Cvičíme s Leilou aneb Diana Damrau září v Lovcích perel ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Postupuje jako řada tehdejších francouzských skladatelů tvořících opery na exotické náměty, jako například ve své době velice úspěšný Félicien David. Bizet vytváří vlastní hudební exotický svět, řada „exotických“ efektů je vytvářena důmyslnou instrumentací, která vyváří mnoho hudebně koloristické efekty. Z mimoevropských vlivů v partituře Lovců perel je v literatuře uváděn jen vliv arabského maqamu (= systém melodických modů užívaný v arabské tradiční hudbě). Celá partitura se vyznačuje působivou melodickou komplexností a zpěvností. Právě zpracování některých sborů a hlavně některých sólistických čísel dopomohlo alespoň ke koncertní popularitě několika částí opery. Především duet Nadir – Zurga, kavatina Leily a Nadirova romance, kterou s velkou oblibou na koncertech zařazoval i Enrico Caruso, se dodnes opakovaně objevují v koncertních programech světových pěvců. Opera má trvalejší inscenační historii jen ve Francii, kde se ale stala úspěšnější až po smrti skladatele. V Itálii prorazila v italském překladu a úpravě, ve kterém byla prováděna až do sedmdesátých let dvacátého století. Na světových jevištích se objevuje příležitostně, pokud jsou k dispozici pěvci mimořádných kvalit, schopní zvládnout lyrický melos hlavních partů. České země poznaly operu v roce 1889 v českém překladu (Praha) a naposledy ji uvedla opavská opera v roce 2012.

Ve vídeňské inscenaci se rázem ocitáme ve víru natáčení (i častých live-přenosů) dobrodružné soutěže, která kříží vlastnosti Big Brother nebo Surviver, lokalizovaný do exotických destinací. Režisérčin přístup se vyznačuje důrazem na charakterizaci řady němých postav z natáčecího štábu a pak na precizní práci se sboristy, kteří jsou umístěni v jednotlivých bytových kójích v zadní části jeviště, kde probíhají drobné děje, které známe z vlastních domácností, kde sledujeme společně televizní programy. Hlavní roli v rozhodování soutěže nemá ani samolibý a arogantní hlavní moderátor Nourabad, ani tajemná věštící „kněžka“ Leila, ale hlasování televizních diváků. Ti rozhodují o vstupu, setrvání, životě a smrti účinkujících. Režisérka dokonale využila schopností Finna Rosse, videoumělce, který už vídeňské publikum nadchl svými tajemnými videoprojekcemi při Carsensově inscenaci Brittenovy opery The Turn of the Screw. Videoprojekce ilustrují prázdnotu televizní zábavy, primitivnost jejích modelů a trvalou manipulaci televizních diváků. Velký ohlas u publika měly sestříhané šoty „hlasu lidu“ natočené naproti divadlu na trhu Naschmarkt a promítané na oponu v pauze mezi druhým a třetím dějstvím, ve kterých „respondenti“ rozhodovali, zda má zemřít Nadir, Leila nebo oba. Inscenace tak vytváří bizarní rovnováhu mezi exhibicionismem televizních tvůrců i účastníků soutěží na jedné straně a stravujícím voyeurismem televizních diváků na straně druhé. Stálá spolupracovnice režisérky, scénografka Marouscha Levy, vytvořila funkční scénu s neměnnou zadní stěnou s bytovkou, kde sídlí televizní diváci. Kostýmní výtvarnice Jorine van Beek se pak „vyřádila“ při tvorbě pseudorientálních kostýmů, u kterých je televiznímu divákovi jedno, že směsují prvky z Cejlonu, Indie, Malajsie, ale také Mexika. Stejně tak zábavně působí soutěžní dekorace chrámu z papundeklu a polystyrénu pro druhé dějství.

