Pravidelní návštěvníci Národního divadla a operní fanoušci z řad pamětníků si jistě rádi připomenou sólistu s krásným tmavým měkkým basem s výraznými znělými hloubkami, výbornou výslovností a charakteristickým jevištním projevem, Jaroslava Veverku. Neměl to štěstí, aby se stal zářící hvězdou na operním nebi, ale byl jedním z těch, kdož se ve velké míře zasloužili o profil Opery Národního divadla. V něm působil plných sedmatřicet let od konce let třicátých do počátku let sedmdesátých.
Vídeňský rodák Jaroslav Veverka se v tehdejším císařském a královském hlavním městě narodil 29. května 1912. Ve Vídni vystudoval tamní konzervatoř u profesora Lunzera a souběžně s tím docházel rovněž na průmyslovku. Své první jevištní kroky si ozkoušel na jevišti Volksoper v roce 1937 a rovněž svým účinkováním na známém festivalu v anglickém Glyndebourne, který byl v prvních čtyřech letech své existence (založen byl 1934) věnován Mozartově tvorbě (v roce 1937 byly na programu Figarova svatba, Únos ze serailu, Così fan tutte, Don Giovanni a Kouzelná flétna). Ve stejném roce Jaroslava Veverku angažoval Václav Talich do Národního divadla.
Jaroslav Veverka byl prvním z trojice talentovaných mladíků, které si Václav Talich vybral pro potřebné doplnění sólistického souboru v basovém oboru. Byli jimi v abecedním pořádku Eduard Haken, Karel Kalaš a Jaroslav Veverka. Tyto tři mladé muže leccos spojovalo. Věkově si byli velice blízcí, Kalaš a Haken se narodili v roce 1910, Jaroslav Veverka byl o dva roky mladší. Všichni přišli z netradičního prostředí, Kalaš a Veverka byli vídeňští Češi a Eduard Haken pocházel z ukrajinské Volyně. Všichni se měli věnovat (a v Kalašově případě to tak nějakou dobu dokonce skutečně bylo) jiným povoláním. Kalaš byl typografem, Veverka studoval průmyslovku a Haken medicínu. Ale především všechny spojoval pěvecký talent a obrovská chuť a zaujetí prosadit se na operním jevišti. A to se jim podařilo.
Václavu Talichovi jeho protivníci často vyčítali, že byl příliš zaměřen na symfonickou hudbu a že nerozuměl zpěvákům. Nebyla to pravda. Talich byl jistě ve svých požadavcích mimořádně náročný, což se v některých případech na vztazích mezi ním a sólisty projevilo (věnovali jsme tomu určitou pozornost v textech týkajících se Jindřicha Blažíčka a konec konců i Viléma Zítka), ale dobře věděl, že začínající zpěvák potřebuje čas k dozrání. Markantně se to projevilo v případě Eduarda Hakena, který několik let byl v Národním divadle jako sustentant (dnes bychom řekli elév) a poté jej Talich vyslal na dva roky „na zkušenou“ do Olomouce; také Jaroslav Veverka musel na svůj první velký úkol nějakou chvíli čekat.
Byla jím role Falstaffa v opeře Otto Nicolaie Veselé ženy windsorské, kterou se Veverka v Národním divadle představil při repríze této opery dne 3. března 1938 v inscenaci, v níž vystřídal dlouholetého představitele této role Jiřího Humla, který odešel do důchodu.
18. května 1938 pak čekala Jaroslava Veverku jeho první velká premiéra – role Lutobora v novém nastudování Smetanovy Libuše. Premiérové představení dirigoval Václav Talich, režisérem inscenace byl Ferdinand Pujman. V úloze Lutobora mohl Jaroslav Veverka uplatnit všechny jemné odstíny svého hlasového projevu, svou schopnost přirozené lyričnosti, laskavosti a něhy. Není divu, že se Lutobor stal jedním z pilířů jeho repertoáru. Zpíval jej ve čtyřech různých inscenacích, naposledy už jako důchodce dne 25. března 1975.
Následovaly další premiéry, o deset dní – 28. května 1938 – později to byl Škroupův Dráteník, ve kterém Jaroslav Veverka vystoupil v roli Kůla, a na podzim téhož roku Kajetán ve Fibichově Nevěstě messinské pod taktovkou Václava Talicha.
Talich svěřil Jaroslavu Veverkovi i roli Sarastra při premiéře svého nastudování Mozartovy Kouzelné flétny v květnu 1939. Vedle toho vstupoval postupně Jaroslav Veverka do řady starších inscenací a představení kmenového repertoáru. Někdy to bylo ve zcela drobných úlohách, jako byl Soudce ve Smetanově Daliborovi, Čert vrátný ve Dvořákově opeře Čert a Káča či jeden z brabantských poslů ve Verdiho Donu Carlosovi, dále to byly role středního rozsahu, z nichž mnohé provázely poté Jaroslava Veverku po celou dobu jeho umělecké kariéry. Byly to například postavy doktora Grenvilla ve Verdiho La traviatě a Král v Aidě, Benoit v Pucciniho La bohème a Strýček Bonz v Madame Butterfly. Z těch dalších připomeňme alespoň Angelottiho a později Kostelníka v Pucciniho Tosce, Toma ve Verdiho Maškarním plesu anebo Gonzala ve Fibichově Bouři. A postupně přicházely role závažné. Jednou z nich byl Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi, postava zcela odlišného typu a charakteru, ve které Veverka prokázal šíři a rozmanitost svých představitelských možností. Tuto roli ztvárnil postupně v desítkách představení v několika inscenacích.
Doba okupace a období po roce 1945 výrazně přály české opeře. V názvu Národní divadlo dominovalo v těch dobách z pochopitelných důvodů adjektivum národní. Jaroslav Veverka, který byl charakterem svého pěveckého i hereckého výrazu pro českou operu výrazně disponován, našel řadu příležitostí. Postupně vytvořil mnoho postav, které se v jeho interpretaci staly ozdobou repertoáru Národního divadla a v nichž slavil úspěchy v desítkách repríz řady inscenací. Ze Smetanových oper to byla role Maliny v Tajemství (6 inscenací), kterou zpíval poprvé pod taktovkou Václava Talicha v roce 1940; naposledy se s ním v této roli diváci setkali v roce 1975 v představení, které dirigoval Jiří Kout a režíroval Přemysl Kočí.
Po roce 1945 k nim přibyly další přesně charakterizované role, ať šlo o žalářníka Beneše v Daliborovi, hajného Mumlala ve Dvou vdovách, nebo, a to především, Otce Palouckého v Hubičce, jehož byl ve více než dvou stech představeních v šesti různých inscenacích mimořádně autentickým interpretem. Často se vracel na jeviště rovněž v roli Kecala z Prodané nevěsty a ztvárnil i roli Kmeta v Braniborech v Čechách.
Své nemalé komediální schopnosti velice dobře uplatnil v postavě Purkrabího Filipa v pěti různých inscenacích Dvořákova Jakobína. Z jeho dalších dvořákovských postav připomeňme Patriarchu Jova v Dimitrijovi, Martina v Šelmovi sedlákovi, Hidraota v Armidě, Kmotra Řeřichu v Tvrdých palicích a zejména Lucifera v opeře Čert a Káča. V Nedbalově nastudování Rusalky z roku 1945 se Jaroslav Veverka představil v roli Vodníka. Často vystupoval v operách Zdeňka Fibicha: Gonzala v Bouři vyměnil za výraznou roli Stefana, v opeře Hedy to byla role Demetria. V premiéře Blaníku v listopadu 1950, po které postihl dirigenta Otakara Jeremiáše záchvat mrtvice, v důsledku kterého již nemohl déle pokračovat ve své dirigentské a šéfovské kariéře, ztvárnil Jaroslav Veverka postavu Jana z Dohalic a v několika inscenacích také roli Vitoraze v Šárce.
V Blodkově aktovce V studni byl výborným Jankem, v Ostrčilově Honzově království ztvárnil ve třech různých inscenacích postavu Krále, v Kovařovicových Psohlavcích střídal postavy soudce Václava ze Šternberka a Matěje Přibka.
V Tylově a Škroupově Fidlovačce zpíval jako slepý houslista Mareš píseň Kde domov můj. Byl výtečným představitelem Shylocka ve Foersterově Kupci benátském, v jeho Deboře se prosadil v roli Faráře, v Nepřemožených v postavě Šimona. K jeho nejlepším výkonům je možno přiřadit Vodníka Ivana v Novákově Lucerně, kterého poprvé zpíval pod taktovkou Václava Talicha v roce 1940 a naposledy v roce 1964. Jeho interpretace árie V osamělé lesní tůni byla dokonalou ukázkou vroucího a technicky bravurního přednesu role souznějícího s požadavky partitury.
