Donald Trump nevyhrál všechno. Figaro z 52. patra Trumpova mrakodrapu

Jak jsme připomínali v jednom z nejnovějších vydání týdeníku Operní kukátko, nově zvolený americký prezident Donald Trump sice na operní jeviště zatím nevstoupil, ale s jeho stavebními aktivitami je spojena přelomová inscenace Mozartovy opery Figarova svatba režiséra Petera Sellarse z roku 1988, odehrávající se v luxusním apartmánu na dvaapadesátém poschodí budovy zvané Trump Tower, tehdejšího symbolu zbohatlictví. Přinášíme překlad rozhovoru, v němž na sklonku tohoto roku Peter Sellars pro The New York Times vzpomíná na zmiňovanou inscenaci.

Vzpomínáte, jak byl „Figaro“ uveden v Trump Tower?
(The New York Times – 25. listopadu 2016 – Michael Cooper)

Zní to jako podivně známý scénář: plutokrat ve vysokém patře Trump Tower disponuje obrovskou politickou mocí a žena, která je mu pracovně podřízena, má obavy, že je přesvědčen, že jej jeho pozice a majetek opravňují k tomu, aby si s ní dělal, co bude chtít.

Ne, to není stručný obsah nové knihy o prezidentské kampani 2016. Ve skutečnosti se jedná o jednu z nejpůsobivějších operních produkcí za posledních padesát let: inscenaci Mozartovy Figarovy svatby Petera Sellarse z roku 1988, uvedení opery o nerovnosti, které se odehrálo v dvaapadesátém patře Trump Tower, tohoto symbolu bohatství a nadbytku.

V posledních dnech získala budova Trump Tower pochopitelně zcela jiný význam. Právě zde Donald J. Trump v červnu 2015 sjel po eskalátoru a zahájil svou zdánlivě málo nadějnou, ale nakonec úspěšnou prezidentskou kampaň. Právě zde se shromáždili demonstranti, aby protestovali po jeho vítězství. A v těchto dnech má ve zdejším vestibulu televizní stanice C-Span neustálý přísun materiálu pro své vysílání, jak sem přicházejí politikové usilující o úřad.

V nedávném telefonickém rozhovoru mluvil pan Sellars o inscenaci Mozarta v Trump Tower, což bylo rozhodnutí, které se z dnešního pohledu zdá neuvěřitelně jasnozřivé. Zápletka Figara, vycházející ze hry Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais, se točí zčásti kolem toho, zda pán domu, hrabě Almaviva, bude požadovat naplnění svého feudálního privilegia – droit du seigneur (práva první noci) – aby přiměl svou služebnou k sexu.

Když člověk sleduje DVD se záznamem této inscenace Figara po prezidentských volbách, je těžké nemyslet přitom na nahrávku, která se vynořila v říjnu a na níž pan Trump vulgárními slovy hovoří o tom, jak se snaží zmocňovat žen a usilovat o ně, a chlubí se, že mu to může projít díky tomu, že je známá osobnost; mluví také o ženách, které ho obvinily ze sexuálního obtěžování. (Pan Trump posléze jejich obvinění odmítl a omluvil se za svá vyjádření na zmíněné nahrávce.)

Povězte mi něco o svém rozhodnutí uvést „Figara“ v Trump Tower.

Peter Sellars: Za Reaganových časů to byl samozřejmě emblém nového feudalismu. A co se týče Mozarta, myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí na této opeře – která je vlastně příběhem Francouzské revoluce – je její význam, ten záměr, trvat ve feudálním světě na rovnosti a demokracii a prosazovat je v praxi. Od Mozarta bylo velmi odvážným a úžasným gestem, že jednal s lidmi všech společenských tříd jako se sobě rovnými ve svých kvartetech, sextetech i triích – jeho hudba k lidem velmi rozdílného společenského statutu přistupuje úplně stejně. Jejich lidskost je stejnou měrou respektována, jsou tu vyobrazeni lidé všech společenských tříd včetně těch, kteří dělají tu velkou chybu, že posuzují druhé.

