Doba trpkého hmotného strádání divadla bývala zlatou dobou jeho umělecké vyspělosti

Před týdnem jsme se na těchto webových stránkách věnovali při příležitosti stého výročí jeho úmrtí pěveckému umění čelného sólisty Národního divadla konce devatenáctého a počátku dvacátého století Václava Klimenta. Dnes si připomeneme hned dvě výročí slavných sólistů z dob předchozích.

Osobnosti české opery

První z této dvojice je barytonista, jehož jméno má každý, kdo se jen trochu zevrubněji zajímá o historii české opery, spjaté se jménem Bedřicha Smetany: Josef Lev. Byl prvním představitelem všech velkých Smetanových barytonových postav a je obecně známo, že mu Smetana dokomponoval árie, v nichž mohl prokázat v maximální míře svou pěveckou virtuozitu. Jsou to například árie Tausendmarka v Braniborech v Čechách (Tvůj obraz, dívko) a árie o zlatě, kterou na úpatí Bezdězu zpívá konšel Kalina v Tajemství, když se chystá hledat poklad. Smetana těmito áriemi nejen umožnil blýsknout se svému pěveckém favoritovi, ale současně s tím také významně prohloubil charakter role.

Jejich interpret Josef Lev se narodil 1. května 1832 v malé vesničce Sazená nedaleko Velvar. V sousedním Chržíně navštěvoval školu. Učitel Josef Toman si všiml jeho talentu, začal ho učit zpívat a díky jemu se malý Josef stal sopranistou kostelního sboru ve Zlonicích. Zde o jeho další hudební vzdělání pečoval Antonín Liehmann, který později stál i u začátku hudebního školení Antonína Dvořáka.

Ve třinácti letech se Josef Lev stal vokalistou v křižovnickém klášteře v Praze. Tamější regenschori Josef Chládek byl jedním z nejlepších žáků skladatele Václava Jana Tomáška a pod jeho vedením vyrostl z mladého zpěváka zdatný barytonista. Začal studovat na novoměstském gymnáziu, studia ale nedokončil, protože se rozhodl věnovat divadlu. V roce 1854 odešel do Vídně, kde se mu podařilo stát se členem operního sboru vídeňské dvorní opery. Jeho vzorem byl tehdejší vynikající barytonista souboru Johann Nepomuk Beck. Ve Vídni se Lev díky svému vlasteneckému přesvědčení pilně zúčastnil aktivit českých krajanských spolků.

Na doporučení Pavla Švandy ze Semčic pozval Josefa Lva v roce 1864 ředitel Liegert k vystoupení do pražského Prozatímního divadla. Pražanům se představil v roli hraběte Luny ve Verdiho Trubadúru. Úspěch byl mimořádný a Josef Lev byl okamžitě angažován.

Josef Lev nebyl přitom pro jevištní vystupování příliš disponován. Byl drobné postavy, což v případě barytonových hrdinů bývá vesměs dost na závadu, navíc nebyl příliš obdařen hereckým talentem. To ovšem překonalo jeho pěvecké mistrovství. Autor nekrologu Josefa Lva v časopise Květy o něm napsal: „Tón Lvův byl okrouhlý, měkký, schopen všech odstínů od šepotavého slavíka do tragické bouře, hlas byl objemný, šťavnatý, zvláště v neseném zpěvu dojímaje uchvacujícím pelem mužné lahody.“

Josef Lev se rázem zařadil mezi špičky souboru, jehož kvalita tehdy pod vedením Bedřicha Smetany nevídaně vzrostla. I když rozvíjející se český kulturní a umělecký život se v oné době musel potýkat se značnými problémy a nepřízní mocných, redaktor Světozoru po pěvcově smrti vydal následující charakteristiku: „Doba trpkého hmotného strádání divadla našeho bývala spolu zlatou dobou jeho umělecké vyspělosti.“

Krátce po rezignaci ředitele Liegerta odešel z divadla i jeho nástupce Thomé. Divadlo dočasné řídil výbor složený ze členů divadla, v němž Josef Lev zastupoval zájmy opery. Zasloužil se například o to, aby byla výrazně zvýšena gáže tehdejšímu protagonistovi souboru, basistovi Josefu Palečkovi, pozdějšímu přednímu sólistovi a režisérovi carských divadel v Sankt Petěrburgu.

