Cesta baletu La Bayadère na středoevropská jeviště

V Drážďanech je velmi pěkná scéna (Arne Walther), výpravná i s mohutným zemětřesením v závěrečném dějství, kostýmy (Erik Västhed) jsou také pěkné. Choreografie Aarona S. Watkina podle Petipy se nepouští do velkých přeměn děje, přesto je v ní několik kontroverzních vsuvek, například vložené sólo Solora mezi tři sólové „stíny“ v Království stínů. Program je velmi slušný, oproti Mnichovu v něm ale není podrobný choreografický rozpis děje.

Praha má Bajadéru vizuálně pěknou, s relativně odpovídající scénou (Annukka Pykäläinen) a oku lahodícími kostýmy (Erika Turunen). Choreografické úpravy Javiera Torrese nevyznívají jednoznačně ku prospěchu díla. Některé jsou pozitivní (jako zakončení Entrée Nikii), některé s otazníkem (jako přeřazení zlatého idolu z posledního dějství do zásnub), některé nepatřičné, hlavně induský tanec po Království stínů, který je běžně v zásnubách, takto rozvrací atmosféru po nadpozemském Království stínů. V úporné snaze o logiku díla Torres vytvořil postavy dětí malé Nikii a Solora a jejich matek. Je to ku prospěchu baletu či ne? Program je obsahově chabý, čtenář se téměř nedozví o historii Bajadéry, natož o choreografickém rozpisu děje a jeho autorech, zato je zavalen vzletnými výrazy Javiera Torrese o Indii.

I v Brně se choreograf Jaroslav Slavický snaží o logiku děje, řeší ji představením Gamzatti hned na začátku baletu. Jinak ale děj příliš nepřeskupuje, jak říká v programu „k choreografickému odkazu (Petipy) jsem přistupoval s pietou a snažil se ho představit bez větších změn“. Scéna (Ivo Žídek) a kostýmy (Josef Jelínek) jsou pěkné a odpovídající. Program je útlý, ale obsahově relativně dobře zpracovaný. V Bratislavě Rafael Avnikjan vycházel z verze roku 1941 bez posledního dějství, což by dnes už být nemělo. Jinak je dílo choreograficky čisté, ovšem komornější, vzhledem k malému jevišti historické budovy Slovenského národního divadla. Scéna i kostýmy jsou od Josefa Jelínka, scéna by se dala označit též slovem komornější, program zase slovem úsporný.

Všech pět představení je na velmi dobré taneční úrovni po stránce sólistů i sboru, nejpůsobivější scéna Království stínů je naštěstí všude dodržována v tradičním duchu a odráží kvalitu baletních souborů uvedených scén. V hlavních rolích Nikia-Solor-Gamzatti alternuje mnoho sólistek a sólistů, neviděl jsem žádný vysloveně špatný výkon, kdybych měl někoho vyzdvihnout, tak ztvárnění a ducha postavy asi nejlépe vystihují Miho Ogimoto v Praze, Eriko Wakizono v Brně a Maria Shirinkina, Vladimir Škljarov v Mnichově. To jsou samozřejmě subjektivní dojmy a nikomu neberu jiný názor.

Ještě souhrnná poznámka k programům. V baletu Bajadéra je mnoho krásných sólových i sborových scén, jejichž aktéři by si zasloužili jmenovité uvedení. Zatímco u hlavních sólistů je to všude obvyklé, u sboru je situace horší. Jen v Mnichově a Drážďanech je program dokonalý, vždy uvádějící v příloze obsazení všech rolí konkrétního představení, tedy i sboru v Království stínů či Pas de six v zásnubách. V Bratislavě je toto jen na internetu, v tištěné podobě ne. Bratislavský program má alespoň ještě obecné obsazení všech rolí, které ovšem nemusí konkrétně platit. V Brně je zveřejněno jen částečné obsazení a nejsmutnější je to v Praze, kde programy o sboru zarytě mlčí, ačkoliv by si svou kvalitou určitě zasloužil jmenovité uvedení.

Na závěr mohu jen zopakovat – Bajadéra je jeden z nejkrásnějších klasických baletů a všem představením lze přát mnoho spokojených diváků (v této sezoně lze Bajadéru ovšem vidět jen v Praze a Mnichově).

Použité zdroje:
La Bayadère – Bayerisches Staatsballett. La Bayadère, die Tempeltänzerin – Semperoper Ballett Dresden. La Bayadère – Národní divadlo Praha. Bajadéra – Národní divadlo Brno. Bajadéra – Slovenské národní divadlo. Reclams Ballettführer. Wikipedia – La Bayadère.