Do Národního se po čtyřech desetiletích vrací Simon Boccanegra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Začátkem padesátých let devatenáctého století prožívá téměř čtyřicetiletý Giuseppe Verdi (1813 – 1901) vrcholné tvůrčí období. V průběhu posledních deseti let složil patnáct oper, mezi něž mimo jiné patří Nabucco, který zahájil jeho cestu ke slávě, dále Lombarďané, Ernani, Attila, první verze Macbetha, Loupežníci, Luisa Miller či Stiffelio. Jen některé z nich se však setkaly s jednoznačným úspěchem. Definitivní vítězství přinesla teprve trojice děl, která napsal v letech 1851 až 1853. Prvním z nich byl Rigoletto, po něm bezprostředně následovaly opery Trubadúr a La traviata, na nichž Verdi prakticky pracoval současně.Dodnes tato trojice oper láme rekordy v počtu představení a návštěvnosti v operních divadlech na celém světě. Čtyři roky po La traviatě (mezitím vznikla ještě opera na francouzské libreto Sicilské nešpory) přichází Simon Boccanegra a účastníci premiéry 12. března 1857 v benátském Teatro La Fenice jsou rozčarováni. Kde jsou nádherné melodie předchozích tří hitů? Proč je hudba této nové opery tak těžká a ponurá? „Boccanegra byl v Benátkách téměř větším fiaskem než Traviata“, přiznává Verdi 29. 3. 1857 v dopise komtese Claře Maffei. „Myslel jsem, že jsem udělal něco vcelku dobrého, ale nyní se zdá, že jsem se mýlil…“ Jenomže zatímco La traviata už rok po své premiéře v benátském Teatro La Fenice zažívá 6. května 1854 senzační (a trvalý) úspěch při provedení v (rovněž benátském) Teatro San Benedetto, Simon Boccanegra čekal na své uznání dvacet čtyři let. Zásluhou libretisty Arriga Boita se v přepracované verzi Simon, Paolo a Fiesco stali plnokrevnými, věrohodnými postavami. Přesto se hlavní charakter partitury – přechod od číslované opery k prokomponovanému dílu, dlouhé partie doprovázených recitativů, absence virtuózních a zdobených árií, titulní hrdina nadále bez velkého sólového výstupu – nezměnil. To, co našlo v roce 1881 plnou odezvu u hudbymilovné veřejnosti, působilo v roce 1857 nezvykle: Verdi o čtvrtstoletí předběhl svou dobu. Simon Boccanegra z roku 1857 už naznačuje styl, k němuž skladatel dospěl v závěru své tvorby, v Otellovi a Falstaffovi.

Simone Boccanegra, dóže janovský (1301 – 1363)

Ve středověku patřila Itálie k nejvyspělejším zemím Evropy. Města ve střední a severní Itálii prosperovala zejména díky rozvoji námořního obchodu (Benátky, Pisa, Janov), bankovnictví (Siena, Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Do konce čtrnáctého století nastolily nejbohatší a nejmocnější patricijské rody ve většině italských měst samovládu, zprvu při zachování formy republik. Janovská republika byla jedním z nejvýznamnějších obchodních center Středomoří a ve třináctém a čtrnáctém století vedla řadu ozbrojených konfliktů se svým hlavním rivalem a námořní velmocí ve Středomoří, Benátskou republikou. Mocenské boje ovládaly i samotné městské republiky. V Janově sváděly neustálý boj o získání politické (i obchodní) moci čtyři aristokratické rody: Doria, Spinola, Grimaldi a Fieschi. První dva rody patřily ke ghibellinům, druhé dva ke guelfům. Ghibellinové stáli na straně německých císařů (císařů Svaté říše římské), kteří se snažili ovládnout střední a severní Itálii. Ta sice formálně náležela ke Svaté říši římské, ale ve skutečnosti byla pod silným vlivem papežů. Guelfové, odpůrci císařské nadvlády, podporovali dominanci papežů.

Janovan Simone Boccanegra (1301 – 1363) byl ghibellin a pocházel z významné rodiny patricijsko-plebejské šlechty. (Bohatí plebejové měli výrazný politický vliv už od antických dob; vznikla tak zvaná patricijsko-plebejská šlechta, bez rozdílů mezi bohatými patriciji a bohatými plebejci.) V září 1339 se janovští plebejci vzbouřili proti patricijům, kteří jim odňali právo volit senát, jenž – podobně jako v Římě tribunové – měl občany ochraňovat a hájit. 23. 9. 1339 plebejci zvolili historicky vůbec prvním janovským dóžetem – podle vzoru Benátek, kde funkce dóžete sahá zpět až do roku 700 n. l. – Simona Boccanegru. Ten vládl pevnou rukou pět let, během nichž mimo jiné podřídil republice všechny zámky a hrady na francouzské i italské Riviéře, zavedl demokratickou ústavu, stabilizoval veřejné finance a svedl vítězné boje s vnějšími nepřáteli, Turky, Maury a Tatary. Doma se mu mír nastolit nepodařilo. Ze správy Janovské republiky zcela vyloučil výše jmenované čtyři patricijské rody, jejich intrikám se však neubránil. Nakonec se sám dobrovolně vzdal funkce a odešel do Pisy. Situace byla v Janově nadále bouřlivá a za dalšího lidového povstání byl Simone Boccanegra v listopadu 1353 opět zvolen dóžetem. Tentokrát své patricijské odpůrce poslal do vyhnanství a podíl na správě města ponechal pouze plebejcům. Opakovaně čelil útokům na svůj život. V roce 1363 byl pokus o atentát úspěšný: během banketu, pořádaného u příležitosti návštěvy kyperského krále Petra, byl Boccanegra otráven. Opoziční strana zvolila dóžetem bohatého obchodníka Gabriela Adorna (1320 – 1398), který pocházel z patricijského rodu Adornů.

První verze 1857

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="77871" size="small"]

Mohlo by vás zajímat