Repertoár Josefa Lva byl široký. Účinkoval v premiérách oper všech svých současníků. Kromě již zmíněných děl Bedřicha Smetany ztvárnil v jeho operách samozřejmě i Přemysla v Libuši. V operách Antonína Dvořáka, s nímž ho pojilo pevné přátelství, byl králem Matyášem v Králi a uhlíři a Hrabětem v opeře Šelma sedlák, kde speciálně pro něj Dvořák napsal árii Kdo jest, jenž slovy vypoví. V Šeborově Drahomíře byl představitelem Boleslava, v Bendlově Lejle Boabdila, v Rozkošného Svatojanských proudech hraběte Čeňka a jeho oblíbenou rolí byl princ Miroslav v Zakletém princi Vojtěcha Hřímalého.

Po léta byl výborným představitelem titulního hrdiny ve Verdiho Rigolettovi, Jiřího Germonta v Traviatě a titulní role v Nabuccovi. Z dalších rolí jmenujme například cara Petra v Lortzingově Caru a tesařovi, titulní roli v Rossiniho Vilému Tellovi, Valentina v Gounodově Faustovi a Markétce, doktora Malatestu v Donizettiho Donu Pasqualovi, Agamemnona v Gluckově Ifigenii v Aulidě, Nelusca v Meyerbeerově Afričance či titulního hrdinu v Thomasově Hamletovi.

Na Národním divadle ke svým úspěchům připojil Amonasra ve Verdiho Aidě, Renata ve Verdiho Maškarním plesu anebo Krále Šalamouna v Goldmarkově Královně ze Sáby.

Jeho nejúspěšnějšími rolemi byly vedle postav smetanovských již zmíněný hrabě Luna v Trubadúrovi a titulní role Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském, které i přes herecký handicap díky své pěvecké virtuozitě přivedl k dokonalosti.

Josef Lev byl mimořádně aktivní a velmi oblíbenou osobností tehdejšího českého kulturního a společenského života. Byl velkým přítelem Jana Nerudy, který mu věnoval své Žerty hravé a dravé. V letech 1872/1873 mu byla Bedřichem Smetanou svěřena výchova mladých pěvců v mužském oddělení operní školy Prozatímního divadla. Soustavně se věnoval soukromé výuce zpěvu. Mezi jeho žáky se setkáváme s nejvýraznějšími osobnostmi tehdejšího Operního souboru Národního divadla, jakými byli Marie Sittová, Johanna Cavallárová, Adolf Krössing, Antonín Vávra či Karel Čech. Často koncertoval v Praze i na českém venkově, věnoval se přednesu písní a sám také komponoval.

Bolestný byl Lvův odchod z Národního divadla. Byl předčasně penzionován, což vzbudilo v uměleckých kruzích velmi negativní ohlas a ovlivnilo to nepochybně i nemoc a následné úmrtí jeho první manželky. V rozhodnutí hrály asi určitou roli i důvody politické. Vedení Družstva Národního divadla bylo v rukou staročechů a Josef Lev, který byl známý svými přímými a otevřenými názory, byl mladočech. S obecenstvem se rozloučil ve dvou představeních Lazebníka sevillského 8. března a 25. dubna 1888.

Po smrti své první ženy, bývalé členky sboru Prozatímního divadla Marie Štolcové, dcery sbormistra Stavovského divadla, se oženil se svou mnohem mladší žačkou Josefinou Černou. Věnoval se pedagogické činnosti, jeho údajně poslední vystoupení bylo na koncertě na Žofíně v roce 1896.

Jeho dcera Ludmila, provdaná Innemannová, byla rovněž operní pěvkyní. Se svým manželem, režisérem a hercem Rudolfem Innemannem působila mimo jiné ve slovinské Lublani. Jejich syn Svatopluk Innemann vstoupil do historie českého filmu jako režisér řady úspěšných filmů (dodnes populární Muži v offsidu, kriminální příběh Vražda v Ostrovní ulici, životopisný film o J. K. Tylovi anebo film Před maturitou, který natočil ve spolupráci s Vladislavem Vančurou).

Josef Lev, pěvec, o jehož umění se vyslovil jeho přítel Jan Neruda, „že mělo rozhodný příznak geniálnosti“, zemřel 16. března 1898, tedy před rovnými sto dvaceti lety. O tři dny později byl po obřadu v chrámu sv. Štěpána za hojné účasti umělců i českých politických osobností pohřben na Olšanských hřbitovech. Jeho ostatky byly ve třicátých letech dvacátého století uloženy do hrobu na vyšehradském hřbitově.

Posuňme se nyní ještě zhruba o půlstoletí v čase nazpět. V době, kdy Josef Lev sbíral své první vavříny, před sto padesáti lety, 26. dubna 1868, zemřel nečekaně ve věku třiašedesáti let operní pěvec, který v roce 1834 jako první zpíval na jevišti píseň Františka Škroupa na text Josefa Kajetána Tyla Kde domov můj, basista Karel Strakatý.

