Dmitri Hvorostovsky v Českém Krumlově

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Očekávaná superhvězda večera se aklimatizovala do programu takticky chytře voleným Bellinim a árií z Puritánů (Bellini je nejpřímější předchůdce Verdiho, žel, u nás moc málo uváděný, ale mladý Smetana na jeho melodie oper psal parafráze, až tak ho zaujal). I druhá árie je pro aklimatizaci v prostředí výhodná. Wagnerova lyrická Píseň Wolframa o Večernici z 3. dějství Tannhäusera je jedno z mála krátkých uzavřených čísel jeho veledíla, až netypicky „italsky“ líbivé v legatové melodii po recitativu „O du mein holder Abendstern“.  A na širokodechém frázování i dikci tato ukázka stojí, rozsah má malý, jen po „e“ – takto si ve Verdim věru polohově „odlehčit“ nejde. Ve vstupu Hvorostovsky ukázal klady, které jsem z přenosů z MET očekával. Zřetelné silné charisma, niterný, výrazově bohatý projev. A především mimořádný hlasový materiál neobyčejné plného, voluminózního tónu, protože dokonale v masce koncentrovaného. Registrálně plně propojeného do hrudního rejstříku, čímž barevně bohatého, tmavého až k charakteru basbarytonu. S famózně znějícími hloubkami, které s gustem pěvec dává na odiv. Varhanní zvuk středů, jednotný, plný, koncentrovaný v jednotné barvě – toť recept na světovost pěveckou. Ale právě v oné písni Wolframa ve srovnání s obdobně špičkovými interprety této Wagnerovy „populárky“ nemohu neříci po onom řečeném A také B. Ruský pěvec ji pojal příliš dynamicky jednolitě ve svém oblíbeném plném forte, bez zřetele k modulaci dynamiky v různorodých frázích, ani decrescenda k pianu (závěr). Pohrání si s detaily nuancí trochu chybělo. Jak se poté ukázalo, ne pouze zde. Pěvec, zvyklý naplňovat zvukem obrovské prostory velikých divadel jde především za tónem velkého dynamického formátu, aby zaplnil přesvědčivě prostor a tak říkajíc nezůstal nikde „za orchestrem“. Vzpomněl jsem si na Karla Bermana. Kdysi mi říkal: „A k čemu piana? Jsou k ničemu! Hlavně forte přes orchestr musí být…“ Zvláštní reminiscence. Jak se mi jeho podivuhodná pedagogická teze zrovna včera vybavovala. Ach, ti velicí kumštýři v rolích pedagogů!

Ale koncert pokračoval Bizetem a jeho slavnou Carmen. Co jiného by mohl nabídnout barytonista, než populární vstup Escamilla s refrénem, který zná snad každý i operní ignorant. Opět, jak zde ostatně jinak, velkolepé forte, lehce netypicky celý večer zvýrazňované mikrofonem (asi Pivovarská zahrada není akusticky srovnatelná se zámeckým nádvořím Litomyšle, že to zde je třeba), podpořené pěvcovým opravdu dokonale italskou školou vytvořeným skutečným voce apperta (zcela otevřeným hrdlem). První vysoké f bylo kupodivu kratičké, asi dané názorem dirigenta, spěchajícího okamžitě dál. V refrénu kulminující éčko bylo poprvé trochu hluché, ale podruhé už zapadlo do ideálnější tónové krytosti lépe. Nejvíc se mu zdařilo v závěru se sborem (tady logicky netypicky bez sboru / dlouze podržené F, už perfektně kryté a pěkně shora přiklepnuté a tím i fortově monumentální. Jak takový tón elektrizuje auditorium, to i mne profesně již deformovaného vždy a stále, tak jako v tomhle momentu, až šokuje. Byl jsem poté vděčen za svižně až virtuosně zahranou ouverturu k Ruslanu a Ludmile Michaila Ivanoviče Glinky, kdy dirigent Orebjan dostal rozhlasové symfoniky do tempického varu, v němž se museli zkoncentrovat věru naplno, až on sám se z toho snažení dost v tom chladném a deštěm neustále hrozícím počasím řádně zpotil. Stylově mohla následovat krásná árie Ruslana, leč zvolen byl Anton Rubinštejn (1829 – 1894). Jeho opera Démon je u nás o dost méně známa než Glinkův Ruslan. Ale volba ukázky z této fantastické opery na námět eposu samotného Lermontova byla víc než šťastná. Ve zvolené árii Démona z 2. dějství libretisté ponechali poeticky nádherný Lermontovův text a hudebně zaujala jímavou, působivou melodikou. Pěvec se zde předvedl perfektní dikcí krásně měkké fonetické ruštiny. Árii tektonicky impozantně vystavěl k vrcholu a na slovech „ sny zalatyje“ – cíleně foneticky cituji – si pohrál perfektně jednak s ideálně otevřeným Í vokálem (tak často u jiných pěvců přivřeným) a ukázal bezvadně rozvinuté crescendo na dlouhém dechu opory, připomínající Arminovu techniku Stauprincipu, u nás nedávno tak odsuzovaným (jedině Zdeněk Otava se nebál k tomuto údajně násilnému typu opory hlásit, ale raději publikoval ve svých statích, že ho akceptuje do „jisté míry“, aby nenarazil moc). Tedy ono crescendo bylo nejzajímavějším ryze technickým momentem večera. Zvláštní. Publikum to též asi instinktivně vycítilo a potlesk zde znatelně zesílil!

Pak už přišlo k té pravé parketě sympatického barytonisty, což je i v přenosech z MET Verdi. Lunu jsme před rokem mohli v jeho sugestivním hereckém podání obdivovat. Velmi obtížná árie, polohově obávaná, stále se vinoucí v tenorální kvartě C – F a vrcholící na vysokém G, ne zrovna intervalicky ideálně Verdim předpřipraveném. Pěvci zde obvykle začínají opatrně z pian, aby árii vůbec dokončili „ve zdraví hlasu“. Vůbec ne tak náš host s bílou hřívou. Od samého počátku hlaholil a doslova až marnotratně hýřil fortovou dynamikou a tmavou barvou varhanní reminiscence až po ono majestátní gé, které si s nonšalancí vychutnal, tak jako obtížný závěr.

Následovala árie Rigoletta ze stejnojmenné Verdiho opery, kdy šašek zjistí, že mu byla jeho dcera Gilda dvořany ukradena a následně se poníží až do proseb, aby mu, probůh, jeho jediný poklad života vrátili. Excelentně „vybalená“ árie v plném explozivním výrazu a dech beroucím prosbám, niterně vyjádřených ve velkorysých obloucích Verdiho neobelcanta. Velkolepé z pozic velikých divadel. Jen ta piana mi tam chyběla. Místo obvyklého (podotýkám Verdim i vyznačeného) decresceda v závěru volil pěvec mohutné crescendo (což je technicky snazší). Ani v sugestivně vypjaté chvíli zjištění reality na kolenou před Marullem, v překladu „ona je tam, je tam, ó slůvko, bože, ona je tam“ zaznělo forte, ne piano (Zdeněk Otava neměl jistě tento mocný fond, leč dynamické odstíny ano. Připomínám jen proto, že měl obdobnou techniku Stauprincipu George Armina a byl to v historii náš jevištně nejlepší Rigoletto).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - D.Hvorostovsky (MHF 2012 Český Krumlov)

[yasr_visitor_votes postid="24439" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments