Černá Janáčkova opera Z mrtvého domu

Poslední Janáčkova opera Z mrtvého domu zažívá v posledních letech nebývalou renesanci. Uvádějí ji přední světové operní domy a znám mnoho lidí, kteří tvrdí, že jde o nejlepší Janáčkovu operu vůbec s tím, že je čím dál více aktuálnější a přitažlivější než ostatní Janáčkovy opusy. Jakoby vábila svým podivným stylem, zvláštním roztříštěním děje (jde-li o děj vůbec) a v neposlední řadě ojedinělým tématem, respektive místem, kde se odehrává, tedy v carské věznici na okraji sibiřského Omsku na břehu řeky Irtyše.

Je jasné, že libreto hojně čerpá z Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu, jak však bude dále doloženo, Janáček uchopil román vskutku více než svébytně.

Už volba tématu byla a je překvapivá. Mrtvý dům následuje po Věci Makropulos a Janáček ho začal komponovat snad v únoru 1927 (18. února), tedy ve svých třiasedmdesáti letech v době, kdy vrcholil jeho milostný vztah ke Kamile Stösslové, rok a půl před svou náhlou smrtí. Jelikož Kamila byla zcela evidentně inspirací pro jeho díla (Janáček se s ní stýkal od roku 1917 a v době kompozice Mrtvého domu si s ní již tykal), dalo by se předpokládat, že Janáček sáhne vskutku po jiném libretu či předloze, než po chmurném prostředí ruské káznice.V ději opery se navíc vyskytuje jenom jedna ženská postava a to postava vedlejší, pod označením poběhlice. Mladý chlapec Aljeja je sice ztvárňován ženou, ale to nic nemění na tom, že jakýkoli milostný vztah či drama odehrávající se na scéně v opeře nenajdeme. Ženy se však objevují v mnoha vyprávěních vězňů a dá se v nadsázce říci, že na těchto vyprávěních je právě opera hlavně vystavěna. Má tedy jakýsi až proustovský rozměr spočívající v rozpomínání jednotlivých vězňů na klíčové události jejich života, a to většinou na ty, jež je dostaly do kriminálu. Monology vězňů tak dominují opeře, poslední jednání, kde by měl vrcholit dramatický konflikt, obsahuje z naprosté většiny vyprávění vězně Šiškova. Dá se říci – kamže se poděl Janáčkův pověstný dramatismus? Nicméně přes shora uvedené je Mrtvý dům dramatický tak, až se dech tají.

V historické literatuře je zachyceno, že Janáček původně pomýšlel na kompozici Tolstého Anny Kareniny, možná od tohoto záměru ustoupil přeci jen pro určitou podobnost s Káťou Kabanovou, potažmo s Bouří od Ostrovského. Po Dostojevského Zápiscích z mrtvého domu prý Janáček sáhl na popud a doporučení své neteře. Že byl Janáček rusofil a slavjanofil, je obecně známo. Svědčí o tom nejen řada jeho děl na ruská témata ( kupříkladu Taras Bulba), ale i to, že byl v letech 1909 až 1915 předsedou Ruského kroužku v Brně. Navíc i jména jeho dětí (Olga a Vladimír) svědčila o jeho sympatiích k Rusku, kam navíc několikrát vycestoval. Zdá se, že jeho pozitivní vztah k Rusku nenarušila ani smrt jeho dcery Olgy, která byla zřejmě následkem jejího ruského pobytu u Janáčkova bratra, kde dostala tyfus. Janáčkův vztah k socialistickému Rusku po revoluci v roce 1917 asi nejlépe vyjadřuje jeho věta, jež je zároveň otázkou: „A co ten špektákl bolševický?“  Dlužno dodat, že rusky uměl spoře, což mu nebránilo v tom, aby se nepokoušel číst prozaická díla ruských autorů v originále. Koneckonců i při psaní libreta Z mrtvého domu se při práci s románem Dostojevského obešel bez překladu.

Jaký je vlastně ten Dostojevského román, jenž rozhodně nepatří k jeho nejčtenějším dílům? Rozhodně popisný, zvláštní a chmurný. Žádný pozitivní hymnus, kterým Janáček opatřil závěr opery, tam nenajdeme. Dostojevskij (1821 až 1881) uveřejnil toto dílo na pokračování v letech 1861 až 1862 a je silně autobiograficky zabarveno. Není divu, Dostojevský sám strávil v tjurmě asi pět let. Do vězení byl odsouzen po procesu s takzvanými Petraševci, respektive se socialistickým kroužkem Petraševců, do kterého pronikl konfident, a jehož členové byli roku 1849 zatčeni a odsouzeni k smrti včetně Dostojevského, tehdy osmadvacetiletého. Carská milost byla odsouzeným přečtena až potom, co byli přivázáni k popravčím kůlům, poté co jim byly zavázány oči a poté co bylo nařízeno vojákům zacílit, tedy těsně předtím, než mělo zaznít osudové pal. Rozsudek smrti změnila carská milost na několikaletý pobyt v káznici a následné vyhnanství. Dostojevskij se tak vrátil do evropské části Ruska až v roce 1859.

Popisnost a realizmus románu je dotažen do někdy až skoro neúnosného maxima. Dostojevskij líčí podrobně pobyt v káznici, jenž byl na hony vzdálen naší představě o vězení vůbec. Sibiřská tjurma byla spíše hospodářským celkem, fungující komunitou, kam vězňové, chodící na práci mimo věznici, propašovali vše od alkoholu až po prostitutky. A utéci nebylo kam!  Dostojevskij se přímo vyžívá v konkrétním popisu třeba vězeňské nemocnice (vyjmenovává používané léky) nebo trestu pruty, kdy takto zmlácený vězeň velice často zemřel hned po výkonu, až po popis jídel, které si trestanci sami zhotovovali. Vězni jsou pojímáni jako nešťastné bytosti, kterým je nutno pomoci, za ztracené lidi, vykupující svým utrpením ty ostatní.  Román díky své popisnosti postrádá přímou řeč, Dostojevským jinak hojně používanou. V nadsázce je možné říci, že si lze těžko představit méně vhodnou předlohu pro operní tvorbu.

To však neplatilo pro Janáčka! Rozhodujícím pro jeho konečné rozhodnutí bylo prý to, že ho zaujalo Dostojevského líčení divadelního představení, vězni uspořádaného, ve kterém jako herci a mimové vystupovali. To také tvoří dosti rozsáhlou část opery.

Jak již bylo naznačeno, Janáček přistupoval k psaní libreta podle románu Dostojevského zcela svojským způsobem. Traduje se, že libreto vypisoval z ruského originálu románu na pár osmerek papíru s uvedením čísel stránek originálu rovnou do češtiny, některé výrazy či věty však vůbec do češtiny nepřeložil nebo je zkomolil. Druhá věta jedné z hlavních postav opery Gorjančikova v úvodu opery třeba zní :  “Jsem politický přestupník “. Nebo duchovní zpívá ve druhém jednání: “ Pozdravljajem s prazdnikom! “. Janáček však vedle rusismů používá i pořekadel jak českých tak ruských, někdy sklouzne dokonce do lašského nářečí a libreto přechází často do nesrozumitelnosti. Dlužno dodat, že i v Dostojevského románu se to nejrůznějšími úsloví jen hemží.

Libreto opery tak třeba obsahuje:
„ Propadlo, co z vozu upadlo“.
„Černá kobyla, nevybílíš do bíla.“
„Mám já košilu, šaryváry plyšové.“

Nebo:

„Malý ptáček, ostrý drápek“.
„Duša moja jahoda, miloval jsem tě tri goda“.
„A táhne, já čmáral, sedmeroglazyj solil.“

Tato svým způsobem kouzelná nesrozumitelnost přinutila některé upravovatele Janáčkova díla, aby přeci jenom některé výrazy dopřeložili do češtiny:

„Tu Filka Morozov nabuchvostil – namluvil.“
I s postavami románu nakládal Janáček svérázně. Gorjančikova, jenž je zjevně personifikací Dostojevského, nevyužil jako hlavní dramatické postavy, ale vlastně jeho příchodem a odchodem „zarámoval“ děj opery. Sloučil často románové postavy do jedné, třeba Skuratova s Baklušinem nebo Luku s Filkou. Právě u Luky (Filky?) dochází ke spojení dvou zcela nespojitelných a nesouvisejících příběhů, které vypráví jednak on sám a v posledním jednání Šiškov (o něm), v závěru jeho vyprávění pak Luka (Filka?) zemře. Právě v monologu Šiškova se objeví Akulka, čistá počestná dívka, jež je neoprávněně nařčena z cizoložství. Snad do této postavy Janáček ukryl svůj vztah ke Kamile Stösslové, o čemž svědčí jeho dopis jí z 30.12.1927. V předešlém dopise z 8. 6. 1927 však Janáček píše, že byla inspirací Aljeji, mladého dagestánského chlapce, a z toho důvodu snad nechal tuto postavu zpívat ženským hlasem, jak již bylo uvedeno.

Janáček sám o svém poměru k slovům a větám vůbec píše: „Víte, je to nějak divné – když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád! Já hned věděl, co v něm je, já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil – byl to konvenční rozhovor – já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče.“ Skrze prizma tohoto citátu můžeme, myslím dosti dobře, pochopit ony zmatky v libretu Mrtvého domu a to, že na konkrétních slovesných výrazivech Janáčkovi záleželo jen do určité míry.

Janáček od počátku kompozice nazýval svůj Mrtvý dům „černou operou“ a do jejího záhlaví umístil motto: „V každém tvoru jiskra boží!“. Janáčkův hymnus prolínající celou operu je pak obsažen především v touze vězňů po svobodě a personifikován v chromém orlovi, „ procházejícím “ celým dějem. Vyléčený orel je v závěru opery vypuštěn z klece na svobodu přesně v okamžik, kdy je Gorjančikov z káznice propuštěn. Vězni zpívají : „ Svoboda, svobodička! Vidíš, ani se neohlíží! Svoboda, svobodička! Orel car! “

U Dostojevského je všechno jinak: „ Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za chladného, soumračného dne  .……… Orel se pustil přímo, mávaje zdravým křídlem, a jakoby se chvástal utéci od nás, kam ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve trávě jeho hlava ………. A neohlédne se, přidal druhý ………….. A ty sis myslel, že se vrátí, aby nám poděkoval?, poznamenal třetí…….“

Rozdíl je zřejmý. Obdobnou rozpornost můžeme nalézt i v relaci mezi hudebním pojetím a libretem opery. Mrtvý dům je vskutku krvavá opera, a to jak v rozpomínáních vězňů, tak v tom, co se děje na scéně. Tělesné tresty, vraždy, rvačky, bodnutí nožem, smrt z vyčerpání, a to bez přestání a každou chvíli. V opeře se dějově rozjasní snad jenom při divadelních představeních „na divadle“ a při scéně s orlem v závěru opery. A nad tím vším se klene nádherná a nesentimentální Janáčkova hudba, které jakoby se to ani netýkalo. Kontrastní vnímání hudby a děje tak přináší neobyčejný i nevyložitelný emoční zážitek! Alespoň dle mého soudu.

Úplný závěr Janáčkovy opera tak, jak jej on zkomponoval, však nijak optimistický není. Po zpěvu vězňů o svobodě a orlovi, jsou tito surově strážemi zahnáni zpět do kobek a na scéně zůstává jen Aljeja v bílé říze (jiskra boží). Tedy chmura Janáčkova je jen o chloupek menší než Dostojevského (ten v konci románu detailně popisuje rozkování okovů Gorjančikova).

Na závěr opery se pak vrhli upravovatelé (viz podobnost se závěrem Její pastorkyně) a to především ti první, Břetislav Bakala s Osvaldem Chlubnou, kteří jistě záslužně dopsali chybějící orchestraci partitury, ale též na žádost režiséra světové premiéry, Oty Zítka, předělali závěr do optimistické podoby. Tato úprava se pak běžně hrála, byť byla ve zjevném rozporu s vyzněním závěru opery podle Janáčka. Původní, tedy originální verzi, uvedl až Rafael Kubelík v roce 1961.

Píše se, že Janáček dokončil operu dva měsíce před svou smrtí, ale nebude to úplně pravda, protože asi právě z důvodu chybějící orchestrace, kterou dodělali Bakala s Chlubnou, si Janáček vzal partituru k dopracování na svůj poslední a osudový výlet do Hukvald v srpnu 1928, jsa doprovázen Kamilou Stösslovou a jejím synem.

Jisté je, že opera Z mrtvého domu měla světovou premiéru v Národním divadle v Brně dne 12. 4.1930, tedy ani ne 2 roky po smrti Janáčka, v Praze pak byla uvedena zanedlouho, a to 21. 2. 1931.

Autor je ředitelem DILIA  – Divadelní, literární, audiovizuální agentury