Hnacím motorem inscenace je bezesporu německá koloraturní sopranistka Diana Damrau, pro niž byl ostatně tento titul vybrán. Její schopnosti jsme mohli poznat nejen na přenosech z Met, ale také na nedávném koncertu v Obecním domě. Její neodolatelný smysl pro komiku se skvěle skloubil s režisérčinou koncepcí. Hlasově se pěvkyně trochu podřídila vysokým nárokům na herecké provedení, ale ve všech momentech je hlasově naprosto suverénní. Mimo to part dokonale vyhovuje jejímu momentálnímu hlasovému vývoji, kdy pěvkyně k dosud výhradně koloraturním partům zařazuje již na koncertech mladodramatické party. Part Leily spojuje obé. Pěvkyně vyvolává salvy smíchu, kdy se připravuje na natáčení a hlavně, kdy při árii cvičí pseudojogínská cvičení, které jsou živě přenášeny do diváckých buněk a diváci s ní cvičí ve svých domovech. Snad v jejím projevu chybí romantizující jímavost, kterou známe z nahrávek tohoto operního titulu, ale ten by opravdu s inscenací nesouzněl. Oba představitelé jejích nápadníků (a soutěžící) zůstali trochu v jejím stínu. Moskevskému tenoristovi Dmitrymu Korchakovi lyrický part příliš neseděl. Hlasově je už dál na cestě k dramatičtějším partům, chybí mu typický francouzský melos i francouzské „nasální“ posazení lyrického tenoru, se kterým si part Nadira spojujeme. Přesto odvedl solidní výkon, i když se svou velkou árii se popral až do potu viditelného až do předních řad. Stejně tak americký barytonista Nathan Gunn, představitel macho rolí, se trochu potýkal s francouzskou výslovností, i když roli ztvárnil již v jiné inscenaci. Zezačátku se jevil jeho hlas jako sušší, pak se ale rozezpíval a v árii ve třetím dějství dosáhl nebývalého dramatického účinku, který byl zdůrazněn snímáním detailů obličeje v soutěžní zpovědnici. Naopak mile překvapil manžel Diany Damrau basbarytonista Nicolas Testé, který zanechal matný dojem na společném koncertu s manželkou v Praze. Basový part Nourabanda mu vyhovoval mnohem lépe než barytonový program na koncertu, a mimo to se ukázal jako velmi schopný herec. V inscenaci se tak sešli tři pěvečtí protagonisté loňské inscenace opery Harlot´s Progress z loňského roku v Theater an der Wien (Damrau-Gunn-Testé).

Oblíbený korsický dirigent Jean-Christophe Spinosi zvolil spíše volnější tempa, jeho pojetí snad trochu chyběl francouzský esprit a sentimentální melodičnost typická pro tento operní titul. Orchestr ale hrál na vysoké úrovni a s velmi barevným zvukem, a stejně jako sbor Arnold Schoenberg Chor byly naprosto integrální součástí operního představení bez kazů, ve které dominoval režisérský nápad. Toto představení bylo vídeňským publikem vřele přijato. Nemyslím si ale, že by český, tradičně konzervativní, operní divák toto představení přijal bez výhrad. Ale je třeba to zkoušet ….

Hodnocení autora recenze:
nastudování 75%
nápad a zábava 90%

Georges Bizet:
Les pêcheurs de perles
Dirigent: Jean-Christophe Spinosi
Režisér: Lotte de Beer
Scéna: Marouscha Levy
Kostýmy: Jorine van Beek
Video: Finn Ross
Světelný design: Alex Brok
Sbormistr: Erwin Ortner
Dramaturg: Peter te Nuyl
ORF Radio Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 16. listopadu 2014 Theater an der Wien Vídeň
(napsáno z reprízy 22. 11. 2014)

Leila – Diana Damrau
Nadir – Dmitry Korchak
Zurga – Nathan Gunn
Nourabad – Nicolas Testé

www.theater-wien.at

Foto archiv, Werner Kmetitsch

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Les pêcheurs de perles (Theater an der Wien)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Děkuji recenzentovi za skvělou recenzi – hlavně co se týče obšírného přehledu uplatnění orientálních látek v operách i baletech – je to nesmírně poučné čtení. Inscenaci Lovců perel jsem také shlédl, ztotožňuji se s názorem recenzenta – režijní pojetí inscenace jako “reality show” pro diváky u televizních obrazovek dokonale fungovalo, použitý princip se neomrzel, naopak v druhé polovině představení ještě gradoval. Jak uvádí recenzent, romantický duch opery v této režii ovšem zcela zmizel a ve stejném (neromantizujícím) duchu byly vedeny i jednotlivé zpěvní linky – takže čistě rozhlasový poslech přenosu z Theater an der Wien (sobota 22.10.2014 ORF 1) možná… Číst vice »