Desítky rolí, stovky představení. Před 40 lety zemřel basista ND Jaroslav Veverka

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pravidelní návštěvníci Národního divadla a operní fanoušci z řad pamětníků si jistě rádi připomenou sólistu s krásným tmavým měkkým basem s výraznými znělými hloubkami, výbornou výslovností a charakteristickým jevištním projevem, Jaroslava Veverku. Neměl to štěstí, aby se stal zářící hvězdou na operním nebi, ale byl jedním z těch, kdož se ve velké míře zasloužili o profil Opery Národního divadla. V něm působil plných sedmatřicet let od konce let třicátých do počátku let sedmdesátých.

Jaroslav Veverka (foto archiv ND)
Jaroslav Veverka (foto archiv ND)

Vídeňský rodák Jaroslav Veverka se v tehdejším císařském a královském hlavním městě narodil 29. května 1912. Ve Vídni vystudoval tamní konzervatoř u profesora Lunzera a souběžně s tím docházel rovněž na průmyslovku. Své první jevištní kroky si ozkoušel na jevišti Volksoper v roce 1937 a rovněž svým účinkováním na známém festivalu v anglickém Glyndebourne, který byl v prvních čtyřech letech své existence (založen byl 1934) věnován Mozartově tvorbě (v roce 1937 byly na programu Figarova svatba, Únos ze serailu, Così fan tutte, Don Giovanni a Kouzelná flétna). Ve stejném roce Jaroslava Veverku angažoval Václav Talich do Národního divadla.

Jaroslav Veverka byl prvním z trojice talentovaných mladíků, které si Václav Talich vybral pro potřebné doplnění sólistického souboru v basovém oboru. Byli jimi v abecedním pořádku Eduard Haken, Karel Kalaš a Jaroslav Veverka. Tyto tři mladé muže leccos spojovalo. Věkově si byli velice blízcí, Kalaš a Haken se narodili v roce 1910, Jaroslav Veverka byl o dva roky mladší. Všichni přišli z netradičního prostředí, Kalaš a Veverka byli vídeňští Češi a Eduard Haken pocházel z ukrajinské Volyně. Všichni se měli věnovat (a v Kalašově případě to tak nějakou dobu dokonce skutečně bylo) jiným povoláním. Kalaš byl typografem, Veverka studoval průmyslovku a Haken medicínu. Ale především všechny spojoval pěvecký talent a obrovská chuť a zaujetí prosadit se na operním jevišti. A to se jim podařilo.

Václavu Talichovi jeho protivníci často vyčítali, že byl příliš zaměřen na symfonickou hudbu a že nerozuměl zpěvákům. Nebyla to pravda. Talich byl jistě ve svých požadavcích mimořádně náročný, což se v některých případech na vztazích mezi ním a sólisty projevilo (věnovali jsme tomu určitou pozornost v textech týkajících se Jindřicha Blažíčka a konec konců i Viléma Zítka), ale dobře věděl, že začínající zpěvák potřebuje čas k dozrání. Markantně se to projevilo v případě Eduarda Hakena, který několik let byl v Národním divadle jako sustentant (dnes bychom řekli elév) a poté jej Talich vyslal na dva roky „na zkušenou“ do Olomouce; také Jaroslav Veverka musel na svůj první velký úkol nějakou chvíli čekat.

Byla jím role Falstaffa v opeře Otto Nicolaie Veselé ženy windsorské, kterou se Veverka v Národním divadle představil při repríze této opery dne 3. března 1938 v inscenaci, v níž vystřídal dlouholetého představitele této role Jiřího Humla, který odešel do důchodu.

O.Nicolai: Veselé ženy windsorské - Jaroslav Veverka (Sir John Falstaff) - ND Praha 1944 (foto Josef Heinrich)
O. Nicolai: Veselé ženy windsorské – Jaroslav Veverka (Sir John Falstaff) – ND Praha 1944 (foto Josef Heinrich)

18. května 1938 pak čekala Jaroslava Veverku jeho první velká premiéra – role Lutobora v novém nastudování Smetanovy Libuše. Premiérové představení dirigoval Václav Talich, režisérem inscenace byl Ferdinand Pujman. V úloze Lutobora mohl Jaroslav Veverka uplatnit všechny jemné odstíny svého hlasového projevu, svou schopnost přirozené lyričnosti, laskavosti a něhy. Není divu, že se Lutobor stal jedním z pilířů jeho repertoáru. Zpíval jej ve čtyřech různých inscenacích, naposledy už jako důchodce dne 25. března 1975.

B.Smetana: Libuše - Jaroslav Veverka (Lutobor), Beno Blachut (Šťáhlav), Marta Krásová (Radmila) - ND Praha 1954 (foto Jaromír Svoboda)
B. Smetana: Libuše – Jaroslav Veverka (Lutobor), Beno Blachut (Šťáhlav), Marta Krásová (Radmila) – ND Praha 1954 (foto Jaromír Svoboda)

Následovaly další premiéry, o deset dní – 28. května 1938 – později to byl Škroupův Dráteník, ve kterém Jaroslav Veverka vystoupil v roli Kůla, a na podzim téhož roku Kajetán ve Fibichově Nevěstě messinské pod taktovkou Václava Talicha.

F.J.Škroup: Dráteník - Jaroslav Veverka (Kůl) - ND Praha 1949 (foto archiv ND)
F. J. Škroup: Dráteník – Jaroslav Veverka (Kůl) – ND Praha 1949 (foto archiv ND)

Talich svěřil Jaroslavu Veverkovi i roli Sarastra při premiéře svého nastudování Mozartovy Kouzelné flétny v květnu 1939. Vedle toho vstupoval postupně Jaroslav Veverka do řady starších inscenací a představení kmenového repertoáru. Někdy to bylo ve zcela drobných úlohách, jako byl Soudce ve Smetanově Daliborovi, Čert vrátný ve Dvořákově opeře Čert a Káča či jeden z brabantských poslů ve Verdiho Donu Carlosovi, dále to byly role středního rozsahu, z nichž mnohé provázely poté Jaroslava Veverku po celou dobu jeho umělecké kariéry. Byly to například postavy doktora Grenvilla ve Verdiho La traviatě a Král v Aidě, Benoit v Pucciniho La bohème a Strýček Bonz v Madame Butterfly. Z těch dalších připomeňme alespoň Angelottiho a později Kostelníka v Pucciniho Tosce, Toma ve Verdiho Maškarním plesu anebo Gonzala ve Fibichově Bouři. A postupně přicházely role závažné. Jednou z nich byl Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi, postava zcela odlišného typu a charakteru, ve které Veverka prokázal šíři a rozmanitost svých představitelských možností. Tuto roli ztvárnil postupně v desítkách představení v několika inscenacích.

G.Verdi: Rigoletto - Jaroslav Veverka (Sparafucile) - ND Praha 1954 (foto archiv ND)
G.Verdi: Rigoletto – Jaroslav Veverka (Sparafucile) – ND Praha 1954 (foto archiv ND)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama