí – například Mařenku, Rusalku, Mimi z Bohémy nebo Zejlu z Lovců perel. Během zkoušek jsem ji sledovala při práci, ale hlavně jsem měla ráda její měkký barevný hlas a úžasná piána. Dodnes, když studuji roli, která je technicky náročná, mně pomáhá představa její hlasové techniky.

V posledních letech se ansámbl sólistů hodně omladil, ale co do počtu zchudl, což se řeší hostujícímí umělci.

Při koncertě u příležitosti udělování cen Diva 2010

Jsem vděčná své paní profesorce Hanusové za to, že mě vybavila do profesionálního života dobrou pěveckou technikou, kterou musím samozřejmě stále zdokonalovat, a že mně dala i základy stylu interpreta.

Dobrý zpěvák by měl umět hlas vylehčit na Mozarta, Rossiniho, Bonizettiho, naopak Smetana, Dvořák by měl být interpretován hlasem poněkud plnějším, ale stylově čistým bez příměsi manýr. Naopak v Itálii jsem získala cit pro jemná glissanda, avšak užívaná s citem a vkusem v operách italských autorů. Výhodou je i zvládnutí italského jazyka. Když zpěvák rozumí každému slovu, může docílit dokonalého prožitku a výrazu.

Antonia v Nížině (vpravo -s J.Walligerovou a A.Sobolovou)

Ve své dosavadní kariéře jsem měla to štěstí, že k mému hlasu bylo přistupováno citlivě, byla jsem obsazována do rolí vhodných pro můj věk a technickou vyspělost. Začínala jsem od mladých dívek, jako byla například Blaženka z Tajemství, Vendulka z Hubičky, Jitka z Dalibora, dále přes Violetku, Micaelu z Carmen, Markétku z Mefistotela až po Mimi z Bohémy a Alžbětu z Dona Carlose. Nejsem typem člověka, který touží zpívat role nad svůj obor.

Kterou ze současných brněnských inscenací máte nejraději a proč?

Ze současných repertoárových inscenací mám nejraději Carmen, ve které zpívám Micaelu. Tato opera byla zinscenována panem režisérem Ladislavem Štrosem v klasickém pojetí, s dobovými kostýmy, variabilní scénou. V neposlední řadě se jí dostalo kvalitního hudebního nastudování.

Velmi úspěšná byla naše dvě turné po Japonsku, kde jsem si Carmen hodně oblíbila. Micaela má krásnou, i když obtížnou árii, která diváka dokáže dojmout svou vroucností a krásnou kantilénou.

I když máme tuto inscenaci na repertoáru snad deset let, je stále hojně navštěvovaným představením.

Vaší nejnovější premiérou je Pucciniho Turandot, kde zpíváte Liu. Jak obtížná je podle vás?

S Pucciniho rolí Liù jsem se setkala již v Itálii, kde ji studovaly snad všechny korejské studentky. Mám před touto rolí respekt. Je posazená ve vyšší poloze, střídají se v ní piánové pasáže s plochami, jež vyžadují plný měkký tón, většinou v pomalých tempech náročných na dech. Melodická linka musí být od prvního do posledního tónu dokonale posazena na dech a v rezonanci. Liù je vedle Micaely další mojí oblíbenou rolí, kde mohu nechat své emoce plně gradovat.

Liu v Turandot (s M.Lehotským)

Zatím jsem se docela míjela s tvorbou Leoše Janáčka. Kromě Glagolské mše jsem neměla tu čest zpívat žádnou z jeho rolí. Určitě bych si ráda zazpívala Jenůfu z Její pastorkyně.

Co prozradíte ze svého rodinného zázemí? O svých zájmech mimo hudbu? O svých slabostech?

Jsem rodačka z Dolní Cerekve na Jihlavsku. Mým druhým domovem je Brno, kde jsem poznala i svého manžela a zároveň kolegu, prvního fagotistu z našeho operního orchestru. Máme devítiletou dceru Terezii, která od malinka poznávala zákulisí divadla a jeviště jí taktéž učarovalo. Navštěvuje dětský sbor, se kterým účinkovala již v několika operách a ještě statuje i v dětském komparzu.

Děkujeme za rozhovor!

Hraběnka ve Figarově svatbě (s R.Janálem)

Ptal se Vít Dvořák
foto archiv J.Hallová (Turandot)