Další jeho úspěšnou postavou byla dvojrole Farář – Jezevec v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, v opeře Z mrtvého domu ztvárnil postavu Kováře. Připomeňme si i jeho role v operách Bohuslava Martinů, kterými byl Hospodský v Divadle za branou, Starý námořník v Juliettě a zejména Starý muž v Řeckých pašijích při jejich prvním uvedení v Národním divadle, které dirigoval Ladislav Slovák a režíroval Václav Kašlík.
Dlouhá je řada postav, jež Jaroslav Veverka vytvořil v původních novinkách českých a slovenských skladatelů. Připomeňme alespoň některé z nich – Annáš v Kubelíkově Veronice, Lodník v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Radní Pukač a Hradní pán v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička, Grigorij v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Krčmář v Jeremiášově Enšpíglovi, Neumann v Tkalcích Víta Nejedlého, Tomáš Roh v Pauerově Zuzaně Vojířové, Břečka ve Vomáčkově Boleslavu I., Goan v Máchově Jezeru Ukereve, z těch slovenských pak Starosvat a Zimoň v Suchoňově Krútňavě a Starešina ve Svätoplukovi, Pjotr ve světové premiéře Cikkerova Vzkříšení a Hasan v Begu Bajazidovi.
Mimořádně důležité místo ve Veverkově umělecké biografii zaujímají mozartovské role. Vedle již zmíněného Sarastra to byl Bartolo ve Figarově svatbě, v němž účinkoval v pěti různých inscenacích od října 1943 do prosince 1974, Komtur v Donu Giovannim a brilantní Osmin v Únosu ze serailu.
Z jeho dalších rolí ve světovém operním repertoáru jmenujme Poustevníka ve Weberově Čarostřelci, Sudího z Richmondu ve Flotowově Martě, Jindřicha Ptáčníka ve Wagnerově Lohengrinovi a Hanse Schwarze v Mistrech pěvcích norimberských, Tomassa v d′Albertově Nížině, Dona Iňiga Gomeze v Orffově Chytračce, titulní roli v Berliozově opeře Benvenuto Cellini, Mattea v Auberově Fra Diavolovi a Selvu v Němé z Portici či doktora Crespela v Offenbachových Hoffmannových povídkách. V Moniuszkově Halce ztvárnil postavu Stolníka.
Hloubky svého hlasu Jaroslav Veverka výborně uplatnil v roli Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi.
Zpíval také Pimena v Musorgského Borisi Godunovovi, Starostu v Čajkovského Střevíčkách a Narumova v Pikové dámě. S dílem Sergeje Prokofjeva se setkal v postavě Třetí masky v Zásnubách v klášteře a Komorníka v proslulé Vašatově a Ansimovově inscenaci Vojny a míru. Nesmíme zapomínat na Stravinského Život prostopášníka, kde ztvárnil otce Trulova.
Jaroslav Veverka býval svého času častým hostem v rozhlasovém studiu. V té době vzniklo několik rozhlasových operních nahrávek, v nichž uplatnil svůj zvučný melodický bas. Zpíval konšela Malinu v první rozhlasové nahrávce Smetanova Tajemství, kterou natočil ještě před koncem války v březnu 1945 v pražském rozhlasovém studiu Jaroslav Krombholc, jeho hlas mohli slyšet mimo jiné posluchači v záznamech Dvořákových Tvrdých palic (dirigent František Dyk), Škroupova Dráteníka (dirigent Otakar Jeremiáš), Novákovy Lucerny (dirigent Václav Jiráček) a Mozartovy Figarovy svatby (dirigent Robert Brock).
V létě 1974 odešel Jaroslav Veverka do důchodu, ale návštěvníci Národního divadla se s ním mohli setkávat i nadále. V historické budově jej mohli diváci naposledy vidět a slyšet v roli Lucifera v Čertovi a Káče 20. září 1975, na scéně Smetanova divadla zpíval a hrál ještě v listopadu téhož roku Faráře v Příhodách lišky Bystroušky a na scéně tehdejšího Tylova (Stavovského) divadla představoval Komtura v Donu Giovannim.
Naposledy Jaroslav Veverka vystoupil na jevišti Smetanova divadla 26. prosince 1975 v postavě Druhého vojáka ve Straussově Salome.
Patnáct dní poté, 10. ledna 1976, Jaroslav Veverka zemřel. Pochován je na Olšanských hřbitovech v Praze.