Narodil se 2. července 1804 v Blatné. Jeho otec a dědeček byli hrnčíři a oba zpívali ve sboru majitele blatenského panství barona Hilpranda. Karlovi Strakatému, synu z měšťanské rodiny, se dostalo výtečného vzdělání. Studoval na gymnáziu v Písku a posléze v Praze, přičemž si přivydělával jako kostelní zpěvák. Z gymnázia zamířil na studia filozofie a poté na právnickou fakultu. Nadále se ale věnoval zpěvu. Na popud dramatika Jana Nepomuka Štěpánka zanechal v roce 1827 studií. Na jevišti poprvé vystoupil 29. dubna 1827 v českém představení Weberova Čarostřelce (tehdy ovšem uváděného pod názvem Střelec kouzelník) v roli Kašpara.

16. září téhož roku vystoupil ve stejné roli znovu v německém originále. Po tomto vystoupení byl angažován jako sólista Stavovského divadla. Ve Stavovském divadle působil třicet let. Podle dostupných údajů v něm odehrál více než tři tisíce představení v němčině a více jak tři sta v češtině (v přesném počtu se jednotlivé prameny liší). Kromě operních rolí účinkoval často i v činohrách.

Jmenujme alespoň některé jeho významné role. V nejedné z oper účinkoval postupně ve více postavách. Tak například v Mozartově Donu Giovannim střídal titulní roli s postavou Komtura (tehdy byla tato role nazývána Don Pedro), v Rossiniho Vilému Tellovi vytvořil postupně čtyři postavy včetně titulní role, podobně tomu bylo v opeře Louise Spohra Faust. Z jeho dalších rolí si připomeňme Sarastra v Kouzelné flétně, Jakoba v Méhulově opeře Josef a jeho bratři, Bertrama v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, hraběte Almavivu v Mozartově Figarově svatbě, Pietra v Auberově Němé z Portici, Kapuleta v Belliniho opeře Montekové a Kapuleti, Lovce v Kreutzerově Noclehu v Granadě, Orovista v Belliniho Normě, titulní roli v Héroldově opeře Zampa, cara Petra v Lortzingově Caru a tesařovi, dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, Alfonsa v Donizettiho Lucrezii Borgii, Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi, Královského hlasatele v Lohengrinovi anebo Fernanda ve Verdiho Trubadúru.

Účinkoval v inscenacích oper Františka Škroupa (byly to například role knížete Přemysla v Libušině sňatku, dvě různé role ztvárnil v opeře Oldřich a Božena, Wilricha v Mořském geusovi a v Dráteníkovi postavu Květenského). Jako zajímavé dokreslení tehdejší situace v české společnosti je možné uvést, že v době, kdy už píseň Kde domov můj získala velkou popularitu, zazpíval si ji Strakatý i v Dráteníkovi.

Strakatý vládl velkým hlasovým rozsahem. Mohl zpívat Sarastra v Kouzelné flétně stejně jako hraběte Almavivu ve Figarově svatbě, Dona Juana (Giovanniho) stejně jako jeho otce dona Pedra (Komtura). Hlas měl ve všech polohách vyrovnaný. Zejména v začátcích měl však problémy herecké. Byl zavalité postavy, která sváděla k bodrosti a žoviálnosti, což nekorespondovalo s nejrůznějšími rolemi hrdinů či naopak tyranů, kterými basbarytonové role oplývají. V průběhu času se ale podle dobových svědectví jeho herecký projev zlepšil.

Druhým problémem Strakatého byla jeho typicky pražská němčina. Tak se stalo, že často byly jeho české role hodnoceny výše než mnohem početnější německé. Karel Strakatý se po celý svůj život projevoval jako aktivní vlastenec, který odmítal lákavé nabídky na zahraniční angažmá.

Byl u publika mimořádně oblíbený. Vystupoval často i mimo Prahu. Památné je vystoupení na české hudebně-pěvecké akademii v Plzni v roce, kdy v tomto městě zemřel Josef Kajetán Tyl. Za doprovodu Františka Škroupa zde zazpíval píseň Kde domov můj. Za svou činnost obdržel četná vyznamenání. Stal se čestným členem konzervatoře i spolku Hlahol a starostou sdružení Beseda.

Karel Strakatý, patrně nejvýznamnější příslušník první generace českých operních pěvců, zemřel v Praze dne 26. dubna 1868, jen pár týdnů před položením základních kamenů Národního divadla.