Zdálo se, že záměrem inscenace bylo poukázat na nerovnost příjmů. Ale způsob, jakým se pak odehrávala prezidentská kampaň, ono publikování pásku s nahrávkou, to bylo skoro jako by lidé znovu řešili „droit du seigneur“.

Ne skoro. Chci říct, bylo to doslova tak. Skutečně doslova. Ta zmíněná „nahrávka ze šatny“ byla zjevně celá právě o tomhle – přesně o tom. Tyhle záležitosti nejsou nijak nové. Vlastně proto je tak silným zážitkem dívat se do zrcadla z osmnáctého století. Zvlášť když některý umělec dokázal tak dobře vystihnout, čeho všeho jsme schopni.

V Mozartových časech měla šlechta politickou moc i velký majetek. Napadlo vás někdy, že se Trump Tower může stát i symbolem politické moci?

Je to jako se vším. Když chcete vidět do budoucnosti, podívejte se, co se děje právě teď. Budoucnost zkrátka jen roste ze semínek, která teď zasejete. A víte co? Při správném zalévání a dostatku slunečního svitu z nich vyrostou stromy. Je tedy důležitá otázka, co právě teď zaléváte. Tyhle sazenice byly zasazené v Reaganově éře a stále se zalévají.

Tohle je opera, která nekončí nějakými třídními rozbroji, ale spíš neuvěřitelným gestem odpuštění. A přesně ten člověk, který se zachoval tak odporně – Hrabě, se svým právem první noci a pocitem, že vlastní lidské bytosti, které pro něj pracují, a že může beztrestně zneužívat ženy – se tu nejen naučí chovat jinak, vlastně se naučí rozpoznávat lidskou stránku ostatních, ale také dosáhne odpuštění. Pro každého je tu možnost takové proměny, která znamená víc než odsouzení a je vlastně průlomem v sociální paralýze starého režimu.

Mozart vytvářel jakousi hudební cestu k odpuštění, která vede pryč od všech těch násilnických slovních projevů a násilného prosazování práva, jež respektuje životy některých lidí víc než životy těch ostatních. Je to fascinující dokument z historie lidského rodu. A uprostřed Reaganovy éry, kdy jsme byli svědky toho, jak dramaticky narůstá nerovnost, bylo využití Mozartovy vznešené vize toho, čím by se lidské bytosti mohly stát, samozřejmě velmi důležitým projektem.

Zachováváte si naději na pochopení a změnu a odpuštění i ve skutečném životě?

Myslím, že když věci dojdou do určitého extrému, nemůžete je už dál tlačit stejným směrem. Je potřeba spojit síly. A pan Trump zjevně nevyhrál všechno; jeho náskok je opravdu nepatrný a země je v jistém smyslu samozřejmě silně rozpolcená. Jak se my všichni s tím rozkolem popereme? Znovu platí, že nesmíme démonizovat ty, co stojí na druhé straně. Jak pozorně se dokážeme zaposlouchat a uvědomit si, že všichni zpíváme ve stejném sboru, nikoliv sólové árie?

Právě v tom spočívala odvaha i krása toho, čeho se Mozart pokoušel dosáhnout v historickém období, kdy v Evropě nebyly žádné vzory demokracie, na něž by mohl poukázat. Musel to tedy celé umístit na jeviště a použít jazyk hudby, který lidem umožní, aby si navzájem skutečně naslouchali a uvědomili si, že je třeba zpívat společně, v harmonii. Harmonii lidi nevytvoří tak, že budou papouškovat a opakovat noty těch druhých, právě naopak: akord tvoří směs rozličných tónů. A tak nejde jen o to, zpívat unisono; jde o to, zpívat v harmonii, aniž by bylo potřeba narušit různorodost každého z nás.

Přinesly nedávné volby nějaké nové tvůrčí nápady?

Samozřejmě o tom nesmím moc mluvit, ale uvidíte, že další opera Johna Adamse se právě tohoto tématu dotýká. Naprosto přesně.

(poznámka redakce: Odpověď se týká Děvčete ze Západu, nové opery z éry „zlaté horečky“, na níž Peter Sellars pracuje společně s Johnem Adamsem, tvůrcem známé opery Nixon v Číně.)

 

Přeložila Kateřina Bodnárová