Così v Drážďanech – pokus o pochopení

Málokterá Mozartova opera má tak tragikomické téma jako jeho Così fan tutte, označená jako dramma giocoso, jedna z trojice oper na libreta Lorenza da Ponteho (těmi dalšími jsou Figarova svatba a Don Giovanni). Tragikomické a přitom křišťálově průzračné. Jak jednoduchá komediální zápletka a jak superpromyšlené řešení si žádá. Především při své přípravě – výsledná inscenace se může vrátit k jednoduchosti a čistotě, je-li toho inscenační tým schopen.

Drážďany zažily premiéru nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte 22. března tohoto roku a viděla jsem 2. června její již dvanácté představení, v němž za onemocnělou představitelku Fiordiligi Rachel Willis-Sørensen zaskakovala mladá sopranistka Emily Dorn, členka Mladého souboru (des Jungen Ensembles) Semperovy opery, Dorabellou byla hostující mezzosopranistka Katrin Wundsam. Inscenační tým vybrali, jak už to v Semperoper bývá, opravdu zodpovědně. Režíroval „ten“ Andreas Kriegenburg, činoherní režisér s krátkou, ale velmi intenzivní operní zkušeností. Kriegenburgův debut v operní oblasti se odehrál roku 2006 v Magdeburgu (Gluckův Orfeus a Eurydika), později následovaly dvě inscenace v Bavorské státní opeře v Mnichově (Bergův Vojcek 2008 a v roce 2012 tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův). Mezitím, loni, režíroval v Drážďanech Händelova Orlanda s týmiž výtvarníky jako Così (scénograf Harald Thor, výtvarnice kostýmů Andrea Schraad, světla Stefan Bolliger). U tohoto pána jsem si po zhlédnutí inscenace s chutí četla v programu jeho slova o inscenaci, protože to, o čem rozmlouvá s dramaturgem Stefanem Ulrichem, skutečně na jevišti bylo.Volný scénografický prostor, do kruhového horizontu vetknuta bílá nadzvednutá točna, která se mohla pohybovat po jevišti. Navíc se také uměla naklánět. Nad ní na tazích viselo asi sedm širokých poloprůhledných bílých šál, s nimiž se dalo různě hrát (tedy měnit scénické prostředí), na začátku do nich jenom foukal vítr. Větřík, který nadlehčuje veškeré dění a zároveň připomíná, že jsme někde ve volné přírodě.

Napřed vidíme dvě půvabné dívky, Dorabellu a Fiordiligi, ale ty se na točně přehrají dozadu. Teprve potom vcházejí s Donem Alfonsem Guglielmo a Ferrando – všichni jsou na společném pikniku někde u moře. Nikdo se nemusí skrývat (a že je v opeře Così fan tutte takových situací požehnaně), všichni mohou být na této simultánní scéně neustále přítomni. Postavy jsou to velmi hravé – pánové jako by z oka vypadli Chaplinovi (Ferrando Christopher Tiesi) a jeho velkému a silnému kolegovi (Guglielmo Christoph Pohl). Mají velké šmajdavé boty a jsou celí takoví tulákovití – kaťata mají jakoby trochu uválená – Ferrando chaplinovsky, Guglielmo je má velká, v pase široká, visí mu na kšandách. Oba s malými knírky. Jako by utekli z němých filmů. Jen Don Alfonso, Georg Zeppenfeld, je dokonalý prošedivělý elegán v černém, zosobněná moudrost a – bezcitnost. Však on jim dokáže, že se na ženské spoléhat nedá!A dámy? Jedna citronově žlutá (Dorabella), druhá meruňkově oranžová (Fiordiligi). První má tmavé vlasy ploše trčící do stran v culíkách, druhá obří něžnou blonďatou paruku. Ty citronově žluté šaty s vizáží složitě tvarovaného „lampionu“, meruňkové jsou něžně nabrané. Lodičky mají stejné – obě meruňkové. Vždyť jsou to sestry.Pánové přicházejí v převleku za vojáky a odplouvají. Dívky lkají nad jejich odjezdem. Jejich služebná Despina je pěkný ptáček. Taková šedá myška, ale pěkně zlomyslná. S pořádně „vychlastaným“ hlasem, o žádné záměrné estetičnosti jejího zpěvu nemůže být řeč, spíš naopak (Despinou je Ute Selbig, Sächsische Kammersängerin). Pěkná potvora, která udělá všechno pro to, aby její paní „uklouzly“ – samozřejmě je zkorumpovaná Donem Alfonsem. A už přicházejí dva cizinci, v nichž ty dvě ctnostné dívky nepoznají své převlečené a prohozené milovníky. Nepozná je ani Despina. Jak převlečené? Jednoduše. Boty a kalhoty zůstávají pořád tytéž, jen hořejšek se mění. Ale jenom tak, že obrátí své vlastní kabáty naruby. A je to. Od této chvíle je nikdo nepozná. Dívky se do nich zamilují. Doopravdy. Tak moc, že Fiordiligi sundá svou blonďatou paruku a odkryje pod ní své vlastní vlasy. Najednou je změněná k nepoznání, najednou je to ženská z masa a kostí. Jako první však svodům neznámých cizinců podlehne, jak víme, Dorabella. Ta později přichází na jeviště jen v kombiné a také bez paruky. Co se předtím odehrálo s převlečeným Guglielmem – je od této chvíle jasné. Alfonso s Despinou jsou jedna ruka, ale Despině by se asi líbilo, kdyby toho misogyna získala pro sebe. Když zjistí, že se jí to nepodaří a že oklamal i ji, hodí mu nakonec jeho peníze potupně pod nohy.Režisérův geniální nápad se stylizací do němé filmové grotesky (samozřejmě včetně herectví a pohybové stylizace) vychází na sto procent. Vystřízlivění je kruté. Život totiž není jenom nezávazná hra. Ale třeba tohle poznání přispěje k tomu, aby ty dvě zúčastněné dvojice dospěly. Don Alfonso ovšem zase nebude spokojen. Chtěl mít pravdu! Sice ji svým způsobem měl, ale páry nerozdělil. Byla to tvrdá škola pro všechny. Poučili se a příště se patrně nenechají tak snadno vyvést z míry. Ano, jak jednoduché!